VA - Spoutáni láskou (1. díl)

Epilog

V místnosti zavládlo naprosté ticho. Nikdo se ani nehnul, všichni jen zírali na Rose, jak dopadla na zem s rukama na hrudi. Tam se jí nůž zabodl.Moje tělo zareagovalo ještě dříve než já. Doběhl jsem k Rose, zároveň s Lissou. Z očí se jí řinuly slzy. A mě taky."Rose!" vykřikl jsem a chytil ji za ramena. "Ne! To bude... v pořádku! Všechno. Uzdravíš se. Ne, prosím!"Maličko se jí zachvěla víčka. Viděl jsem, jak ztěžka dýchá. Pak vykašlala trochu krve a pohlédla na mě. Její oči se na mě usmívaly jako vždycky. "M-miluju t-tě," zachroptěla a pousmála se. Pak o pár milimetrů otočila hlavu a pohlédla na Lissu. "V-vás oba.""Ne! Rose!" křičela Lissa. "Prosím, ne! Z-zachráním tě!"Všichni jsme ale věděli, že to udělat nemůže. Byla příliš vyčerpaná. Kdyby se o to pokusila, nejspíš by ji to zničilo."O-omlouvám s-se..."zašeptala Rose. Nejspíš chtěla ještě něco říct, ale jen se jí zachvěly rty. Pak se její oči rozšířily a už hleděli jen do prázdna.Svět se zastavil. Ne. Rozbil se na milion kousků, stejně jako moje srdce. Nemohl jsem dýchat, protože ona byla můj kyslík. Nemohl jsem mluvit, protože jsem věděl, že ona už mě neuslyší. Nemohl jsem vidět a dívat se na její tělo. Hruď mi svírala bolest. Přál jsem si, abych já zemřel místo ní. Protože moje Roza... byla mrtvá.Pak se místností rozlehl ženský smích. Byl to smích zvonivý a někdo by řekl, že i krásný... Pro mě to byl ale nejhorší zvuk na světě. Ani mi nedošlo, že stojím na nohou.Zíral jsem na Tašu Ozerovou s nenávistí, kterou jsem cítil jen k ní."Zabila jsi ji," promluvil jsem."Ano," přikývla Taša a znovu se rozesmála."A já teď zabiju tebe." Vyrazil jsem proti ní.V některých filmech při záběru boje, kdy se k dotyčnému blíží pěst protivníka, na chvilku zhasne obrazovka, ozve se takové cvaknutí a pak letí daný hrdina přes celou místnost. Něco podobného se stalo mě. To, že letím proti zdi jsem si ale uvědomil, až jsem do ní narazil. Taša opět používala éter.Měl jsem štěstí a nevrazil do zdi hlavou, takže jsem se vlastně jen odřel. S námahou jsem se znovu zvedl a probodl Tašu nenávistným pohledem."Nemáš odvahu postavit se mi bez magie?" zakřičel jsem na ni.Tašin obličej se na mě stále šklebil s vítězným úsměvem. "Ale ano, mám. Dokonce bych mohla říct, že by to tak bylo... fér. Ale neřeknu," zasmála se.Jediným pohybem ruky mě vyšvihla do vzduchu a pak mně z výšky asi dvou metrů pustila na zem."Víš, Dimitriji, já moc nevím, co vlastně chceš," vykládala, když se mnou doslova házela o zem. "Mohl jsi mít lásku, děti, domov i práci. Nikdy nepochopím, proč jsi odmítl. A teď kvůli tomu zemřeš.""Ty s tím nikdy nepřestaneš. Nechápeš to? Radši zemřu než bych žil život s tebou!"Pořád se usmívala, ale její oči byly plné vzteku. "Jistě," řekla chladně a vyhodila mě do tří metrů nad zem. "A proto zemřeš. Co myslíš - bude na Rosiném náhrobku vypadat líp Rosemarie Hathawayová, nebo Rosemarie Hathawayová-Beliko-"Naráz Taša zmlkla. Vyvalila oči a chytila se za hrdlo. Potom spadla na kolena. Vypadalo to, jako by s ní něco vyprchávalo."Co to-" vyslovil jsem nahlas."Ty jedna malá mrcho!" vykřikla Taša a otočila se na Lissu.Ta