Vysněná [I. díl Tomione trilogie]

13

Flashback

Draco byl ve svém pokoji, který sdílel s Blaisem a Theodorem. Společnost jim dělala Pansy, Crabbe a Goyle.
Zabini musel říct něco ohromně vtipného, protože rozesmál všechny přítomné, kromě Draca, který sykl bolestí, protože mu z ruky sjel rukáv košile, kterou si svlékal.
,,Proboha, Draco, co se ti to stalo s rukou?" vyjekla Pansy a najednou už stála u blonďatého zmijozela a hladila kůži okolo postiženého místa.
,,To jsem byl já." ozvalo se od dveří.
Najednou bylo hromové ticho a tým Croyle přestal požírat bonbóny, kterými se doposud cpal.
Kde ten se tu vzal? Říkali si v duchu všichni, kromě ublíženého.
Ze stínu se vynořila postava ve stejném hábitu, který má Draco se svými kumpány.
Světlo se odráželo v těch vražedných očích a Pansy z návalu strachu nedopatřením Malfoyovu ruku stiskla.
,,Au!" zasyčel kluk s bouřkovýma očima a proklel jí pohledem.
,,Hezká práce, že? Asi si říkáte, že takovou podlitinu nemohla stvořit lidská ruka, ale opak je vždy pravdou," načal rozhovor svým neobyčejným hlasem Tom a prohlédl si všechny zúčastněné.
,,Přece si tu nebudeme hrát na kočku a myši, řeknu to na rovinu. Ubližte Grangerové a do jednoho vás pomalu a bolestivě zabiju. To, co vidíte na svém princi, bylo jen pouhé napomenutí. Stačí jedna urážka, nebo poznámka a do vteřiny jsem u vás. A věřte mi, že já slyším všechno. To platí speciálně pro tebe, Parkinsonová," rozvíjel svůj monolog Riddle a nasadil svůj obvyklý pošklebek.
Zmiňovaná zmijozelka polkla a cítila, jak se jí podlamují kolena.
,,Tak to jsem rád, že si rozumíme. Víte, smrt tolika studentů z jedné koleje by se asi špatně vysvětlovala."

Konec flashbacku

Seděl v hadí společenské místnosti a pohybem ruky z plápolajícího ohně v krbu vytvářel siluety divokých zmijí. Na tváři měl rozzlobený a zlomyslný úšklebek, když se mu ostré plameny odrážely v očích.
Uslyšel něčí kroky a otočením ruky dlaní vzhůru, zapříčinil vzrůst doposud největšího tvora, kterého kdy z ohně vytvořil.
Obrovský plaz syčel přes celý pokoj a Tom hladil jeho ohnivou hlavu, aniž by se mu něco stalo.
,,Můj pane," ozvalo se za jeho zády Snapeovým hlasem a dvoumetrová zmije otevřela pusu připravena syčet a útočit.
Tom jí dal ruku před ústa a ona se uklidnila.
,,Udělal jste správnou věc." promluvil Severus a Tom se prudce otočil.
,,Opravdu? A neměl bych se v tom případě cítit lépe?!" vykřikl ostře Tom Riddle a zběsilým švihnutím ruky seslal ohnivé zvíře zpět do krbu, až to malém sežehlo strop.
,,Oba víme, že by jinak neustoupila." snažil se ho ujistit profesor, ale poprvé viděl v jeho očích smutek.
,,Kdybys tak viděl, jak se na mě dívala. Rozbrečel jsem jí."
,,Nic jiného se v této situaci dělat nedá, můj pane."
Nejobávanější čaroděj všech dob měl semknuté rty a po chvíli v obrovském vzteku skopl pozlacený stůl, jenž se okamžitě převrátil.

Mezitím na schodišti do Astronomické věže seděla zamlklá Hermiona a četla jednu ze svých nových knih. Neměla chuť k jídlu, pronásledoval ji strach a od včerejšího dne se držela v ústraní.
Obrátila list a spatřila stín, který se každým krokem přibližoval.
Byl to Ron Weasley. Měl na sobě červený svetr a přisedl si vedle ní.
Hleděl do jejích utrápených očí a začal litovat svého nedávného chování.
,,Ahoj, jak je?" položil velice směšnou otázku a svůj pohled raději přesměroval na schody pod nimi.
Opatrně zavřela knihu a vyplnila s ní mezeru mezi ní a Ronaldem.
,,Ahoj, už mi bylo i líp."
Přeměřil si jí soucitným pohledem, oříškooké lvíče pootevřelo své rty, bolestně zavřelo oči a opřelo svou hlavu o Ronovo rameno.
Naklonil hlavu tak, aby se dotkla té její a ukazováčkem pohladil její ruce, které měla složené ve svém klíně.
Seděli tam ještě deset minut, dokud ji Ron nepřesvědčil o tom, že by měla být se svými nejbližšími.

* * *

,,Hermiono!" vypískla dcera Weasleyů, když viděla ve dveřích kudrnatou čarodějku, vedle svého bratra.
Svým objetím ji malém porazila, ale Hermiona ochotně položila své jemné ruce mezi její lopatky a za přítomnost své nejlepší kamarádky byla více než vděčná.
,,Tohle nám nedělej, nemůžeš se nám takhle vyhýbat." říkala jí v objetí a poté se od sebe odtáhly, aby si viděly do očí.
,,Moc mě to mrzí, potřebovala jsem přemýšlet."
,,Vidím, že jste se usmířili," ozvalo se jedno z dvojčat a pozvedlo obočí při pohledu na svého mladšího bratra, který trochu zčervenal.
,,Klídek, Hermi. Je to sice lev co vrčí, ale má tě rád." přidalo se hned dvojče druhé a hlavní lvice se na všechny usmála.
,,Ale ne," Harry k ní chtěl taky přijít a obejmout jí, ale vypadalo to, že si na něco vzpomněl.
Všichni se na něj otočili s Hermionou v čele a čekali na vysvětlení.
,,Hrajeme proti Zmijozelu."
,,To už je dneska?" zvolal se skřípnutým hlasem Ron a vjel si prsty do zrzavých vlasů.
,,Úplně jsem na to zapomněl." přiznal se Harry a opíral se lokty o svá kolena.
,,No, pánové, řekl bych, že to bude opravdu zajímavá podívaná." ozval se Fred, který byl frajersky opřený loktem o Georgovo rameno.
,,Jsme nahraný, Riddle je moc dobrej." přiznal poprvé v životě Oliver a rozvalil se na červeném gauči.
,,Právě naopak. Zbavme se Riddlea, obejdeme Malfoye a je to naše." vysvětlil svým mladším kamarádům George.
Hermionin úsměv při této větě opět zmizel a snažila se nic nedat najevo.
,,Myslíte, že to bude tak snadné?" aniž by přemýšlela, promluvila nahlas a opět upoutala zájem všech svých přátel.
,,Je to tvůj kluk, ne? Nemělo by být těžký odvést jeho pozornost." obrátil se k ní Fred a Ron ho začal propalovat pohledem.
,,Tak na to zapomeň! Nechci být součástí podvodu a můj kluk to není!"
,,Má pravdu, přece se nesnížíme na jejich úroveň." souhlasil s ní Harry Potter o kterém se tvrdí, že je předurčen k velkým věcem.
,,Tak to abychom si všichni šlehli tekuté štěstí. Netvrdím, že nejsme dobří, ale jak už bylo řečeno, na co Riddle sáhne, to buď zabije, nebo vyhraje."