VA - Spoutáni láskou (1. díl)

26. kapitola

Nervózně jsem poklepávala prsty do palubní desky auta a hypnotizovala silnici. Seděla jsem v autě spolu s mámou, Lissou a nějakým strážcem, který řídil. Už asi dvacet minut jsme jeli po několikaproudové silnici vedoucí kolem Petrohradu a snažili se držet v co nejmenší vzdálenosti od Taši. Ta se před námi i s Dimitrijem a doprovodem svých strážců doslova řítila a neustále nám ujížděla."Sakra nemůžete jet rychleji?!" zakřičela jsem na strážce, který řídil. Sice jel asi stovkou a umě kličkoval mezi auty, ale na Tašino auto to nemělo."Nechci nás zabít," odvětil klidně. To byla pravda, protože na silnici byli spousty dalších aut, do kterých jsme mohli vrazit."Hele jestli nepřidáte, zabiju vás já!" vyhrožovala jsem mu, když nám Taša opět začala ujíždět."Rose uklidni se," řekla máma a položila mi ruku na rameno. "A vy Davide zkuste trochu přidat."Strážce si rezignovaně povzdechl a sešlápl plyn o trochu víc. "Možná by jsme měli jet na chvíli před ně, aby neměli podezdření, že je sledujeme..." navrhl po chvíli."Cože?! Chcete, aby nám ujeli? Můžou sjet na jinou cestu a-""Myslím, že je to dobrý nápad," skočila mi do řeči matka.David sešlápl plyn skoro k podlaze a prokličkoval auty až před to Tašino. Jejich auto bylo tmavé porsche s hodně zamavenými skly, takže jsme Tašu neviděli. Matka dala vysílačkou vědět dalším dvěma strážcům, kteří řídili, aby taky popojeli auty před to Tašino."To je snad zlý sen," zamumlala jsem. Už jsem si představovala, jak Taša odbočuje ze silnice pryč... Otočila jsem se dozadu na Lissu. "Jsi v pohodě?" zeptala jsem se, protože Lissa celou cestu neřekla ani slovo a jen tupě zírala do sedačky."Asi jo..." zamumlala. "Jen... jen si opakuju to, co musím udělat.""Liss..." napadlo mě najednou. "Proč vlastně s tebou nejel Christian?" Přišlo mi totiž trochu divné, že s ní nejel, když spolu čekají dítě.Lissa ke mně nezvedla oči jako by se bála, aby ji pohled nezradil. "Ehm... je to jeho teta, takže... hm... nechtěl být u toho, až..."Měla jsem ale dojem, že v tom bylo i něco jiného. Jenže jsem už neměla čas to řešit, protože jsem se otočila a všimla si zpětného zrcátka. Už za námi nejelo žádné porsche."Odbočili!" zalapala jsem po dechu. Podívala jsem se na GPSku a doopravdy. Jejich tečka sjela z cesty, po které jsme jeli. Teď přejížděli nad ní, tudíž přejížděli nejspíš po nějakém mostě a mířili směrem na Petrohrad. "Otočte to! Hned! Dělejte sakra!"Sama jsem ale věděla, že je to hloupost... Za námi i před námi jeli desítky aut a šance, že dostaneme přes svodidla do druhého směru byla míň než nulová. Zmučeně jsem pohlédla na matku. "Vídíš to?! To jsou ty vaše nápady! Já jsem vám to říkala!! Sakra! Co teď asi budem dělat?!!""Klid Rose, jen musíme sjet po dalším přivaděči," prohlásila jako by se nic nestalo a pohlédla do GPS mapy. Ukázala na mapě na místo kousíček od nás. "Ano tady. Rose hlídej, ať to nepřejedeme," řekla a zvedla si znovu k ústům vysílačku.Asi za dvě minuty jsme už přejížděli nad silnicí po mostě a řítili se za Tašou. Vlastně jsme jeli pořád rovně, to Taša odbočila ze své trasy a napojila se několik kilometrů před námi na naši cestu. Jenomže to udělala už před několika minutami.Pohlédla jsem na našeho řidiče. "Hele, řídil jste vůbec někdy??!" zařvala jsem na něj. "Ta věc vlevo na zemi totiž není plyn, ale brzda!""Je tam zácpa," poznamenal klidně strážce."Zá- cože?!"Trochu se usmál a ukázal přes přední sklo na vozovku před nás, kde se tvořila z aut