VA - Spoutáni láskou (1. díl)

23. kapitola

Bolest. Strašlivá bolest v hlavě. Seděla jsem spolu s Ashley v taxíku, který mě měl odvézt do hotelu. Nepřítomně jsem hleděla před sebe a snažila si přehrát celý dnešní večer. Neměla jsem úplné okno, jen jsem si nemohla vzpomět na některé části večera. Pamatovala jsem si, jak mi Lexy říkala, že se mám jít bavit. A podle nepřestávající migrény jsem opravdu šla. Potom se mi vybavoval ten celkem hezký kluk, který mě předtím chtěl vytáhnout tancovat. Jo, myslím že mi něco nalíval...vodku. Sakra! Zase ta hnusná, ruská vodka! Už sem se nedivila, že je mi tak blbě. Nebyla jsem opilá, jen jsem měla první příznaky pořádné kocoviny. Nevím proč, ale vždycky, když jsem se chtěla opít, tak jsem byla opravdu opilá tak první půl hodinu a pak začala vždy ta strašná bolest hlavy plus kocovina. Snažila jsem si vzpomenout ještě na něco, ale mozek mi hlásil "Error!".Taxík zastavil u hotelu. Ash se na mě s povzdechem podívala. "Myslíš, že zvládneš dojít nahoru do pokoje?" zeptala se a snažila se zadržet smích."Bez obav, tam ještě trefím," zamumlala jsem a začala se zbírat ze sedačky taxíku. Ashley za mnou ještě volala něco ve smyslu, že se zítra staví. Moc jsem jí nerozumněla, takže jsem jenom mávla na pozdrav a zabouchla dveře.Ukázalo se, že dojít tu "dálku" na pokoj je větší problém, než to vypadá. Pro pokoj mého žaludku, který sem měla jako na vodě, jsem tentokrát radši zvolila místo schodů výtah. Trvalo mi celou věčnost, než jsem zaostřila na čísla na tlačítkách. Bože... Konečně jsem našla tlačítko, na kterém byla čtyřka a výtah se pohnul.Vešla sem do pokoje, kopla do dveří, aby se zavřeli a skočila rovnou na postel. Špatný nápad. Dopadla jsem přímo po zádech na starou pérovou matraci."Kurva!" zakřičela sem tak nahlas, že to snad šlo slyšet i do dalšího pokoje a začala si mnout prsty bolavé místo. "Nesnáším tenhle hotel!"Koukla jsem se na hodinky. Bylo pár minut před čtvrtou hodinou ráno. Zavrčela jsem. Jestli takhle mám žít dalších pár týdnů nebo měsíců, tak to teda bude zajímavý.Netušila jsem jak se to stalo, ale usnula jsem. A zdál se mi opravdu hnusný sen. Chodila jsem po nějakém městě a všude jsem viděla Tašu s Dimitrijem. Jak se objímají, líbají...Sny o Taše Ozerové jsem měla pořád. Nesnášela jsem je. Ale poslední dobou se do těch snů přikradl i Dimitrij. A to mě ničilo, ikdyž jsem věděla, že to nemůže být skutečné. Nesmí.Jenže pak ten sen náhle skončil (ne že by mi to vadilo). Jako trhnutím jsem se ocitla v jiném snu... Stála jsem u slunného okna mého a Dimitrijového bytu u dvora. Hleděla jsem přes sklo do rozkvetlé zahrady. Rozhlédla jsem se po našem bytě. Nikde známka něčeho, co by naznačovalo kolik se toho změnilo. Všechno bylo na svém místě, tak jak to má být. Možná až na židli, která byla odsunutá od stolu. Seděla na ní totiž Adrian.Tak tohle sem čekala už několikátou noc. Věděla sem, že za mnou příjde, možná ho trochu brzdil časový posun... Nevím. Taky jsem toho za poslední dny moc nenaspala, takže mě možná nemohl zastihnout."Co chceš?" vyjela jsem na něj. Opravdu jsem neměla náladu (ani ve snu) na jeho řeči o tom, ať se vrátím. Migréna sice ve snu odezněla, ale pořád to nestálo za nic. "Jestli mi chceš dávat přednášky o tom, že se mám vrátit, tak to vzdej, protože to neudělám."Povzdechl si. "Ohledně tohohle ti říkat nic nebudu. Jenom ti chci říct, abys udělala něco," řekl.Pozvedla jsem obočí. "Nechápu," prohlásila jsem."Dobře, tak... jen pro informaci, víš co dělá teď Belikov?" zeptal se a upřeně se na mě zadíval.Podívala sem se na hodiny na stěně. "Večeří?" hádala jsem.Unaveně na mě pohlédl. "Těsně vedle. A víš, co právě teď dělá Taša Ozerová?" zeptal se tónem, který se mi ani trochu