VA - Spoutáni láskou (1. díl)

2. Kapitola: Dítě

V minulém díle:"Změnil jsem se" řekl Adrian."Ale? To zní, jako bys to myslel vážně!" utahovala jsem si z něho."Taky že jo!" ohradil se Adrian. "Ona mě změnila...""Ona?" povytáhla jsem obočí.Adrian do sebe kopl panáka a podíval se mi do očí."Sydney," vydechl.

Právě jsem pila, ale jak jsem to slyšela, málem jsem se drinkem udusila."Co- co jsi to říkal?" ptala jsem se mezi kašláním.Adrian se zašklebil."Chodím-se-Sydney," říkal pomalu."Počkej... bavíme se tu o té Sydney Sageové, která dělá alchymistku a studuje Římě? O té, která vyloženě nenávidí Moroje a má je za zrůdy? A je to taky ta samá Sydney, která tě vůbec nemůže vystát?!""Jo, to je ona," odpověděl klidně."Ty vole!" ujelo mi. "To chci vysvětlit!" Nechápala jsem, jak mohl Adrian chodit se Sydney. Sydney... taková klidná, chytrá, zásadová. Jediná Adrianova zásada je, zajít si každý den do baru. Prostě byli oba úplně jiní. Teď už sem ale pochopila, proč jel Adrian před nějakou dobou do Říma. Se Sydney jsem si to nijak nespojovala. Prostě jsem si myslela, že jeho matka Danniela ho zase tlačí do nějaký vejšky."Možná později," řekl a usmíval se na právě přicházející Lissu. Sakra! Úplně jsem na ni zapoměla. Ještě že tu není Dimitrij, říkala jsem si vduchu."Sestřenko!""Adriane! Co tu děláš?" ptala se Lissa a obejmula ho."No víš, přijel jsem abych vás-""Adrian chodí se Sydney!" skočila jsem mu do řeči."Vážně? Gratuluju!" obejmula ho znovu. "Počkej, víš že by se nátlak neměl používat a už vůbec ne na lidi?" zeptala se ho Lissa naoko přísně."Hele, nevím co všichni máte!" ohradil se Adrian. "Navíc s tím začala ona... teda tak trochu.""Takže už mě necháš napokoji?" zeptala jsem se a šťouchla ho zlehka do ramene."Nechal jsem tě napokoji už dávno," odvětil chladně."Jak 'cítím' přestal jsi kouřit," poznamenala Lissa a snažila se ignorovat narážku na náš rozchod.Zhluboka jsem se nadechla a opravdu. Žádný cigaretový zápach, žádná vůně hřebíčku."Jo, Sydney říkala pořád něco o tom, že je to špatný na plíce, nebo co..." Udivovalo mě, co všechno pro ni dělá. Jeho matka ho už několikrát přemlouvala aby nechal pití a kouření a choval se jako uctivý královský. Jeho to ale nezajímalo."Jak se má Sydney?" zeptala se Lissa a vyhoupla se na volnou barovou židli."Dobře, díky mě samozdřejmě," řekl uličnicky. "Škola ji hrozně baví, řekl bych, že je nejlepší z ročníku. Fakt se snaží." Abe Sydney zařídil jako dík za to, jak mi pomáhala, studium v Římě. Sydney teď měla mého otce za něco jako boha."Prostě Sydney," řekla jsem s úsměvem. Vždy byla strašně poctivá."No a co vy? Kde máš toho svýho strážce?" nadhodil Adrian. Šlo na něm poznat, že se strašně snaží aby to vypadalo, že je mu to jedno, ale nebylo. Poznala jsem hořkost v jeho hlase. Ne, určitě se z toho rozchodu ještě nedostal. Ne úplně."Je s Christianem na nějakém jednání. Přijede pozítří, jestli se ti stýská," odpověděla jsem."Jo, chtěl jsem mu napsat z Říma pohled, ale nějak mi došli slova..." odvětil."Vtipný jako vždy...""Sestřenko, nezatančíš si se mnou? Po tak dlouhé době." zeptal se Adrian Lissy." No, nebude to Sydney vadit?" zeptala se Lissa ostýchavě."Né... určitě ne."Odebrali se na taneční parket a já zůstala zase sama.Další dva dny ubíhali neskutečně pomalu. Bylo strašné, jak přesný a stále stejný byl studentský život: ráno vstát, jít na snídani, zavolat pro Lissu dárce, jít do školy, oběd, zase škola, pár hodin volna, učení, spánek. A tak pořád dokola.Měli jsme samé nudné předměty jako je lidská psycholigie, základy pedagogiky a otřesná matika. Lissu většina předmětů nečekaně bavila. Ale mě ne. Navíc jsem měla problém odtáhnout své myšlenky od Dimitrije.Měli přijet už dnes kolem šesté. Navíc dneškem mi po škole začínalo zasloužené volno. Strážení přebíral Neil. Chtěla jsem vypadnout někam ven, třeba si zaběhat než přijede Dimitrij. Lissa s Neilem vyrazili na nákupy, Adrian byl opět někde v baru.Když jsem přišla na kolej, měla jsem na záznamníku vzkaz. Dimitrij."Ahoj Rose! Doufám, že už se těšíš na večer. Vyjdi o půl sedmé před kolej. Christiana a Lissu buden hlídat Neil. Měl by ti už dojít dárek. Je napůl ode mě a od tvého otce. Obleč si je. Ahoj večer."Podívala jsem se před dveře a uviděla krabici přetáhlou stuhou. Když jsem vcházela do pokoje, nějak jsem ji přehlídla. Zanesla jsem ji na postel