měla oči zalité slzami, ale za to plné nenávisti stejně jako já. Seděla vedle Rosiného těla, jednu ruku měla nataženou směrem k Taše, druhou položenou na objemném náhrdelníku.Z Taši vystupovalo nějaké světlo, které se pomalu neslo až k náhrdelníku. Pak se vše zase uklidnilo a Taša vyčerpaně spadla na všechny čtyři čelem k Lisse."Vrať mi mou moc!" křičela na ni."Ne," řekla prostě Lissa. "Nebyla to tvá moc. Tu moc jsi ukradla. A teď za to zaplatíš."Netušil jsem jak to udělala, byla přece tak slabá, ale Lissa potom jedním ladným pohybem ruky vyslala Tašu proti vzdálené zdi. Potom se obrátila zpět k Rosinému tělu, jako by se nic nestalo.Najednou se ozvala rána a po schodech se tam začali valit další strážci, kteří byli předtím zraněni a převezeni do péče k alchymistům. V místnosti zavládl chaos. Strážci se snažili zarazit Tašiny strážce, kteří se za každou cenu snažili dostat pryč.Já se vrátil k Lisse a Rosinému tělu. Lissa na mě pohlédla. "Nedokážu ji zachránit!" prohlásila v slzách. "Nejde to. Cítím, že ještě neodešla, ale duchové se jí nechtějí vzdát, když jim už jednou unikla.""Zkoušej to prosím dál," prohlásil jsem."Dimitriji, ne-""Neber mi naději!" řekl jsem a vstal. "Já se nesrovnám s tím, že už není. Nikdy."A pak mě něco zezadu udeřilo do hlavy tak, že se mi před očima roztančili hvězdičky. Otočil jsem se. Chvíli mi trvalo, než jsem v tom zmatku rozpoznal protivníka, pak jsem si ale všiml Tašiné rozzuřené tváře kousek ode mě. Vypadala jako... zombie."Mě jen tak nezničíš, Belikove," prohlásila naštvaně. "Možná už nemám moc, ale sílu na to tě zabít stále ano."Začali jsme spolu bojovat. Bylo poznat, že je slabá, nebyla rychlá ani obratná, ale mým výpadům se pokaždé záhadně vyhnula."Víš, co bych ti řekl před rokem, kdybychom byli ve stejné situaci?" zeptal jsem se a začal kolem ní kroužit.Jen na mně nenávistně hleděla."Řekl bych: Tašo, vzdej to, dopadne to potom líp. Ale teď ne. Teď je mi naprosto jedno, jak skončíš. Ale šťastné to nebu-"Po té, co se mně Taša pokusila umlčet, se ozval výstřel. Bylo málem až... trapné, kolik výstřelů už bylo za posledních čtyřiadvacet hodin slyšet. Jenže tahle kulka vyšla z pistole Janine Hathawayové. A trefila Tašu do prsou.Taša se chytila za místo, kde ji kulka zasáhla a vyvalila překvapeně oči na Janine."Ty..." zachroptěla v bolesti.Janine k ní dokráčela. Sršela z ní síla, okázalost a odhodlání. Došla těsně k Taše, která mezitím spadla na kolena."Tohle je za to, že jsi mi zabila dceru," prohlásila Janine a strčila do ní.Pokud se mohla místnost utišit ještě více než předtím, tak to bylo právě teď. Taša ležela mrtvá na zemi a všichni na ni zírali. Já měl pootevřená ústa a nemohl jsem tomu uvěřit. Je vážně mrtvá?"Dýchá!" vykřikl někdo najednou a já se bleskově otočil. Myslel jsem, že někdo jen odpovídá na mou nevyslovenou otázku, jenže... to byl Lissin hlas.Nezírala na Tašu jako ostatní. Stále seděla u Rose, s rukama na jejím srdci. Pak jsem si všiml toho, proč Lissa křičela.I z té dálky jsem viděl, jak se Rosin hrudník nepatrně zvedl. A pak znovu a znovu.Stačila setina sekundy, abych byl u ní a přesvědčil se, jestli je to pravda. Když