nelíbil.Už jsem chtěla něco namítnout, když jsem se zarazila. Taša Ozerová. Dimitrij. V hlavě mi začali plout obrazy, které jsem zatím vyděla jenom v nočních můrách. Ne, to nemůže být pravda..."Adriane, co se děje?!"Zhluboka se na dechl, zvedl se ze židle a začal přecházet po našem obýváku. "Neznám začátek, takže ti neřeknu, proč je ten tvůj strážce teď v domě Ozero-""Cože?!!" vykřikla jsem.Adrian jen zvedl ruku. "No, no, no! Prosím - nepřerušovat! Prostě mi dneska ráno došla esemeska, že mám za ním zajít do snu, že jde o tebe. Tak jsem se teda zvedl od snídaně a navštívil ho. Vyvalil na mě, že je v nějakém domě s Tašou a jejíma kamarádama a že do něho Taša... ehm pumpuje éter, jo tak to říkal."Na chvíli se mi zatmělo před očima, jaký jsem dostala šok. Nebyla jsem schopná přemýšlet. Nemohla jsem se soustředit ani na to, abych ustála na nohou. O pár sekund jsem se probrala na zemi. Adrian dřepěl u mě."Jsi v pohodě?" zeptal se starostlivě."Ne." Pokusila jsem se postavit, ale dostala jsem se jenom do sedu. Na tváři jsem ucítila slzu. "Adriane, jak se to stalo? Proč je... s ní?!"Jen zakroutil hlavou. "To já nevím, Rose. Vím jen to, co jsem ti řekl. Taša prý ovládá éter díky síle, kterou jí dal nějaký chlápek.""C-co budem d-dělat?" zeptala jsem se roztřeseně."Mám se s Belikovem ještě za chvíli sejít, abych se s ním domluvil, co uděláme. Tohle Ozerové už neprojde, strážci ji dostanou. Myslím, že je hodně ryskantní zůstávat tak blízko od dvora, dívím se, že ji strážci ještě nenašli.""Když ovládá éter, je to těžší," prohlásila jsem."To vím," řekl a vstal z podlahy. "Měl bych jít za Belikovem, než ho ta mrcha vzbudí.""Musíš mě vzít sebou!" vykřikla jsem a s námahou se taky postavila. Stále se mi točila hlava, tak jsem se chytila stolu, abych neupadla. "Musím ho vidět!""Jasně, ale... Rose dnes to nejde...""Pro-""Protože by bylo na mě dneska éteru až moc," objasnil. "Byl jsem u Belikova, teď u tebe, za chvíli jdu zase k Belikovovy. Není to lehký. Kdybych měl s sebou vzít ještě tebe, neměl bych skoro žádnou sílu.""Dobře... ale vezmeš mě za ním, že?" zaprosila jsem."Jo. Příští noc. Jenom prosím tě spi."Přikývla jsem a sen se začal rozplývat. Ještě jsem Adrianovi zamávala a pak se opět propadla do černoty.Probudila jsem se do nádherného slunečného poledne. Vzbudilo mě slunce, které přes okna svítilo až na postel. Večer jsem zapoměla zatáhnout závěsy.S námahou jsem došla do koupelny, abych ze sebe udělala trochu člověka. Všimla jsem si rozmazaného make-upu. Vypadalo to, jakobych v noci brečela. Vychrlila jsem pár nadávek a začala se odličovat.Po obědě jsem se natáhla na pohovku a přemýšlela o tom, co bude dál. Co bude se mnou a s Dimitrijem. Ještě před několika hodinami jsem si byla skoro jistá, že už ho nikdy neuvidím. A uvidím ho dnes večer.Přemyšlela jsem, jak Taša mohla zařídit, aby ovládala éter. To bylo prostě... divné. Proti všemu normálnímu. Každý Moroj si vážil svého živlu a považoval to za dar. Nikdy jsem neslyšela o něčem takovém, co provedla Taša. Éter ovládá velice málo lidí, je silný a výmečný. Došlo mi, že každý uživatel, kterého jsem zatím potkala uměl něco, co nikdo jiný. Velká schopnost uzdravování, "lezení" do snů, čtení myšlenek... Všechno to byly zajímavé schopnosti, které by chtěl asi každý. A Taša očividně našla způsob, jak je získat.Po dlouhém zírání do stropu jsem si řekla, že si půjdu zaběhat. Navlékla jsem se do bundy a nějakých volných kalhot, dala si rukavice, čepici a šálu kolem ruku a vyběhla do studeného, zasněženého Petrohradu. Vzpomínala jsem, jak jsem si před pár týdny šla zaběhat ještě v Hehighu. Bylo to divné, protože tehdy jsem taky čekala na Dimitrije. Zatoužila jsem po těch týdnech. Předtím mi to