Irresistible, But Original

22.

„Dorazili jsme do New Orleans," probudil mě Kol. Začalo mi strašně bušit srdce. Po pár měsících jsem zpátky.
„Kam jedeme?" zeptala jsem se Kola. Nejeli jsme do toho baráku.
„Niklaus získal New Orleans. Bydlí tam kde bydlel Marcel."
„Nakonec získal co chtěl," pousmála jsem se.

.....

„Konečně jste tady," objala mě Rebecca hned co jsme vešli dovnitř.
„Chyběla si mi víš?" pousmála jsem se.
„Důležité teď je, že Niklaus zmizel. Jsme na stopě, máme pár míst kde by mohl být," oznámil Elijah.
„Vy dva jste spolu byli půl roku, nějaké novinky? Kromě toho, že už nejsi v týmu blondýn?" zamračila se Rebecca.
„Angel statečně odmítla všechny nápadníky," ušklíbl se Kol.
„Tak to jsi tady mohla zůstat. Nik tady udělal hrozný bordel. Je naštvaný a to dost," zavrtěla hlavou
„Marcel nám slíbil, že Davina pomůže."
„Davina?" nechápala jsem.
„Dost se toho změnilo zlato, musíš si zvykat," řekla vážně Rebecca a já jen kývla.

.......

Prohledali jsme už asi deset míst a Klaus nikde. Vyhledávací kouzlo nefungovalo a já už si fakt nevěděla rady.

„Má ho ta zasraná čarodějka," řekla Rebecca.
„Jaká?" zeptala jsem se.
„Genevieve. Dřív jsem se s ní bavila."
„Potřebujeme ho najít," vydechla jsem.
„Najdeme ho," objevil se vedle mě Kol.
„Nik tě zabije jen co tě uvidí," zamračila se Rebecca.
„Stačí když ho zachráníme. Ani jednoho z nás nebude chtít vidět," oznámila jsem.
„Kdybys ho viděla Angel. Byl zničený, ale dává to najevo blbým způsobem. Jak jinak si myslíš, že získal New Orleans?"
„Prostě chtěla odjet. Není jeho vězeň," zastal se mě Kol.
„Já taky kolikrát odešla. Ale nikdy to nevzal zas tak blbě," zamračila se na něj.
„Tohle místo. Tam je," přišel Elijah s nějakou fotkou.
„Samozřejmě, kde jinde," oddechla si Rebecca.
„Znáš to?" koukla jsem se na ní. Jen přikývla.

....

Dojeli jsme před nějakou obrovskou budovu.

„Nevím jestli je nejlepší abys šel s námi," koukla se Rebecca na Kola.
„Myslím si, že jsem na tom pořád líp jak Angel," ušklíbl se.
„Zvládneme to," podívala jsem se na něj. Jen s úšklebkem nadzvedl obočí.
„Já tam chodit nemusím, ale dávej pozor, samozřejmě vy dva taky," podíval se na mě a pak na jeho sourozence.
„To je jasný," pousmála jsem se.

„Tak kolikrát?" zeptala se mě Rebecca, když jsme vešli do té opuštěné budovy, která vlastně tak opuštěná nebyla.
„Co kolikrát?" nechápala jsem.
„Něco mezi vámi je."
„Není, doopravdy jsem za těch šest měsíců nikoho neměla. Nemohla jsem," sklopila jsem hlavu.
„Můžete být aspoň chvíli potichu?" odsekl Elijah.
„Měli bychom se rozdělit," řekla jsem.
„Jdi rovně, vezmu to sem a Elijah tamhle, kdyby něco tak se ozvěte," přikývla Rebecca a já se vydala svou cestou.

Necítila jsem se tady vůbec dobře. Rozpadlá obří budova. Stalo se tu tolik hrozných věcí podle těch podmínek, které tu jsou. Opět mi bušilo srdce víc než by mělo. Co až ho uvidím? Bude v pohodě nebo ne? Co když tam bude i ta čarodějka? Jo, Kol mě sice učil nějak bojovat za tu dobu, ale nic moc.
Moje přemýšlení přerušil Klausův řev. Je tady. Je blízko. Nemohla jsem pomalu ani dýchat. Zrychlila jsem svůj krok a snažila se rozpoznat odkud ten řev šel.

„Nevím o co se tady snažíš," uslyšela jsem ho.
„Já? O nic Niku, ale co ta holka která je blízko?" slyšela jsem ženský hlas. Očividně o mně ví.
„Můžeš sem klidně jít, už se neschováš," zavolala na mě. Opatrně jsem vstoupila do místnosti kde byli. Klaus byl přivázaný ke stolu a ta ženská držela v ruce nějaký nůž celý od krve, právě ho vyndala z Klausova břicha. A Klaus se nehojil. Od Klause jsem schytala ledový pohled, který hned přesunul zpátky na ni.
„Po takové době se vrátíš? Jo, něco o tobě vím. Spala si s Klausem a pak utekla s jeho bratrem," popsala.
„Nebylo to jenom spaní," zamračila jsem se.
„Neptala jsem se," taky se zamračila a já cítila jakoby se mi právě vařila krev v těle. Spadla jsem na kolena a podívala se na ni.
„Myslíš si, že se vrátíš a všechno se vrátí do pořádku?" zvýšila na mě hlas.
„Nic se nevrátí už," šeptla jsem a pokusila se vstát zpátky na nohy. Nepodařilo se.
„Vy dva si to tady vyřešte, já jdu chytat zbytek původní rodiny. A nezapomeň Niku, to ona tě zradila," odešla s úsměvem a já se konečně dokázala postavit na nohy. Podívala jsem se na Klause, stále byl přivázaný a jeho břicho se stále nehojilo. Ignorovala jsem vše okolo a přešla k němu.
„Nehojíš se," řekla jsem a u toho ho rozvazovala.
„Všiml jsem si," odsekl. Po rozvázání si dokázal sednout.
„Měli bychom jít," šeptla jsem.
„Měla bys," dodal.
„Klausi, chci tě jen dostat pryč a pak klidně zase zmizím jestli chceš, ale nenechám tě tady samotného v tomhle stavu," podívala jsem se na něj.
„Už si to tak udělala," podíval se mi do očí. Chtělo se mi brečet. Lituju toho co jsem udělala.
„Jen prostě si nech pomoct," šeptla jsem. Jeho tvrdohlavost nakonec povolila a pomalu vstal. Dokázal chodit skoro po svých, takže jsem ho nemusela ani nějak moc podpírat.