VA - Spoutáni láskou (1. díl)

27. kapitola

Jedním pohybem jsem dveře auta zabouchla, bez toho, abych nastoupila."Máma," zamumlala jsem a vyrazila k domu. Chytili mě ale dvě silné ruce."Rose-""Dimitriji, máma je tam! Musím zjistit, jestli se jí něco nestalo, co když-" zakřičela jsem a zamrkala, abych rozehnala slzy, které už už chtěli vytrysknout."Rose!" zarazil mě Dimitrij. Chytil mi obličej do dlaní a donutil mě se na něj podívat. "Rose... Ne, poslouchej mě! Janine je určitě v pořádku. Nic jí není. Musíme jet!""Ale-""Kvůli Lisse! Musí do nemocnice!" Dimitrij už skoro křičel.Pohlédla jsem přes okno na Lissino tělo a přikývla. Dimitrij se malinko usmál, setřel mi slzu ze tváře a políbil mě. "Všechno dobře dopadne. Uvidíš," zašeptal mi do ucha a otevřel mi zadní dveře.A pak se ozval třetí výstřel. Tentokrát už se mě Dimitri nepokusil zastavit, vyběhl zároveň se mnou. Něco se zvrtlo, něco nebylo v pořádku. Vyběhli jsme zpoza živého plotu, který nás skrýval a vyrazili k domu.Najednou se domovní dveře Tašina domu rozletěli dokořán a vyběhla z nich černovlasá Morojka, s zjizvenou tváří a pistolí v ruce. Doběhla k jednomu z aut a odemčela ho. Mezi tím dveřmi proběhla má matka. Držela se za rameno. Tak přece s ní není všechno v pořádku.Měla namířeno k Taše a už sahala po pistoly, když si mě všimla, jak běžím k nim."Rose, ne!" zakřičela na mě, ale já se nezastavila.Taša se po nás ohlédla a v očích jí zaplál vztek. Ze dveří za matkou se začali hrnout strážci. Taša věděla, že jí nezbývá moc času. Pak udělala jeden rychlí pohyb a několikrát po mě vystřelila. Pocítila jsem déjà vu, když se přede mě Dimitrij vrhl. Při odhalení Taši tomu bylo úplně stejně.Jenže tentokrát Taša netrefila. Než se ale všichni stačili vzpamatovat, Taša už vyjížděla z příjezdové cesty. Dimitrij vytáhl pistoli a vyslal za jejím autem pár střel, ale taky se netrefil.Já už ale ignorovala celý svět. Doběhla jsem k mámě. Sesula se na zem, protože už se očividně neudržela na nohách."Rose," zašeptala."Jsem tady," stuskla jsem jí ruku. Pak jsem se otočila na Dimitrije. "Musí do nemocnice.""Ne." Byl to strážce Gothevski."Jak ne?" nechápala jsem. "Musí jí to někdo ošetřit.""Ano. A co myslíte, že udělají lidští dokroři, když jim přivezou někoho z kulkou od pistole v rameni?!" vyštěkl. "Musí k alchymystům.""Musí-""Rose," zarazila mě máma a pohlédla na mě. "Odvezte Lissu do nemocnice. A.. pak se spojte s námi. O mě se neboj."Chtěla jsem ještě něco říct, ale Dimitrij se ke mě sklonil. "Rose, pojď. Lissa tě potřebuje."Otočila jsem se k němu. "Zajdi prosím pro auto..." zašeptala jsem a on odkráčel.Pohlédla jsem na strážce Gothevského. "Jakto, že jste za ní nikoho nevyslali?" vyjela jsem na něj. "Takto se nám hned ztratí a už ji nenajdeme!""Neztratí," zarazila mě matka s jistotou v hlase.Povytáhla jsem obočí. "Takže chceš tvrdit, že nepráskne do bot? Já bych to teda-""Když už víme kde je, Rose, to je hloupost, určitě zůstane v Petrohradu. Bylo na ní vidět, že už to chce skončit. A řekla bych, že tu zůstane hlavně kvůli tobě...""Hathawayová, proč jde Ozerová zrovna po vás?" zeptal se naštvaně Gothevski."Strážkyně Hathawayová, když