VA - Spoutáni láskou (1. díl)

14. kapitola

Na letišti v Římě nás uvítalo svítící slunce. Bylo tu kráné ráno. Sledovala jsem jak na přistávací dráhu dosedají další a další letadla."Sydney nás bude čekat i s autem před budovou letiště," oznámil mi Adrian. Vypadal trochu sklesle. Asi před hodinou mu volala Lissa. Chtěla vědět, jestli o mě něco neví. Už mě začali hledat. Když jsem si na to znovu vzpoměla, udělal se mi knedlík v krku při pomyšlení, že Dimitrij teď někde zřejmě přechází po pokoji a strašně se o mě bojí. Chtěla jsem mu poslat zprávu, aby se uklidnil, ale došlo mi, že by mě to pak bolelo ještě víc.Letuška všem cestujícím konečně oznámila, že můžou vystoupit. Oba jsme se s Adrianem zvedli a prodírali se k východu z letadla. Když jsme se konečně dostali do haly letiště a šli si pro kufry, Adrian se ke mě naklonil."Můžu říct Sydney pravdu o tom, proč si tady?" zeptal se mě.Na chvíli jsem se zamyslela. Tohle jsem neměla v úmyslu. Nic z tohoto. Chtěla jsem jen odletět do nějakýho města a začít nový život bez kohokoliv, koho bych znala. Adrian mi kazil plány. Ale stejně si myslím, že by řekl Sydney pravdu i kdybych to nechtěla."Asi jo," odpověděla jsem."Fajn. Jo a cestou bysme se mohli stavit podívat se na nějakou postel, abys měla na čem u nás spát. A taky-""Adriane!" vyštěkla jsem a zastavila se. Nechápavě se na mě podíval. Samozdřejmě, on nic nechápal. "Já sem tady nepřijela proto, aby sem u vás bydlela. Já si vezmu věci, pozdravím se ze Sydney, nasednu do taxíku a pojedu do nějakýho hotelu, než si najdu byt. Já s váma bydlet nebudu, chápeš?!""Ale-" začal znovu."Ne, rozumíš? Já chci začít nový život, bez tebe, bez Sydney... Prostě bez všech známých! A ty mi v tom zrovna nepomáháš."Chvíli na mě jen tak hleděl. Adrian Ivaškov nebyl nikdy moc chápavý, ale ve mě se nevyznal vůbec."Dobře," řekl nakonec. "Pozdravíš se se Sydney a pak... půjdeš.""Ano," potvrdila jsem a znovu se vydala k zavazadlům.Sydney na nás čekala u své nové černé Hondy. Bolest v mé hrudi se ještě víc prohloubila. Tímto autem jezdíval i Dimitrij."Rose!" zavolala na mě Sydney a objala mě. "Jak se máš? A co vůbec děláš tady?"Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se o úsměv. "To je... no... na dlouhý povídání.""Aha," usmála se ještě víc. "Ale řekneš mi to, že jo? Musíš s náma jít někde na kafe!""Ne, promiň Sydney," odmítla jsem. "Jsem celkem unavená po cestě a musím si jít ještě zajistit hotel.""No to v žádném případě, že Adriane? Adriane?" ohlédla se kolem dokola. Adrian stál kousek od nás opřený o sloup a zrovna vytahoval krabičku cigaret. Takže jeho závazky moc dlouho nevydrželi.Sydney k němu přišla, jedním pohybem mu krabičku vytrhla a hodila ji do koše."Ne, nezačneš znovu kouřit," řekla nekompromisně a zamračila se na něj.Adrian jen zmučeně vydechl. "Kdybys slyšela, proč je Rose tady, tak by sis taky zapálila... A s tím bydlením... Nech to na Rose. Když chce bydlet v hotelu.""Tak jo," vzdala to po chvíli Sydney. "Ale dovezeme tě k hotelu. Mám tady jeden oblíbený, bude se ti líbit." Otevřela mi dveře od auta.Hotel se jmenoval Delle Vittorie. Od Sydney jsem se dozvěděla, že to znamená z vítězství(zajímalo by mě, kterej blázen to jméno vybíral). Nebyl to nějaký moc luxusní hotel a za to jsem byla ráda.Rychle jsem se rozloučila se Sydney a Adrianem a slíbila jim, že zavolám. Vysunula jsem z kufru kolečka a vydala se k recepci.Slečna na recepci byla sice moc milá, ale neuměla moc anglicky. A já neuměla italštinu. Jediný co jsem ovládala bylo dobrý den. Nakonec jsem jí dokázala rukama nohama vysvětlit co potřebuju a nějak jsme se domluvili.Zjistila jsem, že ten hotel není ani nijak moc drahý. Bez nějakých problémů si recepční vzala americké dolary (neměla jsem ještě vyměněné peníze). Hotelový příslušník mi odnesl kufr do pokoje a já šla za ním.Pokoj se mi celkem líbil. Byla v něm zkombinovaná tmavě zelená a smetanová barva, které se opakovali na koberci, na závěsích, na stěnách... Byl to hezký pokoj, trochu mi připomínal Lissino královské apartmá (ikdyž to bylo asi pětkrát větší).Muž, který mi donesl zavazadla mi ještě dal heslo k Wifi, předal mi klíče od pokoje a ujistil mě, že kdybych cokoliv potřebovala mám jen zavolat telefonem na recepci a že oni už to vyřídí.Spokojeně jsem se rozvalila