Došel jsem k okraji postele.
Chvíli jsem váhal, ale pak jsem ho chytl za ruku.
Čekal jsem, že okamžitě vybuchne.
Že se zvedne z postele a chytne mě pod krkem, ale to se nestalo.
Stále tam nehybně ležel.
„Kacchan."
Špitl jsem neslyšně.
Stiskl jsem jeho dlaň.
Otočil jsem se na Kirishimu, který se bavil s doktorem.
'Nechci od sud odcházet, jsi můj pán a já tě chci hlídat.'
Pohlédl jsem zpět na jeho tvář.
Hrudník se mu v pravidelných intervalech zvedal a zase klesal.
Posadil jsem se vedle něj na postel a ocásek si přitáhl k tělu.
Ouška jsem měl nastražené, kdyby se náhodou pohnul.
Po chvíli ke mně došel Kirishima a se skleněnýma očima mɛ podrbal za ušima.
„Doktor říkal, že tu budeme moct zůstat, pokud chceme."
Prohodil s úsměvem.
Přikývl jsem.
Už na vždy zůstanu po Kacchanově boku a nehnu se od něj.
„Musím chodit do práce, ale jestli budeš chtít, zůstaň si tu."
„Jo, chci tu zůstat!"
Odpověděl jsem mu okamžitě s nadšením.
Mé tělo zalil příjemný pocit radosti.
„Na obědy můžeš chodit do místní jídelny a pokud požádáš sestřičku, určitě ti dá nějakou deku."
Kývl ke dveřím.
Souhlasně jsem přikývl.
Ještě chvíli se mnou zůstal, ale když se blížilo k jedenácté hodině dopoledne, rozloučil se a odešel do práce.
Zůstal jsem v nemocničním pokoji s polu s Kacchanem sám.
ČTEŠ
Just my boy [BakuDeku]
أدب الهواةMladý Bakugo se vrací domů z práce a po cestě potká malého, ustrašeného, hladového kocourka. Tedy přesněji neko chlapce se zelenými vlasy, kočičími oušky a ocáskem. ... „Když si ho nechám, dáte mi pokoj s tím barem?" Zavrčel jsem. Nevím, co je lepší...