VA - Spoutáni láskou (1. díl)

11. kapitola

Milý Dimitriji,jak už jsi asi zjistil, odjela jsem. Nemohla jsem to tu už vydržet. Napřed to s Lissou, potom útěk Taši... Musím si jet vyčistit hlavu. Prosím, nejezdi zamnou, stejně by jsi mě nenašel. Nevím, za jak dlouho se vrátím. Slibuju ti, že se mi nic nestane. Dej za mě prosím pozor na Lissu a nějak jí to za mě vzkaž. Miluju tě a vždycky budu.Rose.

Se slzami v očích jsem dopis položila na stůl v obývacím pokoji a zvedla svůj kufr s věcmi. Naposled jsem se rozhlédla kolem po bytě. Uviděla jsem fotku, která ležela na poličce. Byla to fotka mě a Dimitrije. Vzala jsem rámeček do ruky a fotku z něj vyndala. Složila jsem ji a dala si ji do kabelky. Alespoň budu mít na Dimitrije nějakou památku."Už musíte jít slečno, než jednání skončí a někdo nás uvidí," řekl ten tmavovlasí Moroj, který mě předtím odvedl z jednání. Přikývla jsem a vydala se ke dveřím.Moroj mě dovedl zpět do toho domu. Taša tam na mě čekala. Vypadala tak šťastně jako nikdy."Rose, netvař se tak! Udělá ti to vrásky," smála se. Pak ke mě natáhla ruku s obálkou. "Tady je pět tisíc dolarů. Mělo by ti to stačit na letenku a na nový začátek. Kdybys cokoliv potřebovala, můžeš se na mě obrátit."Bylo mi špatně z toho, jak moc je ke mně milá. Nabízela mi nehorázné peníze za to, abych zmizela. Přesto jsem ale obálku příjmula."Nezapomínej na to, co jsem ti řekla," upozornila mě Taša. "Pokus se mě prozradit a někomu z tvých přátel se něco stane.""Já vím," přikývla jsem pomalu.Taša ke mě natáhla ruce. "Obejmeš naposledy starou kamarádku?"Znechuceně jsem na ni pohlédla. "Ty nejsi má kamarádka," řekla jsem a otočila se ke dveřím."Jak myslíš. Jonathan tě odveze do Sunbury, odtamtud můžeš jet už sama do Harrisburgu na letiště.""Dobře," odpověděla jsem a vykročila."A Rose!" zavolala ještě za mnou Taša. Otočila jsem se a pohlédla na ni. V očích se jí zablísklo. "Neboj se o něj. Se mnou se bude mít líp, než s tebou."Pustila jsem kufry a rozběhla se proti ní. Bylo mi jedno, že všechno ryskuju, ale musela jsem to udělat. Chytla jsem ji za ramena a přirazila na dřevěné obložení místnosti."Je mi jedno kolik lidí u dvora tě poslouchá, Tašo," řekla jsem. "Ale jestli ublížíš Dimitrijovi, tak ti přísahám, že tě zabiju."Samu mě překvapil tón hlasu, jakým jsem jí to řekla. A myslela jsem to vážně. Taša se zatvářila trochu zmateně. Pustila jsem ji a vydala se ke dveřím.Jonathan už na mě čekal na příjezdové cestě před domem u černého mercedesu. Bylo to celkem typické auto pro královské, takže by nemělo upoutat pozornost. Hodila jsem si tašky do kufru a posadila se na přední sedadlo. Jonathan vyjel směrem k bráně dvora. Nic neříkal, ale já se musela zeptat."Kolik ti je let?"Jonathan sebou trochu trhl. Chvíli mlčel."Dvacet jedna," odpověděl nakonec. Takže jsem se předtím skoro trefila; tipovala jsem, že je mu dvacet. Nějak mi ale nedocházelo, proč tak mladý a hezký Moroj, dělá to, co on."Proč... proč pracuješ pro ni?" zeptala jsem se. Zase bylo chvíli ticho. Jonathan nebyl zrovna výřečný."To kvůli otci. Můj otec je Theodor Daškov," odvětil. Nevypadal, že by mu bylo nějak zvlášť příjemné bavit se na toto téma, tak jsem toho nechala.Dojeli jsme k bráně. Byla noc (pro lidi ráno) a u brány postávali kvůli zvýšené obraně tři strážci. Jeden přistoupil k otevřenému oknu v autě u řidiče."Odvážím Rosemarie na letiště, rozhodla se na pár dní odjet," vysvětlil mu Jonathan. Vypadal naprosto klidně, vůbec na něm nešlo poznat, že lže."Dobře," řekl strážce. "Ale jistě chápete, že kvůli zvýšené ochraně vás musím nechat vystoupit."S Jonathanem jsme