Na útěku

10. kapitola - Požár

Využili jsme klíče i kartu ke vchodu do školy a hledali archív. Budova byla obrovská a než jsme našli klíč ke každé místnosti, trvalo to snad věčnost. Po nekonečné hodině a půl jsme našli nějakou knihovnu, kde začalo naše hledání. Hodinu jsme prohledávali stohy s papíry a nic nenašli. Vrátili jsme se tedy k ředitelně a hledali tady. Na stole ležela složka našeho ročníku a vedle na lístečku napsaná naše jména.

Otevřela jsem složku a v obalech tu byly vložené přihlášky, data o zkouškách, kopie vysvědčení a další žvásty. Tohle jsme nemohli zfalšovat během deseti minut. Kdykoliv na nás mohli přijít.

,,Co teď?" naštvaně rozhazoval rukama.

,,Požár?"

,,Děláš si prdel?" zamračil se na mě.

,,Máš tu cigarety?"

,,Jo a co?"

,,Zapal si jednu."

Nechápavě a poslušně provedl, co jsem chtěla a pak položila cigaretu na okraj židle s tím, že jakmile trocha odhoří, spadne do koše s papíry a vzplane. Budeme mít tedy čas vypadnout. Narvala jsem plný koš papírů a těsně nad koš položila i složku, odkud čouhalo několik papírů. Plamenům z koše neunikne.

,,Mizíme."

Dveře jsme za sebou zamkli a vydali se k východu.

,,Doufám, že to vyjde." bručel cestou Ryan.

Dali jsme se po chodníku ke koleji, když se ozvaly vibrace Ryanova telefonu.

,,Co je?"

,,Kde, kurva, jste? Už je vzhůru a hledá ty klíče. Mám v sobě asi dvacátou cigaretu."

,,Za dvacet sekund jsme na místě." obrátil Ryan oči v sloup a pomalu jsme došli k Dougovi.

Ten nám šel naproti. Odhodila jsem klíče do trávy před dveřmi a vešli dovnitř.

,,Kde jste byli? Tady je zákaz v noci vycházet. Nečetli jste řád?"

,,To mám hulit z okna?" rozčiloval se Doug.

,,To mám svojí buchtu píchat na koleji?" spustil Ryan až jsme všichni ztichli a podívali se na něho.

Vážně to řekl? Baba se na mě znechuceně podívala a pak dál hledala svoje klíče.

,,Co to plácáš o píchání? Radši buď zticha. Už jsem dlouho nic takovýho nedělal." zašklebil se Doug.

,,Tak to bacha na záchodovou mísu, ta má taky díru." vysmál se mu Ryan a já se přidala.

,,Fakt jste spolu píchali?" poskakoval okolo nás jako nějaký pes.

,,Kolik jsi toho vykouřil, pane Bože?" starostlivě jsem si ho prohlédla.

,,Celý fotbalový družstvo podle těch debilních keců. Zachraňujeme ti prdel a ty meleš totální sračky." sypěl Ryan.

,,A mě nikdo vyhulit nechce." postavil se přede mě a čekal, že se mu snad nabídnu.

,,Bože!" otočil se na mě Ryan a zvážněl. ,,Jsi třída. Vypadáš jako bys do pěti neuměla počítat, ale umíš pěkně vytasit drápky."

Naše pohledy se střetly na pěkně dlouho, než jsme zaslechli konečně vytouženou sirénu. Poplach ze školní části. Chodba se začala plnit rozespalými zvědavými lidmi, když jsme se prodírali ven. Vrátná důležitě pobíhala s klíči v ruce před budovou a my si oddychli, že je našla.

Postavili jsme se k ostatním a civěli na přijíždějící hasičský vůz. Občas jsme po sobě s kluky zamrkali, protože nám tohle vyšlo. Zametli jsme stopy po naší levárně.

,,To je něco teda."

,,Jak se to stalo?" ozývalo se okolo nás.

Hasilo se až do pozdních ranních hodin, ale my to vzdali asi po půlhodině a šli se vyspat.

Tu noc jsem měla noční můry a ne kvůli tomu, co jsem provedla, ale lezl mi do nich Thierry. Můj bratr i ten druhý s prostřelenou hlavou vstávali z mrtvých a varovali mě před Thierryho muži. Utřela jsem si orosené čelo a snažila se uklidnit. Srdce mi bilo jako by ty mrtvoly ležely okolo mě.

Neměla jsem vůbec prostor nad tím vším přemýšlet a v tenhle okamžik to na mě prostě dolehlo. Nechtěla jsem být sama a nedokázala se na nikoho obrátit. O přátelé jsem přišla častým stěhováním z města do města. Rodiče jsem kontaktovat prostě nemohla a sestra by mě poslala do háje, protože jsem si to zasloužila. Neměla jsem píchat s jejím frajerem.