Šatník plný krásných sukní, blůzek a nadkolenek. Možná by jste řekli, že je to šatník nějaké dívky?
Omyl.
Tento šatník patří šestnáctiletému chlápci jménem Park Jimin, který nastupuje na novou školu v Soulu.
Se Sehunem jsem za celý den školy ani nepromluvil. Nevěděl jsem, jestli bych byl schopen s ním normálně mluvit a nezačal na něj nepříčetně řvát, jak může být takový děvkař. Už byla poslední hodina a pro mé neštěstí, mě ten starý učitel na biologii vyvolal. Byl jsem lehce nervózní, protože jsem nevěděl, co mám čekat. ,,Tak a jelikož je ten začátek roku zkusíme něco ještě z minulého roku, abych věděl kolik si toho pamatujete." Dobře, možná to zvládnu. ,,Řekni mi, jaké máme rostlinné cévní svazky." Oddechl jsem si, protože tohle vím. " Hadrocentrické, leptocentrické, kolaterální, bikolaterální a radiální. Chcete je nakreslit, pane učiteli?" Učitel na mě obdivuhodně koukal a mou otázku přesměroval na Sehuna. Ten na něj však koukal jako kdyby pojmy, které jsem před chvílí bezchybně a sebejistě řekl, slyšel poprvé v životě. Po chvilce se ale zvedl, že půjde kreslit. Než však došel k učiteli s připravenou křídou zazvonilo. Vzal jsem věci z lavice do ruky, přes rameno si přehodil tašku a pomalu se loudal ke skříňkám. ,,Co to že jdeš, tak pomalu?" Zeptala se mě Yerim. ,,Nijak nepospíchám." Řekl jsem a zamával jí, když se se mnou rozloučila, aby mohla doběhnout kamarádky. Hned jsem si začal vyndavat telefon, abych mohl napsat mamce, že se zdržím, protože se půjdu podívat po krámech. Když jsem došel ke skříňkám už tam nikdo nebyl. Proč já jsem raději nešel s davem, abych nějak proklouzl s ostatními ven. O řadu skříněk, kde byla i ta moje se totiž opíral sexy muž v černé košili zasoukané do černých džínů s páskem, na rukou měl pár náramků a hodinky. ,,Už jsem si začínal myslet, že jsi mi utekla, krásko." Zašeptal do ticha Yoongi.
Jak se dneska máte?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
