O tři dny později
Pomalu jsem si zbalyl všechny věci.
Ty rehabilitace mi trochu pomalhly.
Po tak dlouhé době ležení to bylo asi to nejlepší, co jsem mohl udělat.
Deku stál v rohu pokoje a tiše mě sledoval.
Nechápu o co mu jde.
Beztak hledal jen záminku jak zůstat u mě doma.
To nemůže jít k Todorokimu nebo k Urarace?
Ti o něj mají větší zájem než já.
Při představě, že bych zase byl sám mě ale překvapivě bodlo u srdce.
Možná není zase tak špatný nápad být s někým doma.
Rozloučil jsem se s doktory a vyšel před nemocnici, kde na nás čekal taxík.
Kirishima kvůli práci nemohl přijít, ale už se za mnou stavil i s Denkim a Serem.
Cesta autem byla klidná a ticha.
Deku si nervózně pohrává s prsty a já ho nezaujatě sledoval v odraze okna.
Zajímalo by mě, co se tomu blbýmu kotěti honí hlavou.
Dorazily jsme konečně domů.
Odemkl jsem a vešel dovnitř.
Okamžitě mě přivítal ten známí pocit domova.
Hodil jsem věci do rohu a spokojeně se rozvalil na sedačku.
Vše to tu překvapivě vypadá a voní stejně, jako když jsem odešel.
Deku tiše došel do obýváku.
„Co ti je?"
Zavrčel jsem.
Nejsem zvyklý, když nevyvadi nějaké hlouposti.
Vyvádí mě to z rovnováhy.
„Víš, Kacchan, jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli ti nevadí, když se o tebe budu starat."
Sklopil zrak k zemi.
„M-mám tě rád a moc mě to mrzí."
V náznaku lehkého úsměvu na tváři mu zrudla líčka.
Bože, on je fakt roztomilý.
Hlavně když zastřihá oušky jako práva kočka.
Blbý kotě mě právě donutilo k cítum.
Jaksi jsem vyměkl.
„Heh, je mi to jedno."
Zamumlal jsem.
ČTEŠ
Just my boy [BakuDeku]
Fiksi PenggemarMladý Bakugo se vrací domů z práce a po cestě potká malého, ustrašeného, hladového kocourka. Tedy přesněji neko chlapce se zelenými vlasy, kočičími oušky a ocáskem. ... „Když si ho nechám, dáte mi pokoj s tím barem?" Zavrčel jsem. Nevím, co je lepší...