Irresistible, But Original

10.

„Tak vstávej. Přišel den, kdy můžeš vypadnout aspoň na chvilku z tohohle domu," slyšela jsem Rebeccu u dveří do mého pokoje. Nezmohla jsem se na ni ani otočit. Bylo mi zatraceně blbě.
„Angel?" přiblížila se k posteli. To už jsem se přemohla a aspoň se na ní otočila. První co jsem viděla je jak vykulila oči.
„Kole!" zavolala na svého bratra, který ihned přišel.
„Co se stalo?" zděsil se, když mě viděl.
„Popadni ji a dej jí do studené vody!" rozkřikla se a Kol mě rychle vzal. Šel se mnou do jiné koupelny, kde byla sprcha. Beze slova se se mnou postavil do sprchy a pustil na nás ledovou vodu. Nevím proč Rebeccu napadla zrovna studená voda, ale pomohlo to. Cítila jsem se trochu líp.
„Až budeš příště okřikovat našeho bratra sestři, zkus mi nezkazit obraz." Poznala jsem Klause.
„Dávám ti pozor na vlka," odsekla mu.
„Co se jí stalo?" vletěl do koupelny a koukl se na mě a na Kola jak na nás padá pořád ledová voda. Už mi začínala být i zima. Kol vodu vypl a vystoupil se mnou ze sprchy.
„Můžeš se postavit?" zeptal se mě a já opatrně kývla. Pomalu mě postavil na zem a chvilku držel než si byl jistý, že se udržím.
„Už vypadá líp, vypadala jak ty, když si měl v sobě třísky z bílého dubu," naznačila Rebecca.
„Takže kam vlastně že půjdeme?" podívala jsem se na Rebeccu.
„Nikam, necháme to až ti bude líp."

.............

Už jsem akorát převlečená do suchého oblečení a chystám se jít do kuchyně. Akorát mi v tom brání schody, které musím projít. Úplně mým nohám nevěřím.
„Angel?" objevil se na druhé straně schodů Kol.
„Asi to sjedu po zadku, protože by mi nohy povolily hned při prvním schodu," uchechtla jsem se. Kol se upíří rychlostí ocitl u mě a pak i se mnou pod schody.
„Děkuji," ušklíbla jsem se, když mě položil na zem.
„Jak se cítíš?" zeptal se.
„Už je to o dost lepší," pousmála jsem se a mířila do kuchyně.
Hned co jsem vešla tak na mě spadly všechny pohledy. Byl tam i Elijah.
„Možná by mi prospělo jít trochu ven," promluvila jsem a s nadějí v očích se koukla na Klause.
„Do města ne. Ale tady po okolí tě vezmu," odsouhlasil. Musela jsem se pousmát, už mi chybí ten čerstvý vzduch.
„Půjdeme hned?" povytáhla jsem obočí. Jen se usmál a kývl.

„Takže, kam půjdeme?" zeptala jsem se hned co jsme vyšli z domu.
„Touhle cestou, vede to do lesa. Ovšem neměl jsem čas jí prozkoumat celou," odpověděl mi a já se hned vydala.
Bylo mi fakt úžasně, bylo i celkem teplo a hlavně jsem se cítila v bezpečí. Sice sem tam se mi málem podlomily nohy, ale zvládla jsem to.
„Elijah už našel nějakou čarodějku, která by se mohla podívat proč si měla tak těžkou proměnu," začal. Nechtěla jsem slyšet nic o vlkodlacích či o něčem jiným. V tuhle chvíli ne.
„Klausi teď nemluv o tomhle," podívala jsem se na něj, jen s polo-úsměvem kývl.

„Možná bychom se měli vrátit. Dál už jsem nebyl," zastavil mě.
„Ještě kousek, prosím," udělala jsem na něj psí očka. Povolil a šli jsme dál.
„Hele támhle je nějaká budova!" ukázala jsem prstem na dřevěnou chajdu a rychleji se rozešla.
„Angel," skoro až na mě zavrčel, „stůj."
„Promiň," zastavila jsem se před tou budovou.
„Měli bychom se vrátit." Bál se snad?
„Dobře," už jsem s ním souhlasila a vydali jsme se k odchodu. Slyšela jsem zvuk listí. Někdo tu byl. Klaus to očividně taky slyšel, jelikož se ke mně blíž přiblížil.
„Klaus Mikaelson!" uslyšela jsem cizí hlas. Otočila jsem se za ním.
„To jsem já. Akorát tebe neznám," otočil se na něj taky.
„Jsem Jackson a vy jste na mém území. Ona tu být může, ty ne."
„Nikdo mi nebude rozkazovat," naštval se Klaus.
„Co jsi zač?" odvážila jsem se.
„Jsem vlkodlak jako ty, alfa. Mám tu svojí smečku."
„Odcházíme, nikdo se o tobě neměl dozvědět," šeptl mi Klaus.
„Vím co jsi za druh. Jsi poslední svého druhu. Můžu ti říct víc, jen musíš opustit toho svého hybridního kamaráda."
„Nepotřebuji to vědět," zalhala jsem.
„Myslel jsem, že Marcel všechny vlkodlaky vyhnal," naznačil Klaus.
„Jsme tady v lesích. Neví o nás."
„Asi by se to měl dozvědět."
„A taky by se možná měl dozvědět, že u sebe doma schováváš tak vzácného vlkodlaka." Jen co to dořekl, tak Klaus už měl chuť ho zabít, to jsem poznala. Ještě než se rozešel, tak jsem ho chytla za ruku. Nevím co mě to popadlo. Nechápavě se na mě otočil.
„Pojďme pryč," řekla jsem. Jen kývl a během vteřiny jsem byla v jeho náruči a pryč od toho
místa.