Probral jsem se v Kacchanově ložnici, kde jsem taky včera usnul.
Z kuchyně se linula nádherná vůně jídla.
Radostně jsem vstal z postele a vyběhl z pokoje.
Možná se už Kacchan vrátil!
Ten pocit mě zahřál u srdce.
Doběhl jsem do kuchyně připraven mu skočit kolem krku, ale k mému překvapení mě tam přivítal Kirishima.
Úplně jsem zapomněl, že přespával tady.
Zářivý úsměv na mě tváří nahradil smutek.
Sklesle jsem si sedl na svoji židli u stolu.
„Dobré ráno."
Pozdravil mě Kirishima.
Oplatil jsem mu pozdrav.
Po snídani jsme se oblékli a vydali do nemocnice za Bakugem.
Nemohl jsem se dočkat až ho zase uvidím.
Až uvidím jeho tvář a ten jeho úsměv.
Mlčky jsem poslouchal Kirishimu, jak o něčem pořád diskutuje.
Přišlo mi, že ho ta událost vyvedla z míry a že je i nervózní a smutný jako já, ale na rozdíl odměně to dobře zamaskovat pod zářivý úsměvem, který byl chvílemi nucený.
Došli jsme pomalu ke dveřím nemocnice.
Kirishima se zastavil na recepci a zeptal se na Kacchanův pokoj.
Sestra nás tam ochotně zavedla.
Nedočkavě jsem prešlapoval na místě než nám otevřela dveře pokoje.
Okamžitě jsem tam v klouzl a zastavil se až u nehybného Kacchanova těla.
Obklopovalo ho spoustu hadiček a pípajících přístrojů, které neustále blikali.
NikolaJankov881
Přemýšlela jsem a jakýmsi záhadným způsobem se mi podařilo vytvořit námět na další knihu, ale nevím jestli ji budu ještě vydávat, když nemám dopsanou ani jednu z těch dvou, které píšu 😅
Kdyby vás to zajímalo, mohla bych vydat první kapitolu (BakuDeku a zároveň TodoDeku xd), ale tím by to asi na chvíli skončilo...
ČTEŠ
Just my boy [BakuDeku]
Hayran KurguMladý Bakugo se vrací domů z práce a po cestě potká malého, ustrašeného, hladového kocourka. Tedy přesněji neko chlapce se zelenými vlasy, kočičími oušky a ocáskem. ... „Když si ho nechám, dáte mi pokoj s tím barem?" Zavrčel jsem. Nevím, co je lepší...