Vysněná [I. díl Tomione trilogie]

25

,,No tak, slečno,", ,,Neopouštějte nás."

,,Pusťte to do ní ještě jednou!"

,,Vystřídám vás, pane doktore."

,,Ne, teď nesmím přestat!" ,,Vraťte se na zem, no tak!"

,,Obávám se, že už je příliš pozdě, pane doktore."

,,Proboha..."

,,Čas smrti?"

,,Devět dvacet..."

Nepřetržitý rovný tón přístroje, na němž byla napojena nepřestával pípat. Ležela tam úplně stejně, jako by spala. Až na to, že její srdce netlouklo. Vlasy měla rozházené přes bílý polštář, rty byly bledé a obličej, na němž bylo několik krvavých šrámů a stop po špíně z prachu, byl ledový a mrtvý. Stejně jako ona.

,,Můj pane?"

,,Ehm - ehm - pane?"

,,Hm?" zpozorněl zhruba po pátém oslovení Tom Riddle, jenž seděl v čele dlouhého stolu ve velké temné místnosti. Bradu měl podepřenou a ve chvíli, kdy byl vytržen z přemýšlení, nebo lépe řečeno z přemítání, prohlédl si jednotlivé tváře, které se na něj z obou stran dívaly.

Nejblíž seděl Draco, ten jediný se na Toma díval úplně jiným pohledem než ostatní členi. Nejspíš proto, že moc dobře věděl nad čím přemýšlí. Vedle něj seděl samozřejmě jeho otec Lucius Malfoy se svou ženou Narcissou, po pravé straně Bellatrix Lestrangeová, Regulus Black, Alecta a Amycus Carrowovi, Šedohřbet a další hrozby kouzelnického světa.

,,Jste v pořádku, můj pane?" optala se se svým starostlivým, avšak stále strašidelně skřípavým hlasem Bellatrix, která stejně jako ostatní na svého pána hleděla nechápavýma očima. Ještě aby ne, tohle bylo snad poprvé za život, kdy se Pán zla během schůzky zasekl a přes deset minut se ani nepohnul.

,,Ovšem, o čem jsme to mluvili?" jeho podepírající ruka se z brady přesunula rovnou na stůl, kde se shledala s tou druhou a prsty u obou rukou se spolu propletly.

Draco Malfoy, který teď všude jinde zastával pozici nejlepšího přítele Toma Riddlea se pokoušel tvářit stejně jako ostatní, ale jelikož toho věděl víc než dost a nechtěl se očima prozradit, raději si našel místečko na stole a díval se na něj.

Ten dlouhý a pro smrtijedy běžný stůl byl broušen do tmavého dřeva a činil se na něm zamlžený odraz, tudíž byla zjevná silueta každého, kdo u něj seděl. Tom si díky tomu všiml například prázdného a na jednu stranu i odvážného pohledu Narcissy, jež se už pár let potácí jako stín muže, který asi nikdy nevyhraje titul otce roku, nýbrž ani samotného otce.

Když se na to podíváme z té odlehčenější situace, tak je to i celkem vtipné. Všichni se na Pána temnot dívají jako na zjevení. Všem je jasné, že je absolutně mimo, ale stejně si nikdo nedovolí nic říct, protože nechtějí dostat avadou do čela.

,,Ach ano," uvědomil si s křivým úsměvem Tom a pohledem zavadil na svých propletených rukou.

,,Jak už jsem řekl, jedná se o malou změnu plánu na dobu neurčitou. Jednoduše řečeno máte teď pohov, ale pokuste se prosím nikoho nezabít a nepřitahovat zbytečnou pozornost. Držte se v ústraní a zkrátka nedělejte nic bez mého povolení." dopověděl stručně bez jakýchkoliv vysvětlení a očima vyhledal Draca.

,,Zdá se mi to, nebo řekl prosím?" šeptala Alecta svému bratrovi, ale přestože byla Riddleova hlava úplně jinde než na Manoru stále vše slyšel.