na postel. Cítila jsem se...hezky. Po dlouhé době mě něco aspoň trochu zahřálo. Vytáhla jsem si mobil. Měla jsem tam několik zmeškaných hovorů od Lissi, Dimitrije a Abeho. Jak mi Adrian objasnil, když jsem v letadle musím si zapnout nějakej blbej profil na mobilu, aby se mi ostatní mohli dovolat. To sem nevěděla. A ani jsem to nechtěla vědět. Nechtěla jsem s nikým z těch, co mi volali mluvit, takže...Chvíli jsem zírala na jednu zprávu od Dimitrije: Zavolej mi. Prosím. Byli to tři pouhé slova, ale mě to zasáhlo. Musela jsem mu nějak dát vědět, že mi nic není. Vzala jsem mobil a začala psát zprávu: Dimitriji, nic mi není. Jsem v pohodě. Jen jsem si potřebovala udělat pauzu. Nehledejte mě, vrátím se sama. Doufala jsem, že mě opravdu přestanou hledat. Byla sice lež, že se vrátím, protože se (nejspíš) nevrátím, ale musela jsem ho nějak uklidnit.Chtěla jsem se ještě podívat na internet po nějakých bytech, ale usnula jsem dřív, než jsem notebook stačila vytáhnout.Ale ihned jak jsem zavřela oči jsem uviděla Adriana. Stáli jsme v mém a Dimitrijovém bytě na královském dvoře. Zlostně jsem na Adriana pohlížela."Nemůžeš mi dát pokoj?! Já tě nechci vidět," vyštěkla jsem na něj.Pokrčil rameny. "Ale já tebe jo. Musíme probrat tu věc s Tašou. A to hned.""Adriane já to s tebou nechci řešit..." zaprotestovala jsem."Já to ale nechci řešit jenom proto, že si tak strašně přeju abys byla s Belikovem. Chci to řešit, protože po královském dvoře nehlídaně pochoduje vražedkyně, která zabila královnu! Nejde jenom o Lissu a Belikova. Jde o všechny. Dokud bude Taša na svobodě, a myslím, že tentokrát si dá pozor a bude venku na hodně dlouhou dobu, budou v nebezpečí všichni."Chvíli jsem o jeho slovech přemýšlela. "Fajn, tak jak to chceš udělat?" zeptala jsem se a naštvaně si dala ruce v bok. "Ty to asi pořád moc nechápeš, co? Myslíš, že kdyby se dal vymyslet nějaký plán, že bych odjela? Že bych tam jako všechny nechala?!""Ne. Přemýšlel jsem o tom, cos mi o tom řekla a... No, je Taša pořád takový blázen do Belikova?""Jo," odpověděla jsem s pevnou jistotou. Přišlo mi, že Taša vlastně utekla z vězení hlavně proto, aby mohla být s Dimitrijem."Ale předpokládám, že on s ní asi moc chtít být nebude, že ano?"Zdrceně jsem se mu podívala do očí. "Ona to nějak vymyslí. Už mi popisovala, že s ní bude Dimitrij šťastnější.""No ale přece není hloupej. Můj plán je takový, že za nějaký ten týden se vrátím zase ke dvoru...""Tak to je skvělej plán, vážně, to bych ani já nevymyslela!" vyštěkla jsem ironicky."Počkej, počkej, to samozdřejmě není všechno!" zastavil mě rychle. "Až budu u dvora, pokusím se o Taše a jejích lidech něco zjistit. Proto tam musím jet až pozděj, až budou mít strážci nějaký informace. Potom si někde odchytím Belikova a vytáhnu ho pryč z královského dvora.""A?" nechápala jsem když skončil. "OK, tak z toho bude Dimitrij venku, ale co ti ostatní, o kterých si předtím mluvil? Navíc Lissa bude nehlídaná!""Jo jenomže pokud chceme nějak Tašu shodit, tak nás musí být víc. Já, ty a Sydney, to je fakt nepřemožitelná armáda! Navíc musíme zjistit, o co Taše jde. Proto ty se Sydney pojedete se mnou do nějakýho hotelu poblíž královského dvora. My s Belikovem tam přijedeme, domluvíme se a ty mu popíšeš ten dům, ve kterým tě Taša... vydírala. Protože je možné, že tam bude. Belikov Tašu nějak najde a bude na ni hrát, jakože jí věří a tak. Jenomže z ní mezitím vytáhne informace.""Úžasný," řekla jsem sklesle. Zvedal se mi žaludek z toho, že Dimitrij bude muset s Tašou být. Jenže Adrianův plán měl hned několik mezer. A navíc byl hooodně divnej. "Ale stále nechápu, jak to řeší celý problém.""Tak až Taša bude Belikovovi věřit a on bude mít informace, tak se bude už plán domýšlet snadněj," vysvětlil a pokusil se o úsměv.Povzdechla jsem si. On ten plán neměl ani vymyšlený. Bože... "Větší hovadinu jsem ještě nikdy neslyšela, ale co nám zbývá...""Tak se mi líbíš!" pochválil mě Adrian. "A Rose! Nechceš si to s tím bytem ještě rozmyslet?""Ne, díky Adriane, ale asi zůstanu nějakou dobu v tom hotelu.""Jak chceš. A Sydney ti vzkazuje, že se máš zítra tak kolem čtvrté lidského času nachystat, že se pro tebe stavíme a někam zajdem," usmál se.Přikývla jsem. "Dobře. A necháš mě už spát?""Jo, jo, pořád," povzdychl si a sen se rozplynul.