dovolíte," probodla jsem ho pohledem. Věděla jsem, že to co řeknu některé možná překvapí. "Nesnáší mě, protože... Protože taky miluje Dimitrije. Proto na mě předtím hodila tu vraždu. A když se jí to potom vymklo z ruky díky mě, tak se mi nejspíš chce pomstít. A možná i Lisse nebo Dimitrijovi.""Ten váš vztah dělá víc problémů než-""Do toho, co je mezi mnou a Rose vám nic není, tak to netahejte do profesního života!" vyjel na něho někdo za mou. Otočila jsem se a uviděla za sebou Dimitrije, který právě přijel k příjezdové cestě autem. Na Gothevského se díval dost nepěkným pohledem. To mě potěšilo a chytila jsem ho za ruku."Rose?" To se z auta ozval Lissin slabý hlas. To na mě působilo jako ledová sprcha a donutilo mě to okamžitě jednat."Musíme jet," zavelela jsem a zvedla se ze země. Věnovala jsem matce poslední pohled. "Drž se."Jen se usmála. "Dejte nám potom vědět."Spolu s Dimitrijem jsme vykročili k autu."Jak přišla k těm zraněním?" Otázka, která za poslední dvě hodiny padla asi padesátkrát. A odpověď byla stále stejná."To vám nemůžu říct."Tentokrát jsem se bavila přímo s primářem. Byl to doktor středního věku, se zamračeným výrazem a šedivými vlasy. A uměl anglicky."Ne, to nemůžete. Vy musíte!" vyštěkl a zamračil se ještě víc. "Ta vaše kamarádka je úplně vyčerpaná a ikdyž si to nemůžu nijak vysvětlit, je v ní čím dál míň krve. Navíc je těhotná! Za poslední hodinu už několikrát ztratila vědomí a málem upadla do komatu, takže to račte vysypat!""Říkám vám, že nemůžu!" vyjela jsem na něj. Začala se mi pomalu vracet moje dřívější neschopnost sebeovládání. "Navíc by jste mi stejně nevěřil.""Možná vás překvapím."Ikdyž se mi snažil Dimitrij zabránit, zeptala jsem se: "Věříte na upíry?"Jen zvedl obočí. Když zjistil, že otázku myslím vážně, hořce se zasmál. "Potřebujete psichiatra.""Vy taky..." zamumlala jsem, když mě odváděl na pokoj k Lisse.Málem se mnou seklo o zem, když jsem viděla jak leží na nemocničním lůžku a je čím dál víc bledší. Dimitrij mě povzbudivě chytil za ruku. "Ona to zvládne," zašeptal mi do ucha. Já si tím ale nebyla moc jistá.Pohlédla jsem na doktora. "Co to dítě? Je v pořádku?" Věděla jsem, že Lissu by nejspíš zničilo, kdyby zjistila, že se něco stalo jejímu nenarozenému dítěti."To nemůžu říct určitě... Na ultrazvuk bude moct až později, až do ní dostaneme nějaké živiny...""Ne, ona nepotřebuje živiny, potřebuje krev!" vypálila jsem, dřív než jsem se stihla zarazit.Doktor se na mě podíval. "To není tak jednoduché, slečno. Musí mít stejnou krevní skupinu a-""Ona nepotřebuje žádnou krevní skupinu, potřebuje krev! Sám jste říkal, že jí má stále míň!" vykřikla jsem."Rose!" Dimitrij už se mě nějakou chvíli snažil přerušit, ale já ho nenechala. "Klid." Otočil se na doktora. "Děkujeme vám, za to, co jste pro ni udělal. Necháte nás prosím o samotě?"Doktor si nás přeměřil nesouhlasným pohledem a pak bezesova odkráčel.Já jsem mezitím přešla k Lisse. Očividně spala, ale věděla jsem, že za chvíli vycítí moji přítomnost.Dimitrij si sedl vedle mě na židli. Nepodíval se na mě, ale tušila jsem, co mi chce vyčíst."Já vím, neměla jsem to říkat. To o upírech a o krvi," přiznala