přišlo jako nudný studentský život, ale vlastně byl úžasný. Přes týden jsem byla s osobou, kterou jsem chtěla chránit do konce svého života a o víkendech jsem byla s mužem, za kterého bych život klidně položila. Jo, musela jsem se učit do školy, aby mě nevyhodili, takže se to moc nelišilo od života na Akademii, ale stejně to stálo za to. Žádnému jinému dhampýrskému páru, ve kterém dělají oba dhampýři strážce, se určitě nikdy ani nezdálo o tom, že by mohli být spolu tak často. Ale mi mohli. Bylo nádherné, jak jsme mývali růžový život.Odhrnula jsem sníh z lavičky a posadila se na ní. Zrychleně jsem dýchala, protože jsem už měla hodně špatnou kondičku. Tělo mě bolelo společně z hlavou, která se ještě nedostala z včerejší migrény. Na mysl mi přišla vzpomínka, ještě z Akademie, jak mi Dimitrij vysvětloval, proč je důležité, abych chodila běhat. Dával mi jako příklad Strigoje v nákupním centrum. Zasmála jsem se. Dneska bych tomu Strigojovy asi neutekla. Ne, neutíkala bych. Zůstala bych tam a porazila ho. Tak, jak mě to Dimitrij kdysi naučil.Trochu jsem sklopila hlavu a přejela si rukou po svém tetování. Už dlouho tam žádná značka nepřibyla. Najednou jsem měla strašnou chuť dostat nějakého Strigoje. Rozhlédla jsem se a zasmála se. Škoda, že je den.Byla jsem venku opravdu dlouho. Bylo už trochu šero, když jsem se vracela do hotelu. Stavila jsem se ještě v bufetu na nějakou obloženou bagetu k večeři a pak už vydupala schody ke svému pokoji. Už jsem se nemohla dočkat Dimitrije.Rychle jsem se osprchovala a pak šla hned spát. Bylo něco kolem desáté večer. Pochybovala jsem, že tak brzo usnu, ale aspoň jsem se pokusila.Po asi hodině jsem to vzdala, neochotně se zvedla a šla si zapnout televizi. Pustila jsem si nějakou romantickou komedii a natáhla se na gauč. Film mě moc nebavil, ale celkem mě to uspávalo.Po nějaké době mi konečně klesli víčka a usnula jsem. Skoro ihned jsem ale kolem sebe uviděla zlatou záři. Pak jsem zahlédla Adriana, který mě popadl za ruku."Teď se mě pevně drž," poradil mi.Hned jak to dořekl to s námi pěkně škublo. Málem jsem se Adrianovi vysmekla. Pak jsem ale pod nohama ucítila podlahu. Byli jsme opět v bytě u dvora. Slunce sem zase zářilo přes okna a oslňovalo celý byt. Já jsem ale viděla jenom ho. Zírala jsem na něho, neschopná se hnout. Dokonalé, vypracované tělo, bezchybný obličej, oči... Ty nádherné hluboké oči, kterými mi viděl až do duše.Naráz se moje nohy dali do pohybu a v příští chvíli jsem byla u něj v náruči. Pevně jsem ho objímala a oplácela mu polibky. Cítila jsem jeho rty ve vlasech, na krku, na tvářích... Cítila jsem, že mi tečou slzy. Nemohla jsem je zastavit. Maličko jsem se od něj odtáhla."Pomiň," zašeptala jsem mezi slzami. "Promiň mi to, co jsem ti udělala.""Rozo, to je v pořádku," řekl tiše. Zabořila jsem hlavu do jeho ramena a pevně ho stiskla. Přála jsem si, aby ta chvíle nikdy nepřestala. Ikdyž mohla být bez těch slz.Podívala jsem se mu do očí. "Miluju tě, Dimitriji Belikove," prohlásila jsem vážně."Miluju tě, Rose Hathawayová," řekl na oplátku a políbil mě. "A vždycky budu.""Tak jo lidi, nechte toho, nebo mě rozbrečíte," přerušil nás Adrian. Úplně jsem na něho zapoměla. Muselo ho to bolet, vidět mě takhle s Dimitrijem."Děkuju ti... za tohle," řekl mu Dimitrij. Věděla jsem, že mu bude ještě dlouho vděčný.Adrian přikývl. "Konat dobré skutky je mé životní poslání. Ale teď musíme projednat ten Petrohrad. Belikove, kdy se tam teda budete stěhovat?" zeptal se."Taša říkala, že asi za dva dny," odpověděl mu. Při vyslovení jejího jména jsem sebou proti své vůli škubla. Nechtěla jsem, aby Dimitrij věděl, že mi to vadí, ale nešlo to.Všiml si toho a pohlédl mi do očí."To je v pohodě, n-nevadí mi to," řekla