jsem položil ruku na její srdce, cítil jsem pravidelný tlukot. Části mého rozervaného srdce se začali spojovat. I když jsem tomu nemohl uvěřit, Rose zase dýchala. Byla naživu.Obdivně jsem pohlédl na Lissu. "Jak jsi to...?"Vypadala vyčerpaně. "Nevím... Možná to je tím, že Taša..." Pohlédla na mrtvé tělo. "Rose musí do nemocnice, držím ji jen na kousku a pouto vůbec necítím."Janine se k nám přidala a vypadala více než ohromeně. "Zavolám alchymistům," řekla a bleskově vytáhla mobil. "Mají ve městě celkem dobře zařízenou zdravotnickou budovu. Postarají se o ni." Zvedla se a šla volat.Obrátil jsem se na Lissu. "Myslíš, že se Rose..." Nedokázal jsem to vyslovit, jak jsem se bál, že to nebude pravda.""Probere?" obrátila se na mně. "Dimitriji, teď ti nemůžu s jistotou říct nic. Dokonce ani..." V jejích očích se zaleskly slzy. "...ani jestli se vůbec probere.""Chceš říct, že to možná nepřežije?"Jen na mně hleděla.Chytil jsem Rose za ruku. Ne, tohle přece nemůže být pravda.Přecházel jsem po chodbě v budově alchymistů. Byl to takový velký dům mimo centrum Petrohradu. Alchymisté tu měli všemožné lékařské přístroje a doktoři byli opravdu na úrovni. Jen mě štvalo, že už stojím dvě a půl hodiny na chodbě a nikdo se mi neobtěžuje říct, co se s Rose děje.Na židli kousek ode mě seděla Janine. Nervózně klepala prsty o dřevo a při sebemenším zvuku okamžitě střelila pohledem ke dveřím.Lissa byla uvnitř s doktory. Věděl jsem, že se snaží Rose pomoct éterem, jenže jsem se bál, že to nepomůže. Lissa byla nadopovaná antidepresivy a nejrůznějšími prášky, byla slabší a slabší. Byla ale moje jediná naděje.Lissa říkala, že Rose drží na tomto světě jen malá část pouta a že neví, jak dlouho to vydrží. Doktoři Rose napřed vyoperovali kulku a ránu zašili a teď se jí snažili stabilizovat.Uplynula ještě další půl hodina, než se dveře konečně otevřely. Vyšla z nich mladá alchymistka."Mužete jiti dovnitr," řekla s těžkým ruským přízvukem.Vešel jsem do pokoje v závěsu za Janine, která byla tentokrát rychlejší než já. Oba jsme zamířili k posteli.Rose ležela nehybná, v ruce měla zapíchlou kapačku a byla napojená na několik přístrojů. Věděl jsem, že kdyby se teď probudila, okamžitě by si kapačku vyndala, protože jehly nesnášela.Lissa seděla hned vedle ní a držela ji za ruku. Došlo mi, že jí dodává sílu pomocí éteru. Taky ale už vypadala více než zničeně. Vedle ní stál doktor."Po operaci zatím nevznikli žádné komplikace," promluvil na nás anglicky. "Nůž ale zasáhl hrudník, naneštěstí projel přímo mezi žebry. Rána je velice blízko srdce.""Rose..." zašeptala Janine a pohladila ji po vlasech.Já jsem přešel blíže k doktorovi. "Co je tohle... vlastně za stav? Je v kómatu, nebo...""Nedokážeme to přesně určit," řekl a pohlédl na Lissu. "Myslíme, že nejspíš nevnímá svět kolem sebe, ale také není v úplné temnotě. Nejsem odborník na morojskou magii, takže nejsem schopen odhadnout, co éter dokáže. Každopádně kdyby ho nebylo, její organismus by to nevydržel.""Co můžeme udělat?""