Irresistible, But Original

20.

Už je to pár dní co se Kol neobjevil doma. Klaus mi na to řekl jen, že ho popadla zase ta jeho nálada a tak na nějakou dobu zmizel. Je to divný, taková maličkost zničila vztah mezi námi? Kol se sice choval divně ten poslední den, ale neřekla bych, že by odešel jen tak.

Bylo asi pět hodin ráno, spala jsem u sebe v pokoji, ale už jsem nemohla znovu usnout. Tiše jsem se teda přesunula ke Klausovi. Vešla jsem do místnosti. Klaus nespal. Byl u okna a koukal ven.
„Taky nemůžeš spát?" stoupla jsem si vedle něho.
„Všechno se teď lepší. Povede se mi získat New Orleans, brzo." Zase ty jeho plány nad tímhle městem. Lehla jsem si k němu do postele a nic mu na to neřekla.
„Je divný, že Kol jen tak zmizel," řekla jsem. On mi zase na tohle nic neřekl. Po chvilce se taky přesunul do postele a mně se podařilo konečně usnout.

..................

Právě jsou to tři měsíce co Kol odešel. Ani jednou se neozval, ani na jednu mojí hlasovou zprávu nereagoval. Chybí mi. Něco se stalo, choval se divně, chci vědět co se stalo. Klaus si získal pozornost Marcela a zase se zabývá tím získat celé město.

„Není ti divné, že Kol odešel?" zeptala jsem se své blond kámošky.
„Nerozloučil se, je to divné, vždycky když ho popadly tyhle stavy tak byl jiný, ale rozloučil by se," odpověděla mi Rebecca.
„Hlavně nikde nehlásí nějaké vysoké úmrtí lidí," dodala jsem.
„Kol bude určitě v pohodě," přišel do místnosti Klaus.
„Choval se divně a ani se neozval," povzdechla jsem si.
„To už je prostě Kol. Musel jsem ho kvůli těmhle náladám nechat v rakvi, vždy na mě byl nasraný několik let, když se probudil," ušklíbl se.
„Já se mu vůbec nedivím. Sama vím jaké to je," zamračila se Rebecca.
„Připravuj se radši na tu slavnost a mlč sestřičko," pousmál se na ní.
„Ty někam jdeš?" koukla jsem se na ní.
„S Elijahem, jen nějaká nudná událost," pokrčila rameny.

„Klausi?," volala jsem na něj, když jsem právě připálila hrnec s jídlem.
„Neumíš vařit?" přišel s úšklebkem do místnosti.
„Umím, ale ten hrnec je divný," zamračila jsem se na ten hrnec.
„Ten hrnec za to určitě nemůže, Rebecca v něm vařila normálně," zasmál se.
„Nežiju tak dlouho, tyhle věci jsou na mě moc staré," ušklíbla jsem se.
„Buď za to ráda, když jsem byl malý, tak tohle všechno nebylo," zasmál se.
„Žiješ už přes tisíc let. Unudila bych se k smrti," zakývala jsem hlavou.
„Jsi hybrid. Jednou tohle zažiješ," pousmál se.

„Kam zase jdeš?" zpozorovala jsem Klause mířícího ke dveřím.
„Do města, jen na chvilku, donesu ti i nějaké jídlo," otočil se ke mně. Jen jsem kývla a přesměrovala svůj pohled jinam. Přece jsem už zvyklá tady být sama, i když jsem většinou byla takhle s Kolem.

I když tenhle dům už znám, tak se tu strašně ráda procházím. A vlastně co jiného tu dělat. Vařit se mi nechce, ležet taky ne a malovat neumím. Tak jsem opět procházela celý dům. Pokaždé si všimnu něčeho nového. Nová krvavá skvrna na koberci. To není moje vina. Pokračovala jsem dál do sklepa. Moc často sem nechodím, protože tady má Klaus ty rakve. V kterých vím, že někoho má. Ze své rodiny samozřejmě.
Co když. Ne. To mě nemohlo ani napadnout. Nebo mohlo? Co když mi lhal a má tam i Kola? Našla jsem Kola rakev a otevřela ji. Nic. Oddechla jsem si, fakt jsem si už myslela, že by se to mohlo stát. Pokračovala jsem dále a všimla si další rakve. Byla od ostatních dál a je tu nová. Je v ní někdo? Vím, že bych neměla, ale prostě si nemůžu pomoct. Přišla jsem k ní blíž a pomalu ji otevřela. Moje obavy se staly skutečností. On tam byl. Kol Mikaelson byl vevnitř s dýkou v srdci. To se mi zdá. V momentě jsem tu dýku vytáhla. Čekáš, že se hned probudí a řekne ti co se stalo? Těžko. Rychle jsem zamrkala. O tomhle si s ním musím promluvit. Tohle mě fakt štve, lhal mi tři měsíce. Celou tu dobu jsem si myslela, že Kol odešel.