jsem. "Ujelo mi to."Polovičatě se usmál a objal mě. "Sebeovládání, Rose," řekl. "Měli by jsme si dát další lekci.""Vždyť jo," zasmála jsem se. "Stačí jen porazit Tašu a pak bandu Strigojů a můžem jít hned na to!"Bylo to myšlené z legrace, ale Dimitrij se zamračil. "Bandu Strigojů?" opakoval po mě.Došlo mi, že Dimitrij neví o ničem z poslední doby, takže nemohl vědět ani o útoku Strigojů."Když jsem byla tady, v Petrohradu, těch pár dní předtím než jsem se z tebou spojila, pracovala jsem v jednom baru. No pracovala..." Vlastně jsem tam byla jen jednou. "To je jedno. Ten bar před dvěma dny vyvraždili Strigojové. Měl tam oslavu..." Na chvíli se mi zadrhl hlas. "Měl tam oslavu narozenin Jesse Zeklos.""Jesse Ze-" Dimitrij se zarazil. "Není to ten tvůj spolužák z akademie?""Ano."Dimitrij byl už zvyklý na takové ztráty, takže ho to nezasáhlo jako mě, ale taky mu z toho nebylo příjemně."Byla tam celá jeho rodina a taky kamarádi," vysvětlila jsem. "Bylo tam strašně moc královských. A z toho plyne, že...""Někdo jde po královských," doplnil za mě Dimitrij."Zase," dodala jsem, pro případ, že by náhodou zapoměl na masakr u Badicových a Drozdových."V tom případě si v Petrohradě ještě nějakou dobu pobydeme, že?" stiskl mi ruku a usmál se. Bylo mi jasné, na co myslí. Petrohrad mu přirostl k srdci společně s jeho rodnou zemí. Chtěl mě tady provést, užít si to. Taky jsem si to přála, ale věděla jsem, že na to nebude čas.Když jsme už narazili na novinky, vzpoměla jsem si ještě na jednu."Dimitriji, je tu ještě něco...""Ano?""Týká se to Taši..." Vysvětlila jsem mu všechno o tom listu, co mi máma ukazovala. o tom prohlášení, že Taša může být zabita.Jako vždy zachoval kamennou tvář a já netušila, co si o tom myslí. Zeptala jsem se ho na to samé, jak před tím matky. "Dokázal bys ji zabít?"Pohlédl mi do očí. Zračila se v nich láska ke mně a strach, aby se mi něco nestalo. "To nevím, Rozo. I po tom všem, co udělala, nevím jestli bych ji dokázal zabít. Vím, že bych měl. Ale byla to dlouhá léta moje kamarádka, takže...""Já vím," přerušila jsem ho a položila mu hlavu na rameno. "U mě je tomu stejně."Mohli jsme se klidně bavit dál, jenže Lissa naráz otevřela svoje nefritově zelené oči a pohlédla do těch mých."Rose, já...""Ššššš," umlčela jsem ji tiše. "Uklidni se Liss. Jsi na tom špatně, musíš být v klidu...""Co moje dítě?" zajímala se okamžitě a už se začala zvedat.Jedním pohybem jsem ji zatlačila zpátky na postel. "Ehm... doktor říkal, že na ultrazvuk zatím nemůžeš, protože ještě v sobě nemáš dostatek živin. Ale nejspíš je všechno v pořádku," ujistila jsem ji, ikdyž jsem to vůbec nevěděla. "Liss, musíme ti nějak opatřit krev. Musíme sehnat dárce, jinak..." Zastavila jsem, když jsem dostala nápad."Rose, nepotřebuju dárce, zvlá-""Nelži, vidím jak jsi slabá," zarazila jsem ji. "Napij se ze mě.""To teda ne!" vyhrkla Lissa okamžitě, jak to slyšela."Rose, nemyslím, že je to dobrý nápad," řekl Dimitrij. Bylo na něm vidět, že se mu můj nápad ani trochu nelíbí."Musím to udělat. Není to nic hrozného, vždyť když jsme byli na útěku, pila jsi ze mě pořád.""Ale to bylo protože jsme nikoho jiného nemohli sehnat. Až mě odtud