Just my boy [BakuDeku]

50

O tři dny později

Pomalu jsem si zbalyl všechny věci.

Ty rehabilitace mi trochu pomalhly.

Po tak dlouhé době ležení to bylo asi to nejlepší, co jsem mohl udělat.

Deku stál v rohu pokoje a tiše mě sledoval.

Nechápu o co mu jde.

Beztak hledal jen záminku jak zůstat u mě doma.

To nemůže jít k Todorokimu nebo k Urarace?

Ti o něj mají větší zájem než já.

Při představě, že bych zase byl sám mě ale překvapivě bodlo u srdce.

Možná není zase tak špatný nápad být s někým doma.

Rozloučil jsem se s doktory a vyšel před nemocnici, kde na nás čekal taxík.

Kirishima kvůli práci nemohl přijít, ale už se za mnou stavil i s Denkim a Serem.

Cesta autem byla klidná a ticha.

Deku si nervózně pohrává s prsty a já ho nezaujatě sledoval v odraze okna.

Zajímalo by mě, co se tomu blbýmu kotěti honí hlavou.

Dorazily jsme konečně domů.

Odemkl jsem a vešel dovnitř.

Okamžitě mě přivítal ten známí pocit domova.

Hodil jsem věci do rohu a spokojeně se rozvalil na sedačku.

Vše to tu překvapivě vypadá a voní stejně, jako když jsem odešel.

Deku tiše došel do obýváku.

„Co ti je?"

Zavrčel jsem.

Nejsem zvyklý, když nevyvadi nějaké hlouposti.

Vyvádí mě to z rovnováhy.

„Víš, Kacchan, jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli ti nevadí, když se o tebe budu starat."

Sklopil zrak k zemi.

„M-mám tě rád a moc mě to mrzí."

V náznaku lehkého úsměvu na tváři mu zrudla líčka.

Bože, on je fakt roztomilý.

Hlavně když zastřihá oušky jako práva kočka.

Blbý kotě mě právě donutilo k cítum.

Jaksi jsem vyměkl.

„Heh, je mi to jedno."

Zamumlal jsem.