Vysněná [I. díl Tomione trilogie]

38

Věnováno @Luna_Raddle, za její vášeň k této knize a za nadšení; číst ji klidně celou znovu. ♥

No, není to umění, odhodit silně prožívající emoci a předstírat nesmývatelné štěstí? Jakmile pohlédli jeden na druhého, dali tím šanci zrzce a ta během opouštění ložnice nasadila úsměv opravdový - tudíž ten smutný. Samozřejmě ho nechala vlát jen do doby, než zabloudila do pokoje pro hosty - ale o tom snad někdy příště.

,,Zvláštní, nezdá se ti?" přerušila ticho Hermiona Grangerová, když jí její uši potvrdily, že se kroky Ginervy Weasleyové dostatečně vzdálily od pokoje.

,,Kterou část máš konkrétně na mysli?" vracel jí okamžitě Riddle, ruce schované v kapsách.

,,Situace a napětí není sice ideální, ale rozbroj mezi Ginny a Blaisem tomu nepomáhá. Myslela jsem si, že jejich kamarádství tomu pomůže," oddychla si smutně oříškooká čarodějka, zastrčila si pramínek vlasů za ucho a opatrně si složila ruce na prsou.

,,Na přátelství, které má na sílu překovat neopětovanou lásku, je i šašek Zabini krátký." po této větě, která opustila Tomova ústa se majitelka domu necítila o moc lépe.

,,Smekl bych před ním Moudrým kloboukem, opravdu se snaží, ale nemůže si pomoct...

Co víc... nemůžeš mu pomoct ani ty, ani já, zkrátka nikdo. Je to stejně marný jako s Theodorem - ta holka mu sebrala veškerou důstojnost, ale vsadím bezovou hůlku, že kdyby na něj mrkla, vlezl by do cesty i mozkomorovi."

Kudrnatá čarodějka nevěřila svým uším a působila i malinko nabroušeně.

Hermiona se nemusela ani angažovat s tím,; že Ginny rozhodně není jako Daphné, že Blaiseovi vyloženě nezlomila srdce a prostě žádné tyto odrážky a posuvky, poněvadž jí slovo ihned sebral ten nejobávanější, jenž ty myšlenky moc dobře slyšel a musel se pousmát, protože je prostě samozřejmostí, že se Grangerová porve za své přátele jako správná lvice.

,,Samozřejmě jsem mířil na ty dva. Jsou přímo oblbnutí, zranitelní. Přiznejme si, není to nic, co by se sem zrovna hodilo." pokoušel se zahnat její zbytečné ,,rozpolcení" a zabodl do ní svůj pronikavý pohled.

Podívala se na něj zpod řas a na rtu jí hrál maličký úsměv. ,,Takže ty nejsi oblbnutý?" dořekla s jistou dávkou posměšku a zpozorovala černý záblesk v jeho očích.

Přestože přišel na scénu arogantní úsměv, to, co řekl znělo spíš jako vyznání lásky.

,,Tohle je úplně něco jiného," načal sebejistým a dramatickým tónem, vědom si toho, jak se každičké slovo vrývá do její paměti.

,,Ty jsi má síla, nikoliv slabina. A hlavně má první i poslední láska." i když říkal pravdu, stále tato citová slova zněla, jako naučený a přesvědčivý scénář. Nechci tím říct, že je to špatně. To je jen ta vizáž padouchů, která působí jak působí... a proto Ron asi nikdy ,,neodpustí" zmijozelu.

Spodní ret se jí povolil k promluvení, nicméně ho opřela zpět k tomu vrchnímu, ruce stále složené a její chytrá hlava byla skloněna směrem dolů, za malého kroucení v nesouhlasu - avšak s významem toho, ale nepřeháněj - tak takové to je, hluboce milovat?

Tak rád ji pozoroval, miloval to. Postupem času vše dostávalo hlubší a hlubší význam. Na to, jaké to bylo pošetilé a samozřejmé, když se jejich pohledy střetly úplně poprvé, co v ní viděl mudlorozenou, která přeci nemá v Bradavicích co dělat a přesto převyšuje čistokrevné kouzelníky pomalu vším. Ty mírumilovné láskyplné oči, ze kterých vyzařuje odhodlání, nadšení a odvaha. Tak rád by jí zajistil skvělou budoucnost a bezpečí. Možná si jeho štěstí vybralo špatné načasování. Bylo by přeci rozumné nezvednout pohled od knihy k ní, neprozradit jí, že není jen mýtus a nechtít u knihovny zabít Draca za to, že vypustil nadávku, která byla pro jejich kolej už tak typická. Bylo by dnes pro všechny snazší, kdyby neočaroval papírky ve Snapeově pytlíčku a kdyby s ní nezačal trávit čas.