Čekat," odvětil doktor. "Za chvíli přijdu." A odešel.Posadil jsem se vedle Janine a zahleděl se na Rose.Netušil jsem, jak dlouho jsme tam seděli. Nikdo z nás nemluvil. Všichni jsme ale přemýšleli nad tím samým. Co bude dál?Pak se ozval zvuk mobilu. Janine se zatvářila provinile a pohlédla na displej. "To je Ibrahim. Letí sem a chce vědět, co je nového," prohlásila. "Půjdu na chodbu."Po chvíli ticha jsem pohlédl na Lissu. "Doufám, že už Rose takhle nikdy neuvidím."Povzdechla si. "To já taky.""Co myslíš, že bude dál, když se uzdraví?"Usmála se. "Budeme jedna šťastná rodina. A za pár měsíců bude z Rose teta."Zasmál jsem se. "Jo, to si umím představit. Už máte jméno?""No, chtěla jsem, aby se jmeno-"Najednou se zarazila a vytřeštila oči."Co? Co je?! Lisso, co se děje?!""Já-já nevím! Ztrácím ji!" vypravila ze sebe a položila jí znovu ruce na srdce."Cože, ale vždyť-""To spojení se přetrhlo!" Snažila se soustředit a zavřela oči.Zvedl jsem se a rychle zmáčkl tlačítko, aby sem dorazil doktor. Pak jsem Rose zase chytil za ruku."No tak, Rozo, nevzdávej to!" šeptal jsem a svíral její ruku. "Ty to dokážeš, miluju tě!"Jeden z přístrojů začal příšerně pípat."Zástava srdce," prohlásila Lissa zděšeně."Použij éter!""Snažím se," vykřikla. "Klid, klid, klid..." šeptala a znovu zavřela oči."Rozo, miluju tě, ty to zvládneš!"Pak z Lissiných rukou vyrazilo nějaké světlo. Věděl jsem, že je to éter a maličko jsem si oddychl.Jenže podivné bylo, že se to světlo dotklo Rosiného srdce, pak proletělo našima spojenýma rukama až......k mému srdci.Probudila jsem se na něčem měkkém s vůní pampelišek. Slyšela jsem zpívat ptáky všude kolem mě. Otevřela jsem oči a zjistila, že ležím na rozkvetlé louce. Na kůži mě lechtaly paprsky slunce a vlasy mi splétal jemný větřík. Všude po těle se mi rozlévala hřejivá radost.Opatrně jsem se zvedla ze země a rozhlédla se. Byla jsem v nějaké rozkvetlé zahradě, ale nepoznávala jsem to tam. Přešla jsem k jednomu ze stromů a přivoněla si k jeho květům. Bylo mi nádherně.Procházela jsem se zahradou od stromu ke stromu. Všechno bylo tak čisté, jasné a nádherné až mně napadlo, že to nemůže být skutečné.Najednou jsem uslyšela něčí hlas. Nebo spíš hlásek. Nikdy jsem neslyšela nádhernější zvuk. Patřil nějakému dítěti."Mami?" ozvalo se a zpoza rozkvetlého jasmínu vyšla malá holčička. Měla dlouhé vlnité vlasy do půli zad a roztomilé bílé šatičky. Mohla mít tak čtyři roky.Rozběhla se ke mně."Ahoj, kdepak máš mamin-" začala jsem, ale pak se zarazila."Mamí!" zvolala a objala mě.Strnule jsem zírala, jak mně tahá za šaty."Táta říkal, že budeš tady," zasmála se dětským hláskem a vzhlédla ke mně oči.A pak se to stalo. Uviděla jsem ty tmavé, hnědé oči, které jsem tolik milovala. Nevěřícně jsem otevřela ústa. Je to snad naše..."Ty nedáš mamince ani chvilku klidu," smál se nějaký muž.Pomalu jsem vzhlédla a pohlédla do očí, které byly naprosto stejné, jako ty toho dítěte. A jestli jsem někdy řekla, že Dimitrij vypadá božsky, tak to nebylo nic proti tomu, jak vypadal teď. Vypadalo to, jako by zářil. Teď vypadal jako bůh.Jenže mě pořád nebylo jasné, co se tady děje. I přes všechnu tu krásu jsem se zamračila. "Dimitriji, co se to děje?"Nechápavě na mě pohlédl a dal mi ruku kolem pasu. "Co by se mělo dít?""My..." ztišila jsem hlas, aby mě