Irresistible, But Original

17.

„Niklaus se to nedozví," šeptl mi do ucha Kol a jemně mě políbil na rty.
„Nechci mu ublížit," šeptla jsem nazpět a spojila svoje ruce kolem jeho krku.
Prudce jsem se zvedla a otevřela oči. Jo, ještě se mi o tom bude zdát. Nebylo to špatné rozhodnutí, prostě ne. Zachráníme tím Kola. Otočila jsem hlavu, abych spatřila Klause. Spokojeně si oddechoval. Nějak mu nevadí, že chodím spát do jeho postele. Taky proč by mu to vadilo. Venku byla ještě tma, ani nesvítalo. Mám hlad. Potichu jsem vstala, abych ho nevzbudila a vydala se do kuchyně. Zásoby krve, super. Nalila jsem si trochu do skleničky a tu následně vypila. Měla jsem takový divný pocit, ani ho nedokážu popsat. Po chvilce přemýšlení jsem se vrátila zpátky. Navíc bylo hrozný vedro. Lehla jsem si zpátky do postele a pokoušela se usnout.
Nějak extra to nešlo. Klaus má obavy z toho spojení. Já taky. Ale chci Kola zpátky a v jeho původním těle.
„Nemůžu spát," šeptla jsem směrem ke Klausovi doufajíc, že to uslyší ve svém spánku. V tomhle vedru nejde fakt být. Svlékla jsem si aspoň triko, tak abych zůstala ve spodním prádle.
„Nejsem zvyklý, že mě někdo budí ve spánku," šeptl.
„Špatný sen," řekla jsem. Jen trochu zvedl ruku a tím mi naznačil, abych si lehla blíž k němu. Hned co ruku na mě položil, tak ucítil mé rozpálené tělo. Jo, určitě čekal nějakou látku.
„Tohle mi nedělej," otevřel oči s úsměvem.
„Je tady vedro," přitiskla jsem se víc k němu.
„A já jsem fakt unavený," dodal, ale stejně si nemohl odpustit mi rukou jezdit po těle.
„Takhle třeba usnu," pousmála jsem se a zavřela oči.
Klaus opět spal, já si aspoň užívala jeho objetí, když jsem nemohla usnout. Doufám, že všechno při vrácení Kola proběhne hladce. A navíc ho už nepustím k Marcelovi. Teď sice jeden kůl vyčerpal, ale třeba má další.

.............

„Ty pořád nespíš?" zamumlal Klaus. Už dávno svítalo.
„Už asi neusnu, snažila jsem se o to pár hodin," uchechtla jsem se. Přesunula jsem se opět na svou půlku postele.
Klaus po chvilce vstal a odešel. Asi po dvou minutách se vrátil. Já už se rozhodla taky vstát. Jeho pohled na mě doslova visel. Jen ke mně došel a políbil mě. Což já chtěla víc. Takže jsem nás přemístila opět do postele. Výhoda upírství? Síla. V posteli jsem opět skončila na zádech a užívala si jeho polibky na mém krku a dotyky po celém mém těle.
„Mám celkem hlad, chceš udělat palačinky?" přesunul se k mému uchu a pak vstal z postele.
„Kam jdeš?" trochu jsem se zhrozila.
„Na snídani," pokrčil rameny.
„Klausi," zavrčela jsem: „víš, že ty zesílené emoce neumím tolik ovládat."
„Já vím no," ušklíbl se a s úsměvem odešel.
Když na to chceš jít takhle, tak dobře. Elijah nebyl doma nebo spal. Budu doufat, že už nebyl doma. Rychle jsem vstala a vydala se do kuchyně, kde si Klaus připravoval opravdu těsto na palačinky. S úsměvem se na mě otočil, když jsem tam došla. Ale pak se zamračil.
„Kol mi jednou řekl, ať se nechováme jak puberťáci ve vztahu. A my se tak chováme," pousmála jsem se.
Během chvilky jsem se ocitla opět v jeho pokoji. Ale on byl už opět dole. Já na sebe teda hodila zbytek oblečení a šla zase tam.
„Takhle to je lepší," pousmál se.
„Hned co se vrátí Kol se vracíme do New Orleans?" zeptala jsem se.
„Už tak tam dlouho nejsme."
„Chtěla bych tady zůstat," oznámila jsem. Jen se na mě podíval.
„Vím, že to zrovna není nejlepší, když bychom byli spojeni. Ale chci si dodělat školu a měla bych tu tím pádem Kola jako ochranu."
„Můžeš ji dodělat v New Orleans."
„Ale Marcel zabil Kola, nemyslím si, že je to tam pro něj teď bezpečné."
„Cokoliv se stane tobě či Kolovi zažije to ten druhý. Takže ne, nenechám vás samotný."
„Tak mi aspoň slib, že opravdu můžu dodělat tu školu."
„Pro mě za mě. Si klidně ovlivni ředitele."
„To mě nenapadlo," zasmála jsem se.

...............

Do úplňku zbývalo už jen pár hodin. Těch několik dní v Mystic Falls mi pomohlo, trávila jsem čas s Klausem, který New Orleans vůbec neřešil.
„Máme ty upíry a toho hybrida?" zeptala jsem se, když jsme se připravovali vyrazit na místo, které nám Bonnie poslala.
„Všechno je připravené, lásko," pousmál se na mě Klaus. Mám pocit jakoby něco nemělo vyjít.