kolona. "Je tam zácpa," zopakoval. "Stejně to nijak rychle neprojedeme..."Tašino auto taky stálo, ale byli od nás o dost dál. Naštvaně jsem se ponořila do sedačky a začala si znovu poklepávat prsty o desku. Minuty se vlekli jedna za druhou."Můžeš toho prosím nechat?!" zeptala se mě už trochu vztekle matka, když jsme tam trčeli už asi deset minut a pohybovali se rychlostí milimetr za hodinu. Já už rukou do palubní desky skoro bouchala, aniž bych si to uvědomila."Co mám jako dělat? Uklidňuje mě to. Všimla sis, jak je od nás Taša daleko? Takhle nám ujede jako předtím a co když se Dimitrijův mobil..."Naráz nám někdo zaklepal na okýnko. Strážce David ho stáhl a pohlédl na Ruského policistu. Chvíli spolu mluvili. Potom policista odešel a David se otočil na nás."Říkal, že ve předu je ošklivá bouračka a že zprovoznit cestu bude trvat něco přes hodinu. Budou prý auta postupně pouštět druhým pruhem, ale že to půjde pomalu. A taky-""Nemůžeme přece čekat na to, až Tašu pustí a ujede nám!" říkala jsem nahlas. Vyhlédla jsem z okna. Tohle bylo moc. Bolelo mě u srdce z toho, jak jsem se od Dimitrije stále vzdalovala už od toho okamžiku, co jsme se srazili na letišti.Při pohledu z okna jsem si všimla velkého parkoviště u nějakého nákupního centra. Najednou jsem dostala nápad. "Vezměte to přes to parkoviště!" řekla jsem Davidovi. Ucítila jsem na sobě tři zvědavé pohledy, dokonce i Lissin."Rose, co to-" začala máma."Jeďte!" zakřičela jsem.David stočil volant doprava a přejel před krátký pruh trávníku, který nás od parkoviště odděloval. Za chvíli už jsme se řítili přes velké parkoviště. Zjistila jsem, že se nejspíš dostaneme v koloně před Tašu, ale to nám nevadilo. Zařadili jsme se mezi auta a čekali.Než jsme se dostali z kolony ven a počkali chvíli na Tašu bylo už po poledni. Ikdyž byla v Petrohradu zima a všude byl sníh, přesto hodně svítilo slunce. To prosvítalo i přes zatmavené skla u zadních sedadel. Lissa se po nějaké době už začala trochu kroutit. Bylo jí očividně hodně horko, na Moroje působí slunce jinak než na dhampýry, a její jinak bledé tváře dostávali až nezdravě červený nádech. Taky jsem si uvědomila, že už dlouho nejspíš neměla krev. Vypadala hrozně křehce.Už jsme za Tašou projížděli Petrohradem asi hodinu, když dojela do nějaké čtvrti, kde byly samé velké villy. Domy vypadali jako ty u dvora, velké, moderně vyhlížející a s velkou zahradou. Tašino auto a ještě jedno auto zastavilo u pískově žlutého domu. My jsme s autem stáli ukrytí za jedním s živých plotů, takže nás Taša asi nikdo jiný nemohl vidět. Za to my jsme viděli docela zřetelně, jak Taša i s Dimitrijem vystupují a v doprovodu čtyř strážců se pohybují k domovním dveřím. Další tři strážci prošli po chodníku za nimy a zavřeli za sebou domovní dveře.Matka se otočila ke všem strážcům, ke mně a k Lisse. "Dobře, takže Ozerová je uvnitř. Rozjedeme plán... Vy tři..." ukázala na strážce stojící u jednoho z aut, "...půjdete prohlédnout okolí. Budete se chovat zcela normálně, zjistíte jestli se tu v okolí neděje něco, co by mohlo akci narušit. Potom příjdete za námi. Jelikož budou kolem domu určitě rozestavené kamery, budou o nás vědět dopředu. Proto se rozdělíme... Skupina B půjde zadem, hledejte zadní dveře a čekejte na povel. Zbytek půjde předem. Rose..." otočila se ke mně. "ty budeš mít na starosti Lissu... Vejdete až na můj povel, protože potřebujeme napřed ovládnout situaci. A potom až to Lissa vykoná se se dvěma strážci vrátí do jednoho z aut. Potom se mnou, se strážcem