pustí-""Ale to může být za dlouho. Jdeme na to," zavelela jsem. "Dimitriji běž prosím hlídat na chodbu." Částečně jsem taky nechtěla, aby to Dimitrij viděl.Za chvíli už se Lissa skláněla nad mým odhaleným krkem. "Určitě to-""Ano, tak dělej, ať to máme za sebou," řekla jsem. Nemohla jsem zabránit myšlenkám, které se draly na povrch. Konečně to zase ucítím. Tu nádhernou, zlatovou radost. Zavřela jsem oči a čekala.Najednou mi na krku projela silná bolest, když do mě Lissa zabořila zuby. Dávala jsem si pozor, aby nevykřikla, ale neměla jsem k tomu daleko. Do krve se mi okamžitě začali valit endorfirny z jejích slin. Bolest zmizela a objevil se ten nádherný pocit. Všechny problémy byli pryč. Jen jsem se kolébala na zlatavé řece radosti.Jenže pak to skončilo a znovu se dostavila bolest. Se skřiveným obličejem jsem si přitiskla ke krku přichystaný ručník. Lissa se na mě nešťastně dívala, ale už vypadala o dost lépe."Nemusela jsi to dělat, Rose.""Já vím," přisvědčila jsem. "Ale jsi má nejlepší kamarádka. Nenechám tě..." Větu jsem radši nedokončila. "Nedovolím, aby se tobě, nebo tomu dítěti něco stalo."Lissa se usmála a položila se na postel. Tu jsem jí záviděla, protože jsem byla stále oblbnutá endorfirny a žaludek jsem měla jako na vodě ze ztráty krve.Lissa na mě s úsměvem pohlédla. "U dvora jsem něco zjistila," řekla potichu."Jo? A co?" zajímala jsem se."Bude to holčička," prohlásila."Vážně?" Před dvěma týdny by mě právě teď zasáhla pořádná vlna zavisti a hořkosti, kvůli tomu, že já tohle nikdy nezažiju. Ale teď ne. Zjistila jsem, že není přednost mít to, co ostatní, ikdyž jde o dítě. Dimitrije jsem milovala z celého srdce. Ano, mrzelo mě, že mu nemůžu dát dítě. Ale byla jsem s tím smířená a dokážu s tím žít."Blahopřeju, Liss," usmála jsem se.Naráz dovnitř vtrhl Dimitrij tak rychle, že jsem nadskočila. Okamžitě jsem vstala, idkyž jse se sotva držela na nohou."Stalo se něco? vyhrkla jsem."Ano. Strážci už ví, kde je Taša." Všimla jsem si, jak pohledem zabloudil k mému krku. Všiml si ale pevného výrazu v mém obličeji a radši se mi podíval do očí."Musím jet. Buď prosím na telefonu, zavo-""Jak ty? Jak zavoláš?" zeptala jsem se užasle. "Ty si jako myslíš, že tě nechám jet samotného? Že tady zůstanu a nebudu vědět nic?!""Rose, v tomhle stavu..." kývl hlavou ke mně zrovna když jsem se musela kvůli nevolnosti posadit. "...nemůžeš jet vůbec nikam! Promiň, ale to ti nedovolím."Ignorovala jsem ho a pohlédla na Lissu. "Zvládneš to tu sama, že ano?""Děláš si legraci, Rose? Jdu taky!" vyhrkla Lissa a začala si ze sebe strhávat čipy od přístrojů. "Ta krev mi dala sílu, jdu taky."Viděla jsem, že mám asi tak velkou šanci ji tady udržet, jako Dimitrij, že tu udrží mě, takže jsem se do přemlouvání radši ani nepouštěla."Fajn, tak jdeme." Popadla jsem protestujícího Dimitrije za ruku a vyšla z pokoje.Na chodbě jsme potkali primáře. "To nemůžete!" vyštěkl."Myslím, že můžu, pane doktore. O svém zdravotním stavu rozhoduju sama," pronesla Lissa líbezným hlasem.Schválně jsem pohodila vlasy, abych nechápajícímu doktorovi předvedla zalepený krk. Jen se zastavil a zíral na mě. Zasmála jsem se a pokračovala v chůzi.