oba otevřeli dveře a vystoupili. Přišel ke mě jeden strážce."Jméno?" zeptal se."R-rosemarie Hathawayová," odpověděla jsem. Trochu se mi třásl hlas. Strážce začal listovat v elektronickém seznamu."Ano, tady, strážkyně Hathawayová mladší," usmál se. "Přiložte prosím tady ruku," řekl a ukázal na čip, který držel v ruce. Udělala jsem, co po mě chtěl. Chvíli to trvalo, pak zařízení zapípalo a rosvítilo se zelené světlo."V pořádku, můžete jet," řekl strážce. S úlevou jsem znovu nastoupila do auta a čekala na Jonathana. Strážce ho ještě upozornil, že by se neměl pohybovat bez svého strážce a potom ho nechal taky nastoupit.Jonathan ještě řekl, že pojedem asi dvě hodiny, ale já ho už moc nevnímala. Dala jsem si do uší sluchátka a zavřela oči. Hlavou mi zase začali vířit myšlenky, že už Dimitrije nikdy neuvidím. V uších mi stále dokola zněli Tašiny slova, že s ní bude Dimitrij šťastnější. Taky jsem pořád myslela na to, jak jsem jí řekla, že pokud mu ublíží, tak ji zabiju. Najednou jsem si uvědomila, že já ale nezjistím, že mu ublížila. Budu na míle daleko od něho i od Taši.Ani bych si neuvědomila, že jsem usnula, kdybych se asi o dvě hodiny pozděj neprobudila. Jonathan vypadal celkem unaveně. Měl sice sluneční brýle, ale bylo na něm vidět, že mu slunce nedělá moc dobře."Za jak dlouho tam budeme?" zeptala jsem se. Už jsem se nějak nemohla dočkat, až se Jonathana zbavím. Kývl směrem k ceduli. Sunbury - 5km. "Díky."Chvíli jsem sledovala cestu. Přemýšlela jsem, co bude až mě Jonathan doveze do Sunbury. Kam pojedu. Jak vyřeším letenku. Kde budu mít ubytování. Bylo toho strašně moc. A navíc jsem se pořád nemohla zbavit bodavé bolesti v hrudi. To byla vzpomínka na Dimitrije.Konečně jsme projeli kolem velké cedule Welcome to Sunbury. Jonathan měl asi podrobně nastudovanou mapu tohoto města, protože se vůbec neohlížel na cedule a bez nějakých problémů mě zavezl na hlavní autobusové nádraží.Když auto zastavil, vystoupila jsem a rozhlédla se kolem. Stáli jsme na parkovišti před velkou budovou. Sledovala jsem okolí, zatímco mi Jonathan vytáhl kufr z auta. To město mi připadalo strašně nudné. Jen jsem doufala, že mi autobus pojede co nejdřív, protože jinak bych musela zase přemýšlet o tom, že odjíždím pryč.Ihned jak Jonathan s mercedesem odjel zpět ke dvoru, jsem se vydala koupit si jízdnenku do Harrisburgu. Rozhodla jsem se alespoň v tomto poslechnout Tašu, protože když jsem si prohlížela mapu, kterou jsem si koupila, zjistila jsem, že je tady v okolí sice hned několik měst z letišti (dokonce bylo jedno i přímo v Sunbury) ale do jiného státu se nejspíš dostanu jen z Harrisburgu.Moje naděje na to, že mi pojede autobus brzo povadli, když mi paní u přepážky oznámila, že mi pojede autobus až za dvě hodiny. Tohle je fakt divný město.Vykašlala jsem se na kupování jízdenky, vždyť si ji můžu koupit i pozděj. Sedla jsem si na lavičku před budovou autobusového nádraží. Přemýšlela jsem, jestli už jednání u dvora skončilo. Pokud ano, Dimitrij už mě hledá. S tou myšlenkou mi zase začali téct slzy. Bolest v hrudi se ještě prohloubila.Na parkoviště, kde před tím stál mercedes Jonathana, přijelo nějaké auto. Bylo to hodně drahý auto, připomínalo mi to auta ze dvora. Udivovalo mě, že se někdo odváží s takovýmhle autem jet do takovýho obyčejnýho města. Bála bych se, že mi ho někdo ukradne. Ale ještě víc jsem se divila když z auta vystoupil starší kluk s rozcuchaným účesem. Otočil se a podíval se na mě. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Byl to Adrian Ivaškov."Co-to..?" vykoktala jsem. Vykulil oči, když si uvědomil, že jsem to já."Rose?" Zamkl auto a rozběhl se ke mě. "Co tady děláš? Jakto, že nejsi u dvora?"Naráz se mi vrátila řeč. "Mohla bych se zeptat na totéž," odpověděla jsem kousavě."Jedu na letiště, chci odletět do Říma za Sydney," odvětil. "U dvora už se to nedalo vydržet... A myslím, že ty jsi tu ze stejného důvodu.""Tak nějak," přisvědčila jsem. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nerozbrečet ale už to nějak nešlo. Adrian si toho všimnul."Rose, co se stalo?" zeptal se starostlivě a objal mě. Po tvářích mi tekli slzy. Nemohla jsem ani mluvit. "Proč jseš tady? Máš být přece s Belikovem a s Lissou u dvora."Pevně jsem zavřela oči. "Jo, já vím. Promiň, ale nemůžu ti to říct."Sáhl do své kapsy u kabátu a vytáhl balíček papírových kapesníčků. Jeden jsem si od něj vzala."Kam teda jedeš?" ptal se.Utřela jsem si slzy. "Sama nevím. Někam pryč. Nejspíš do Harrisburgu na letiště a pak se uvidí.""V tom případě pojedeš se mnou, máme stejnou cestu.""Adriane..." zaprotestovala jsem, ale on zvedl ruce a umlčel mě. Zvedl můj kufr. "Počkej, proč máš tolik věcí? Málem to vypadá, že se stěhuješ.""Už jsem říkala, že ti to nemůžu říct!" vyštěkla jsem v novém návalu slz."Dobře. Tak pojď," řekl a vykročil k autu. S námahou jsem se zvedla a vydala se za ním. Když jsem dosedla na sedačku v jeho autě ihned jsem ucítila jeho vůni po holení, která se nesla celým autem. Na zadních sedačkách byla cestovka a balíčky od chipsů. Uvědomila jsem si, že mám celkem hlad."Adriane, máš tady nějaký jídlo?" zeptala jsem se, když si sedl na místo řidiče."Jasně," přisvědčil a natáhl se pro tašku s McDonalda. Podal mi jeden ještě teplý chickenburger. S nadšením jsem se do něj zakousla. Adrian nastartoval a vyjel z parkoviště."Proč mi nechceš říct, proč jsi odjela ze dvora?"Spolkla jsem sousto. "Neříkala jsem, že ti to nechci říct. Já chci ale nemůžu. Kdybych ti to řekla... Někomu by se mohlo něco stát.""Ou... to je jako v nějaký kriminálce!" zasmál se."Taky že jo," zamumlala jsem, tak, aby to neslyšel.Jak jsem předpokládala, Adrian ze mě celou cestu zkoušel vytáhnout nějaké informace. Strašně jsem mu chtěla říct, proč jsem odjela, protože jsem se potřebovala někomu svěřit, ale stále mi zněli Tašiny slova v uších. Ne, nemohla jsem mu říct nic. Pro dobro Dimitrije i Lissy.Často jsme zastavovali, aby si Adrian odpočinul, protože mu svítící slunce nedělalo zrovna dobře. Nějak mi nedocházelo, proč nevyjel v noci, ale nehodlala jsem to řešit. Adrianovu logiku jsem nikdy moc nechápala.Několikrát jsem mu navrhla, že můžu řídit já, ale odmítl. Říkal, že by rád dojel do Harrisburgu ještě dneska. To mě naštvalo. Všichni podceňovali moje řidičské schopnosti, přitom jsem řídila celkem dobře.Když jsme dorazili do Harrisburgu, byli už tři hodiny odpoledne lidského času. Adrian si naklepal do GPSky letiště."Řekneš mi aspoň, kam letíš?" zeptal se."Já nevím."Adrian se zatvářil nechápavě. "Počkej, jakto že to nevíš? Myslel jsem, že...""Říkám ti, že ještě nevím," opakovala jsem."Aha. A hm... no, nechceš letět se mnou do Říma? Je to tam fakt krásný a aspoň bych si měl s kým v letadle pokecat," navrhl mi."Popřemýšlím nad tím," přikývla jsem. Vypadalo to opravdu jako celkem dobrý nápad. Bydlela bych spolu se Sydney, možná bych tam začala chodit do školy... Jenže bych byla s lidmi, které znám, a ty by mi až moc připomínali Lissu a ostatní. Ale na druhou stranu jsem vůbec neměla nápady, kam bych mohla letět jinam. Ten slabý hlásek v mé hlavě na mě stále křičel, ať se okamžitě otočím a jedu zpět na královský dvůr, ale to jsem udělat nemohla. Čekalo mě ještě hodně rozhodování.