jsem až příliš rychle, ale věděla jsem, že Dimitrij ví své."Nelži," zamumlal bolestně a pohlédl znovu na Adriana. "Tak jak to máš vymyšlené? Co strážci ze dvora?""Mluvil jsem přes telefon s Rosinou matkou a domlouval se s ní." Otočil se na mě. "Mám tě od všech moc pozdravovat, Jill je už prý líp a-"Zarazila jsem se. "Moment, co je s Jill?" přerušila jsem ho.Dimitrij se na Ivaškova podíval hodně nepěkným pohledem, ale já to ignorovala a čekala na odpověď."Jill měla menší nehodu, ale je v pořádku. Tím jsme taky vlastně zjistili, kdo donášel Taše informace přímo ze zdroje. Byl to Neil."Málem jsem nadskočila tři metry do vzduchu. "Neil?!!""Podívejte, na tohle není čas," upozornil nás Adrian. "Belikov přijede s Ozerovou do Petrohradu za dva dny, plus časový posun devět hodin. Strážci už zítra ale pojedou na místo, aby to tam nějak zajistili. Upřímě sice nevím jak to chtějí udělat, když je Petrohrad tak velký, ale budiž. No, má to být prý tajná akce, takže by nemělo nic prosáknou až k Tašiným lidem. Tašu budou sledovat nejspíš podle GPS navigace z mobilu Belikova. Toť asi vše, co vím.""Výborně," kývl Dimitrij. Pak se obrátil na mě. "Jen Rose, nesmíš mě ani nikomu jinému volat přes tvůj mobil, protože tak by to mohla Taša zjistit."Fakt? Neříkej... "Dobře." Na tohle jsem už přišla dávno, svůj mobil jsem vůbec nepoužívala. Ležel mi někdě vypnutý."Jo a Rose: Janine říkala, že Lissa... chce jet taky," informoval mě Adrian.Jen jsem na něj vyvalila oči. "Adriane, děláš si srandu?! To přece nemůže! Je královna, copak jí nedošlo, že Taša už jednu zabila?! Nemůže sem přece přijet, bude to nebezpečné!""To mě nemusíš vykládat! Ale víš přece, že když jde o tebe, Lissa si vždycky cestu najde. Takže si stejně myslím, že se s ní v Petrohradu asi uvidíme."Dobře, u něj asi podporu nenajdu. Otočila jsem se na Dimitrije. "To nemůže!" vykřikla jsem. "Jestli jí Taša něco udělá, jestli..." Nemohla jsem dopustit, aby se Lisse něco stalo."Rose, nic se jí určitě nestane," řekl Dimitrij klidně. "Lissa přece byla už v mnohem větším nebezpečí, navíc se teď i sama dokáže celkem dost dobře bránit. Navíc tam bude plno strážců. Bude v pořádku.""Myslíš?" zaváhala jsem. Měl na mě uklidňující účinek."Určitě.""Nerad vás ruším, ale už by jsme mohli končit. Celkem mě tady tohle vysiluje," poznamenal Adrian. "Domluvíme se tak, že kdyby se něco zásadního dělo, příjdu za váma do snu. Všechno by to mělo vypuknout ale až za ty dva dny, takže můžete být v klidu. A teď už bych se rád šel nasnídat!"Otočila jsem se k Dimitrijovi. Nechtěla jsem se s ním loučit. Políbila jsem ho. Byl to dlouhý polibek a byla v něm jen čistá láska. Když se Dimitrij odtáhl, povzbudivě se na mě usmál. "Brzy se uvidíme, lásko," řekl."Budu čekat," usmála jsem se a znovu ho políbila. Polibek trval až do té doby, dokud Adrian sen neukončil. Bylo to krásné.Po tomto snu se mi znád ještě jeden. Ale nebyla to už noční můra. Byla jsem tam s Dimitrijem. Všechno bylo tak, jak to má být.Vzbudilo mě zvonění pevné linky v pokoji. Ospale jsem to zvedla."Haló?" zachroptěla jsem do sluchátka."Čau, to jsem já, Ashley. Rose musíš hned přijít do Fluttie's. Stalo se... něco hroznýho!" zakřičela trochu hystericky. "Prosím, přijeď co nejdřív!"Nechápala jsem, co může chtít, ale oblékla jsem se a vyšla.Bylo asi jedenáct hodin ráno, takže před klubem nestáli žádní vyhazovači. Dokonce ani nebylo zamčeno. Vklouzla jsem dovnitř. Překvapilo mě to ticho. Ikdyž jsem tu před tím byla, když nehrála hudba, stále se tu něco dělo.Procházela jsem chodbičkou kolem Brianniny kanceláře. Bylo pootevřeno. Nakoukla jsem dovnitř, abych ji pozdravila a... uviděla ji mrtvou. Spolu s její sekretářkou. Všude byla krev."Ashley!" zaječela jsem.