Někdo skáče ke mně na postel.
„Kacchan! Vstavej!"
To je zase to pitomé kotě?
Nemůže mě nechat aspoň vklidu dospat?
Kolik je vůbec hodin?
„Tks."
Zavrčel jsem rozespale a koukl se na budík, který leží na nočním stolku.
To si dělá srandu!
Vždyť je teprv šest ráno a on už tady skáče!
„Kacchane!"
„Slez z tý postele."
Rozkazal jsem mu.
Chová se jako malé dětsko.
Ani nevím kolik mu je, ale podle postavy nemůže být o moc málo mladší než já.
Super, tak teď už nejspíš neusnu.
Ještě trochu ospale jsem se protáhl a rozhlédl se kolem sebe.
Deku seděl na druhé straně postele, ouška měl vztyčené nahoru a ocásek obtočený kolem nohou.
Jeho velké zelené oči ze mě nespouštěly pohled.
Bože, je tak roztomilý.
A je to tu zase.
Zasraný city.
Nevrle jsem vstal z postele ve spodním prádle.
Přešel jsem ke skříní a vytáhl jsem si tričko, které jsem přes sebe přehodil.
„Tak pojď Deku."
Kyvl jsem na něj, aby vstal z postele.
Okamžitě vyskočil a rozběhl se z pokoje.
Měl na sobě moje staré bílé tričko, které mu sahala skoro až kolenům.
Vypadal v tom jako malé hyperaktivní strašidlo s oušky a ocáskem.
Ušklíbl jsem se.
ČTEŠ
Just my boy [BakuDeku]
FanficMladý Bakugo se vrací domů z práce a po cestě potká malého, ustrašeného, hladového kocourka. Tedy přesněji neko chlapce se zelenými vlasy, kočičími oušky a ocáskem. ... „Když si ho nechám, dáte mi pokoj s tím barem?" Zavrčel jsem. Nevím, co je lepší...