Gothevskim a předpokládám že i s Belikovem půjdeš na Ozerovou...No, můžeme začít. Takže vy běžte prohlédnout okolí a my půjdeme pomalu k domu."Vykračovali jsme si pomalu po cestě směrem k Tašinému domu. Byla jsem nervózní. Hrozně jsem už chtěla mít Dimitrije u sebe, ale bála jsem se toho, co udělá Taša. Co když její strážci zabijí někoho z našich? Například Eddiho? Nebo co když se něco stane Dimtrijovi? Co když se nám Tašu nepodaří zajmout? V hlavě jsem měla milion otázek. Už už jsem chtěla být v tom domě a vymazat si tyhle myšlenky z hlavy při boji, ale zároveň na mě tělo křičelo, ať se ani neopovažuju tam jít.Konečně jsme stáli před příjezdovou cestou. Už jsme nemohli čekat, protože Tašini strážci už o nás určitě věděli. Matka rozhodně vykročila směrem ke dveřím, následovaná strážcem Gothevskim a ostatními. My s Lissou jsme si stoupli asi pět metrů ode dveří a čekali. Ani jedna z nás nemluvila, obě jsme měli svých myšlenek dost.Pak se zevnitř ozvali hlasité rány a křik. Lissa sebou trhla a pohlédla na mě. Oči měla vytřeštěné."Co to-?""Klid, nic to nebylo," uklidnila jsem ji slovy, kterým jsem ani sama nevěřila a stiskla jí ruku.Tak jsme tam stáli několik minut, ruku v ruce. Z domu se ozýval stále hluk. Měla jsem chuť tam vběhnout a taky bojovat, ale věděla jsem, že nemůžu. Pulzovalo ve mě čím dál větší napětí.A pak se to konečně stalo. "Rose, běž, dělej!" zakřičel na mě z vysílačky matčin hlas."Můžeme?" pohlédla jsem na Lissu. Ta přikývla.Stiskla jsem jí ruku ještě pevněji a vykročila ke dveřím. Necháala jsem, proč se vlastně někdo obtěžoval dveře zavírat, ale neřešila jsem to. Vzala jsem za kliku a rozrazila je. Jen jsem zalapala po dechu.Uvnitř to vypadalo jako v mini-královském paláci. Vše bylo sladěné do hnědo-červené. Byli tam nádherné tapety s různými ornamenty, nábytek, který vyhlížel celkem staře, ale zároveň i moderně, tak jak tomu bylo u dvora. Jenže jsem neměla na prohlídku moc času, protože se všude bojovalo.Taša měla kromě těch sedmi strážců, co s ní cestovali, ještě asi dalších pět. Síly by byly normálně vyrovnané, ale Tašiny strážce poháněla nějaká zvláštní síla. Každá jimy mířená rána dopadla tam, kam měla, vše se jim dařilo."To je ta Dragomirová, moje paní!" vykřikl jeden z Tašiných strážců. S velkým překvapení jsem si uvědomila, že je to Neil.Podívala jsem se směrem, kam křičel a zjistila, že Taša stojí v druhém patře opřená o zábradlí a se zlomyslným úsměvem sleduje všechno dění. Všimla si toho, že se na ni dívám a zamávala mi.Vedle ní stál Dimitrij. Divila jsem se, že na nic kolem sebe nereaguje, taky se usmíval. Pak jsem si všimla jeho zamlžených očí a měla jasno. Éter."Liss, musíme si pohnout!" řekla jsem jí a vykročila směrem ke schodům. Lissa se držela těsně za mnou.Když Taša uviděla kam máme namířeno, chytila Dimitrije za ruku a odtáhla ho do nějakých dvěří. Znovu jsem popadla Lissu za ruku a v běhu ještě zrychlila. Lissu jsem přes obrovskou zaplněnou halu skoro táhla za sebou. Věděla jsem, že byla unavená už dřív a tohle jí nijak neprozpívalo. Běhat taky nijak dobře neuměla. A navíc, když už jsme byli skoro u schodů, někdo mě popadl za volnou ruku a prudce se mnou škubl."Kam si myslíš, že jdeš, Hathawayová?!" zakřičel někdo posměšným hlasem.Instinktivně jsem strhla Lissu za sebe, otočila se a znovu pohlédla do tváře Neila."Jdu si vyřídit nějaký účty s tvojí 'paní'" prohlásila jsem a vyškubla se mu.Zasmál se. "Vážně si myslíš, že se dostaneš až nahoru? Přeze mně?" zeptal se."Přes tebe?" zvedla jsem obočí. Napřáhla jsem se a praštila ho do obličeje. Vůbec nestačil zareagovat a skácel se k zemi. "Jo, myslím, že jo."Bez dalšího zdržování jsem svižně vyběhla po schodech a nahoře počkala na Lissu. Vypadala příšerně."Lisso... myslíš, že to zvládneš v... tomhle stavu?" zaváhala jsem."Rose... musím to udělat. Není jiná možnost," odpověděla rozhodně Lissa.Zhluboka jsem se nadechla. "Tak jdeme," a vykročila ke dveřím. O několik okamžíků později jsme se i Lissou dostali dovnitř. Vytřeštila jsem oči.