Uslyšela jsem, že přišel. Byla jsem u sebe v pokoji a čekala až přijde.
„Čekal jsem tě dole," přišel.
„Jo," kývla jsem hlavou: „chtěla bych se tě na něco zeptat." Vstala jsem z postele.
„To zní vážně," ušklíbl se.
„Našla jsem Kola," podívala jsem se mu vážně do očí. Nechápal.
„V rakvi," dodala jsem a on se zamračil.
„Říkal jsem ti ať do těch rakví nekoukáš," vytkl mi.
„Ty se budeš bavit o tomhle? Vážně?" taky jsem se zamračila. Neodpověděl.
„Nechali jste mě za tím, že Kol odešel!"
„Nedovolila bys tohle," pokrčil rameny.
„Tak to je jasný, že ne! Tři měsíce jsem nevěděla kde je a ty ho celou dobu schováváš v rakvi?"
„Jednou bych ho probudil," dodal. To nepochopil to, jak moc mi vadí, že mi lhal?
„Potřebuju pauzu," začala jsem. Nevěděla jsem jistě jestli tohle je to co chci, ale musím to zkusit.
„Cože?" podíval se mi do očí.
„Chci pauzu od tohohle všeho. Prostě se sbalím a půjdu na nějakou dobu pryč," řekla jsem na jeden nádech. Klaus nasadil takový svůj typický pohled jakože mu to je jedno. Ale přeci jen bylo poznat, že mu to vadí. Chtělo se mi brečet, neříkám že ne. Neumím si představit žít najednou úplně jinde, ale už nedávám to, že mi tu lžou, nemůžu pomalu ani vyjít z baráku, protože mi hrozí nebezpečí a chci se už někam podívat.
„Nemůžu s tebou, potřebuju tady zůstat, už jsem fakt blízko toho, abych získal New Orleans," pokračoval. Dělá to ještě těžší. Jak mu mám říct, že nechci s ním? Aniž by se naštval.
„Tohle město se snažíš získat věčnost, jsem tu už dost dlouho a pořád si ho nezískal. Celý ty tři měsíce si opakoval jak si blízko a přitom nejsi ," podívala jsem se mu do očí a pak sklopila hlavu. Co když se už nevrátím?
„Myslím si," pokračovala jsem: „že bude nejlepší když to co je mezi námi tak ukončíme."
Opět jsem zvedla hlavu, abych se na něj podívala. Nic neříkal, troufla bych si říct, že se mu chtělo brečet. Mně už slzy tekly po tvářích. Angel, tohle přece nechceš.
„Jen protože jsem ti zatajil Kola?" ověřil si.
„Ne Klausi," zavrtěla jsem hlavou: „nebavíme mě už být jenom v domě, pořád se s tebou hádat kvůli kravinám a není to poprvé co si mi něco zatajil." Jen kývl hlavou. Opět ten starý Klaus. Nedá najevo emoce. Natáhla jsem se k němu a své rty spojila s jeho. Nic. Nezbylo mi nic jiného než se odtáhnout a pomalu se vydat pryč.

U hlavních dveří čekal Kol. Z úsměvu na tváři jsem pochopila, že to byl opět ten Kol, kterého jsem znala. Rychlým krokem jsem k němu došla a pevně ho objala.
„Co je za den?" zeptal se.
„Byl si mimo tři měsíce, řekli mi, že si odjel," vysvětlila jsem mu.
„A ty teď od nás odcházíš?" povytáhl obočí.
„Počkám ještě na Elijaha s Rebeccou, abych se mohla rozloučit. Potřebuji fakt chvilku být jinde než v tomhle domě."
„To já taky, nepotřebuju aby mě bratr propíchl dýkou zase," ušklíbl se.
„Pojď se projít," pobídla jsem ho očima ke dveřím. Není teď nejlepší nápad být s Kolem ve stejným domě, kde je Klaus.

„Proč si zrušil to spojení?" začala jsem mluvit.
„Nevím co mě v tu chvíli popadlo, byl jsem naštvaný, že můj bratr opět vyhrál a chtěl jsem zmizet. Marcel mi ochotně pomohl, když jsem mu slíbil, že mu pomůžu se zbavit Niklause."
„Cože si?" podívala jsem se na něj.
„Marcel mě moc dobře zná, ví že mu nepomůžu, ale taky má teď další důvod proč mě zabít."
„Klaus tě bude chtít zabít taky."
„Právě si mu dala kopačky, chce mě zabít jen protože se s tebou teď bavím," ušklíbl se.
„Asi jsem to neměla dělat, byl to nával nejistoty a naštvání," zavrtěla jsem hlavou. Nic mi na to neřekl.
„Chci se někam podívat, ale zároveň chci být s ním. Jenže on má svoje New Orleans a neodejde ani na chvilku," zamračila jsem se.
„Joo, tohle město miluje," přikývl Kol.
„Co kdybych tě nenašla? To by tě nechal hnít v rakvi několik let?"
„Pravděpodobně jo," pousmál se.

........

Elijah s Rebeccou dneska ani nepřijdou. Tak jsem se rozhodla jim tady nechat aspoň vzkaz. Mám sbaleno jen pár věcí, přeci zbytek si seženu. Klaus podle mého upířího sluchu maluje. Je tam zavřený už pár hodin. Vlastně od doby co jsem s ním mluvila naposledy. Nevím na jak dlouho tohle místo opouštím. Bude mi chybět, ale nemůžu se sem jen tak vrátit. Musím Klause nechat chvilku být. Doufám ale, že se sem jednou vrátím. A doufám, že mi tohle všechno Klaus odpustí.

„Jedeme?" koukl na mě Kol, když jsem vyšla ven. Jo, Kol jede opravdu se mnou. Spojení je pryč, nemusím se bát, že by se něco podělalo a aspoň se budu cítit bezpečně.
Ještě jsem se naposledy podívala na ten dům. Tolik vzpomínek.
Nasedla jsem do auta a vyjeli jsme. Začaly mi stékat slzy po tvářích. Jak se musí cítit? Nejraději bych to hned otočila a jela zpátky, ale vím že takhle to bude lepší.