a odklopila víko.Uviděla jsem zelenomodré saténové šaty s korzetem. Zírala jsem na ně. Vypadali opravdu hodně draze. Přes korzet byla přetáhlá krajka, sukně byla trochu nad kolena. Už jsem si představovala jak v nich asi budu vypadat.V krabici ještě ležela malinká krabička. Uvnitř byl stříbrný přívěšek ve tvaru srdce a uprostřed byl - briliant!Měla jsem jasno: šaty - Dimitrij, přívěšek - táta.V krabičce byl ještě složený lístek:Co bych pro svou dceru neudělal...AbeChvíli jsem ještě obdivovala šaty, ale pak jsem si vzpoměla že jsem chtěla jít běhat. Oblékla jsem si sportovní oblečení a koukla na hodiny. Byli tři. Do schůzky s Dimitrijem tři a půl hodiny. Musela jsem si pohnout.Shrábla jsem ze stolu drahý iphone (taky od táty) se sluchátkama a vyběhla z pokoje. Šla jsem si zaběhat normálně po chodníku, kousek od koleje. Bydleli jsme ve čtvrti, kde byli klidné uličky s rodinnými domy. Rozběhla jsem se a snažila si vybrat nějakou hudbu. Už jsem se chystala si hodit sluchátka do uší, když jsem uslyšela strašný křik. Nesl se ze zahrady jednoho z domů.Rozběhla jsem se tím směrem. U zahrady nebyl plot takže jsem v pohodě nakoukla za dům. Stála tam žena a křičela na nějakého muže, který nesl v náručí brečící dítě."Steve! Ne! Vrať mi ji! Mám ji mít v péči já!" křičela ta žena. Vypadala opravdu zoufale. Ten muž ji ale nebral na vědomí a kráčel i s dítětem pryč."Nedám ti ji krávo! Ten soud jsem měl vyhrát já!" křičel na ni přes rameno. Žena se rozběhla k něku a snažila se mu dítě vytrhnou. On ji ale odžduchl tak silně, že upadla na betonový chodník.Musela jsem něco udělat. Vyskočila jsem zpoza rohu."Okamžitě jí to dítě vraťte!" zakřičela jsem na něj.Posměšně se uchechtl."A ty si jako kdo? Najatý teenager na ochranku, nebo co?!" smál se mi do očí a chtěl pokračovat v chůzi ale já mu zastoupila cestu."Uhni!" obořil se na mě a snažil se mě odstrčit. Nebyl nějak moc silný ani moc vysoký. Měla jsem větší sílu. Kopla jsem ho do nohy."Řekla jsem, abys jí to dítě vrátil, hajzle!" zavrčela jsem."Co si to dovoluješ?!" Vrazil mi facku. Nijak moc to nebolelo. Prudce jsem proti němu vyrazila a srazila ho na zem. Snažila jsem se při tom nezasáhnout čím dál víc brečící dítě.Pustil dítě na zem a znovu se zvedl. Vzal si jiný cíl - mě."Tak ty mi budeš říkat co mám dělat, jo? jsi nějaký malý rozmazlený fracek, co nezná soukromí ostatních? Táhni pryč, dobře ti radím!""Já nikam nepůjdu dokud neodejdeš!" zařvala jsem na něj."Jak chceš!" řekl a znovu se mi pokusil vrazit. V klidu jsem ráně uhnula a místo toho ho pěstí praštila do obličeje. Nemířila jsem nějak určitě, ale dostal to do nosu. Začala se mu z něj řinout krev.Vyděšeně se na mě podíval. V očích měl opravdu strach. Otočil se na to dítě, pak zpět na mě a vyběhl k autu. Dál jsem se o něho nezajímala. Rozběhla jsem se za roh, k té ženě. Seděla na zemi a držela se za ruku."Není vám nic?" zeptala jsem se jí.Brečela."Prosím vás... Kde je moje Rose? Kde je moje dítě?" vzlykala. Chvíli jsem ji nechápala. Pak jsem se otočila a vydala se pro miminko. Opatrně jsem ho vzala z trávy. Strašně křičelo. Ale jak jsem jí ho podala, okamžitě se uklidnilo."Moc vám děkuju... Nevím co to do něj vjelo," řekla ta žena."To je v pořádku. To byl váš manžel?""Ano, bývalý. Nedávno jsme měli soud o Rose. Přiřkli ji mě, ale on s tím nesouhlasí.""Takže se jmenuje Rose?" usmála jsem se na miminko. " To je náhoda... Jsem taky Rose.""Vážně?" řekla ta žena. Stiskla mi ruku. "Já jsem Michelle. Opravdu vám moc děkuju...""Není zač. Ten už se tu nějakou dobu neukáže." Zvedla jsem se a natáhla k ní ruku. "Pojďte, musíme jít na policii.""Ne," řekla Michelle."Cože?" nechápala jsem. "Vždyť vám chtěl sebrat dítě. Vaše dítě. A zlomil vám ruku. Musíte to ohlásit!""Ne, to by ho ještě víc rozzuřilo. Jak jste řekla, už se tu neukáže. Nic ohlašovat nebudu. Nechci být nezdvořilá, ale asi bude lepší když půjdete. Prosím. Jako by se nic nestalo.""Ale přece vaše dítě...""Pro Rose bude nejlepší, když to zůstane tak jak je. Kdybych to ohlásila, taky by se mohlo stát že ji vezmou z péče mě. Ten soud jsem vyhrála jen taktak. Teď prosím - běžte. A byla bych moc vděčná, kdyby jste to nikomu neříkala."Chvíli jsem se zamyslela. Stejně bych s tím asi nic neudělala, řekla jsem si..."Dobře, nechám si to pro sebe," slíbila jsem jí a otočila se k odchodu."Děkuju. Za všechno."