Čekala jsem, že Taša se bude připravovat k boji a zajišťovat si okolí. No, vlastně jsem čekala si cokoliv. Jen ne to, že vejdeme do pokoje a Taša s Dimitrijem se tam budou líbat.Otevřela jsem ústa ale nedokázala nic říct. Najednou jsem zapoměla na všechno, co jsem měla udělat. Jen jsem zírala na to, jak se ti dva objímají.Potom Taša zvedla hlavu a pohodila svými černými vlasy, už se ní vrátila její podoba. "Ale, ale? Kdopak to za námi přišel, Dimko?" zazpívala falešně sladkým hlasem.Krev mi stoupla do hlavy, když jsem ji slyšela. Naráz jsem zapoměla na to, že Taša teď ovládá éter a že je nebezpečná. Chtěla jsem jí prostě ublížit. Vrhla jsem se k ní, ale když jsem od ní byla asi dva metry, udělala Taša, stále v objetí zasněného Dimitrije, jeden líný pohyb. Ten způsobil, že jsem naráz letěla přes celou místnost.Před očima se mi roztančily hvězdičky, když jsem narazila o stěnu. Možná jsem i na chvilku ztratila vědomí, protože když jsem se probrala, Lissa stála blíž u Taši a zírala na ni."... jsi z mocného rodu," říkala právě Taša. "Je z tebe dobrá královna. Jen kolem sebe máš nesprávné lidi. Chtěla jsem ti pomoct v začátcích, v rozhodování. Mohli jsme být s Christianem a stebou jedna šťastná rodina. Ale někdo to pořád kazil..." pohlédla na mě.Vstala jsem a vrávoravě přešla k Lisse. Taša se nevesele zasmála. "Ale Rose, přece se mnou v takovémto stavu nechceš bojovat..." prohlásila se smíchem, odvinula se od usmátého Dimitrije a také vstala. "Nechtěla bych ti ublíž... ale co to povídám! Klidně to udělám," zasmála se a probodla mě očima.Naráz mě zachvátila tak příšerná bolest, že mě to povalilo na zem. Bylo to, jako by se do mě zabodávali tisíce jehel. Taša se jen zasmála. Smála se a já tam se tam svíjela na zemi. Bylo to kruté. Jenže pak..."Dost."Byla to Lissa. Konečně něco udělala. Bolest se trochu zmírnila, ale pořád jsem zůstávala na zemi."Řekla jsem dost!" zakřičela Lissa hlasem, ze kterého šel strach. Místnost trochu potemněla a bolest konečně zcela přestala. Ještě jsem přerývavě oddychovala, ale trochu jsem se pohnula, abych Taše viděla do obličeje. Vypadala při nejmenším ohromeně."Aha, takže naše malá kouzelnice trénovala," zašeptala a začala si Lissu prohlížet. "Uvidíme, kolik toho naše Lissa vydrží, co Rose?"Taša vystřelila k Lisse několik světelných paprsků. Lissa vykřikla. Tašu zřejmě stál boj s Lissou hodně soustředění, protože zapoměla na Dimitrije a nátlak přesnat fungovat."Rose!" zavolal. Ten hlas byl pro mě světlo ve tmě. Zvedla jsem oči a pohlédla do těch jeho. S námahou jsem se zvedla a zamířila k němu. Ignorovala jsem, co se děje kolem mě."Ne!" zavřískla Taša a srazila mě na zem. To ji už ale Dimitrij udeřil pěstí do obličeje.Taša zavrávorala, ale neupadla. Ohromeně se podívala na Dimitrije. "Dimko, to snad-" Ozvala se rána a potom k Taše dorazili další paprsky světla. To na ni útočila Lissa."Nechej je napokoji!" zakřičela na ni.Taša se po ní ohlédla a já uviděla její obličej. Teď z ní doslova