holčička, co opodál sbírala kopretiny, neslyšela. "...my máme dítě?"Dimitrij se taky zamračil. "Rozo, je ti něco?" zeptal se ustaraně. "Ano, vždyť máme dítě už pět let. Ty si... nevzpomínáš?"Jen jsem překvapeně otevřela ústa. Pět let? Co je to se mnou? Co se to děje?! Nechápala jsem vůbec nic.Jenže než jsem se stačila zeptat na něco víc, vše kolem mě se začalo rozplývat a já jako bych letěla pryč. Kolem sebe jsem vše viděla rozmazaně. Pak jsem pod nohama opět ucítila pevnou zem. Rozhlédla jsem se. A málem to se mnou seklo.Byla jsem v chatce na Akademii svatého Vladimíra. V chatce, kde se toho tolik událo."Co se to sakra dě-"Zmlkla jsem, když jsem uslyšela něčí hlasy. Slyšela jsem, jak nějaká dívka křičí a už jsem sahala po klice, že jí pomůžu, když... když mi to došlo. Ta dívka jsem byla já. Vrátila jsem se v minulosti? Možná. Protože tohle byl ten večer, kdy jsme s Dimitrijem v téhle chatce opravdu byli. A taky noc, kdy Akademii napadli Strigojové.Než jsem stačila cokoliv udělat, někdo otevřel dveře. Dimitrij kolem mě prošel bez povšimnutí a ta mladší Rose šla těsně za ním. Vlastně mě asi ani nemohli vidět. Byla jsem přece jen... Co? Vzpomínka? Pořád jsem nechápala, proč tu jsem.Mezi tím Rose na Dimitrije znovu začala křičet, ať ji pustí. Když jsem ten svůj výlev viděla takto, s odstupem, pochopila jsem, proč se o mně Dimitrij tehdy tak bál. Vypadala jsem jako nějaký šílenec. Šílenec toužící zabíjet.Posadila jsem se na postel (teď už mi bylo jasné, že mně nevidí) a sledovala vše, co se odehrávalo. Viděla jsem, jak z té Rose pomalu éter vyprchává a jak se uklidňuje. Viděla jsem, jak na ni Dimitrij hledí, jak ji objímá.Než se ti dva políbili, měla jsem už tvář politou slzami. Tušila jsem, že tohle je asi nejhezčí okamžik v mém životě. A ne jen kvůli tomu, co se stalo potom.Pak vše kolem začalo opět vířit. Ne, já nechci pryč, napadlo mě, když se obrysy obou postav i chatky začaly rozplývat.Tentokrát to trvalo dlouho, než se vše ustálilo. Jenže já se pak ocitla v naprosté tmě. Neviděla jsem na krok před sebe."Co se to sakra děje?!" řekla jsem, tentokrát už nahlas. "Haló? Je tu někdo?"Žádná odpověď. Pokusila jsem se udělat krok, ale nešlo to. Nemohla jsem se pohnout. Nepoznala jsem, jestli ležím, nebo stojím.Pak jsem uslyšela nějaký zvuk. Nedokázala jsem určit, co to je, dokud se nezačal zesilovat. Poznala jsem, že je to něčí hlas."No tak, miluju tě! Ty to zvládneš. Nevzdávej to!""Haló?" zakřičela jsem, ale nikdo neodpověděl."Prosím, probuď se! Otevři oči! Rozo, miluju tě!Pochopila jsem. "Dimitriji?! Co se to-""Rose, prosím, musíš se probudit!""Cože?" Nevěděla jsem, o čem mluví. Hlas se pořád stupňoval, až mi z toho hučela hlava.Naráz jakoby začala temnota ustupovat. Přede mnou se začalo objevovat nějaké světlo."Rozo, miluju tě! Dokážeš to!"Snažila jsem se dostat blíž k tomu světlu, ale dost dobře to nešlo. Nakonec mě to vtáhlo do sebe samo.Něco mě prudce vymrštilo do sedu a já otevřela oči. Seděla jsem v nějakém pokoji a kolem mně bylo strašně moc lidí, Lissa i Dimitrij."O můj bože," vypravila jsem ze sebe.___________________________________________________________________The End