Irresistible, But Original

13.

Uběhly už dva, docela krátké, měsíce od doby co jsem se stala hybridem. Pár týdnů už jsme konečně v jiném domě, vlastně v tom u kterého je ta cestička k tomu vlkodlakovi. Jo, chtěla jsem sem záměrně. Chtěla bych tam jít znovu. Jinak se vlastně nic nezměnilo, Elijah se stále dohaduje s čarodějkami a já se s Klausem sem tam pohádám, protože ani jeden neumíme prohrávat. Klaus si udělal nějaké špehy u Marcela, jelikož ten ho na svém dvoře nestrpí. Což se doufám urovná, protože už mě nebaví sedět pořád doma. Rebecca se za ty dva měsíce ani neukázala. Sice mě štve, že se vydala proti nám, ale chybí mi.
A Kol, no Kol mě učí stále se ovládat, což je celkem ironie, když vezmu, že on z celé rodiny s tím má největší problémy. Ale jestli jsem si někdy myslela, že Tyler je můj nejlepší kámoš, tak opravdu nevím co jsem byla zač. Od chvilky co jsem odjela z New Orleans tak se ani neozval. Ostatní mi sem tam volají či píší, ale on nic. A když to tak uznám, tak s Kolem se bavím mnohem více a uvolněněji.

„Nad čím tak přemýšlíš?" vyrušil mě Kol.
„Nad tím, že už tu s vámi celkem dlouho žiju," pokusila jsem se tu větu nějak zformulovat.
„Jsi nesmrtelná, ještě si s námi užiješ," uchechtl se.
„A to počítáš s tím, že s vámi budu celý svůj život?" nadzvedla jsem obočí.
„Na pár let odejdeš, pak se zase vrátíš. Nebo třeba ne, ale zapletla ses s původní rodinou, už nikdy se nás nezbavíš."
„Problém je, že já můžu umřít, vy ne," ironicky jsem se na něj usmála.
„Umřít můžeme, Marcel má stále kůl z bílého dubu," pokrčil rameny a dodal: „mám ještě něco v plánu, vzal bych tě s sebou. Ale Klaus je doma, nebyl by rád."
„Díky," pousmála jsem se na něj a počkala až odejde. Teď jsem v domě zase jenom já a Klaus. Chtělo by to nové oblečení. Což když nemůžu sama, tak Klaus půjde se mnou.

„Klausi?" zavolala jsem na něj, ale neozval se. Opět je v té své malírně.
„Klausi?" zvýšila jsem hlas a mířila za ním.
„Klausi?" otevřela jsem dveře a viděla jak si maluje obraz: „tos mě jako neslyšel?"
On se na mě jen otočil a řekl: „Slyšel, slyšelo tě celé město Angel."
„Chci jít ven," oznámila jsem mu.
„A proto tady řveš po celým domě?" ušklíbl se.
„Tak posledně co jsem si dovolila jít bez oznámení ven, tak sis pro mě došel," rýpla jsem si.
„Už jsem ti řekl, že tě samotnou nepustím. Marcela upíři jsou všude," začal si dál malovat.
„Kol odešel, jsi tu jenom ty. Zeptala bych se Elijaha, ale ten je též pryč."
„Mám docela dost práce," odsekl.
„Ty máš zase náladu," zavrtěla jsem hlavou a odešla z místnosti.

...........

„Kam jdeš?" zastihla jsem nasraného Klause jak mířil ven.
„Udělat si malou zastávku v Mystic Falls," odpověděl mi.
„Můžu jet s tebou? Dlouho jsem neviděla holky a chtěla bych se zastavit u Alaricka."
„Neměla bys."
„Klausi prosím, nechci tu být pořád zavřená. Sliboval si mi hned na začátku, že se všechno vyřeší a doteď se nic nevyřešilo."
„Budeme tam jen chvilku," upozornil a já se pousmála. Pobrala jsem si pár věcí a nasedla do auta.

Celou cestu jsem byla nějaká unavená, ale ani na chvilku jsem neusnula. Teda možná na pár sekund párkrát.
„Cos dělala přes noc?" koukl se na mě Klaus
„Sledovala tě jak spíš," zalhala jsem, chvilku mu trvalo než mu to došlo.
„A teď popravdě?"
„Hrála jsem s Kolem nějakou hru co si nutně potřeboval zahrát a pak jsme vlastně celou noc jenom kecali." Svůj zrak vrátil opět na silnici a nic na to neřekl. Žárlíš Klausi? To se mi líbí.
„Co máš vlastně v plánu v Mystic Falls?" zeptala jsem se.
„Nějaké věci ohledně New Orleans," odpověděl rychle.
„A v Mystic Falls už mě necháš samotnou nebo budu muset mít dohled?" ušklíbla jsem se.
„Pět minut vydržíš v autě a pak už budu mít volno, tak tě odvezu kam potřebuješ," vysvětlil mi a já jen zakývala, že to chápu.