sálal éter. Její oči byli strašidelně temné. Zadívala se na Lissu. "Ty jedna malá mrcho, ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!" zakřičela a vyslala k Lisse další kouzlo.Dál už jsem to ale nemohla sledovat, protože mě zvedli ze země dvě silné uce a objali mě. Pohlédla jsem mu do očí. Konečně jsem ho měla u sebe. Nevydržela jsem to a políbila ho. Bylo to tak nádherné, jak ještě nikdy.Jenže pak nás něco od sebe odstrčilo takovou silou, že jsem opět narazila o stěnu. Ohlédla jsem se po Lisse. Ta ležela na zemi s jen sebou trochu cukala. Taša se opět smála."Zdá se, že tvá kamarádka nemá tolik síly, Rose," řekla. Dimitrij mi chtěl pomoct, ale Taša ho jedním pohybem ruky zarazila. "Ne!"Bezmocně jsem se snažila zvednout, ale nešlo to. Nohy jsem měla jako přikované k zemi."Chtěla jsem, aby jsme spolu byli šťastní!" zasyčela Taša na Dimitrije. "Chtěla jsem, aby jsme spolu začali žít. Aby jsi na ni zapoměl! Ale ne, ty se jí prostě nevzdáš. Já ti chtělá dát to, co ona nemůže! Mohl jsi mít se mnou dítě!"Ta slova mě uděřila hůř, než všechna Tašina kouzla. Byla to pravda. Nemohla jsem Dimitrijovi porodit dítě."Už jsem si to ale rozmyslela," prohlásila Taša. "Když tě nemůžu mít já, tak ani ona!" zakřičela a zaměřila se na mě. Jenom pohnula rukou a já ucítila na tváři bolest, jako by mě někdo řízl nožem. Šáhla jsem si jednou rukou na obličej a zjistila, že tam mám tržnou ránu."Rose!" zakřičel Dimitrij a snažil se vymanit z Tašiných neviditelných pout, která mu skoro nedovolovala se hnout.Taša to ignorovala a ladným pohybem vzala ze stolku dýku. Přesla o pár kroků blíž ke mně. Jen jsem na ni strnule zírala."Chtěla jsi ty dva chránit až do smrti, co?" řekla Taša a kývla hlavou k Dimitrijovi a Lisse. "Ale nepodařilo se ti to. Vlastně jsi to ani nezkusila. Když jsem ti řekla, ať odjedeš, udělalas to. Hodně jsi mi tím nahrála, Rose, vůbec jsem totiž nečekala, že to uděláš. No ale tvými chybami se nebudeme zdržovat..."Zavřela jsem oči a očekávala bolest. Jenže nepřišla. Místo toho se ozvala rána výkřiky. Prudce jsem oči otevřela.V místnosti bylo o hodně víc lidí než před tím. Vběhli sem naši strážci v čele s mojí mámou, která právě Tašu srazila k zemi. Za našimi strážci se dovnitř ale začali valit i ti Tašini. Znovu se začalo bojovat.Pouta, která mi nedovolovala se hýbat, povolila. Okamžitě jsem se zvedla a zamířila k Lisse a Dimitrijovi. Ignorovala jsem bolest, která mě bodala všude po těle. Na to teď nebyl čas.Lissa ležela na zemi a skoro se nehýbala. Dimitij k ní taky došel."Musíme jí odtud dostat," prohlásil rozhodně a trochu jí podepřel hlavu."R-rose?" zašeptala Lissa a přivřenýma očima na mě pohlédla. "M-moje... m-moje d-dítě... co s-""Bude to vpohodě, Liss, neboj, jsem tady," řekla jsem a stiskla jí ruku. Pak jsem se otořila k Dimitrijovi. "Musíš jí odtud dostat, já pomůžu mámě s Tašou.""To teda ne, Rose! To je to, co Taša chce, musíš odtud vypadnout!" řekl Dimitrij."Nemů-""Rose!" zakřičela máma, když se snažila Taše zabránit, aby se k nám dostala. "Vezměte s Belikovem Lissu a-..."Zasadila Taše ránu. "-a vypadněte, slyšíš?!!""Já nikam-""Běž!!" Hodila mi klíčky od auta.Dimitrij vzal Lissu do náruče a pak se otočil ke mně. "Jdeme," řekl rozhodně a vyšel ke dveřím. Já, ikdyž jsem nechtěla, ho rychlým krokem následovala.Seběhli jsme po dřevěných schodech do přízemí a běželi ke dveřím. Dole ještě bojovalo pár strážců. Viděla jsem jak Eddie bojuje s Neilem. Chtěla jsem mu pomoct ale...""Rose!" zakřičel na mě Dimitrij ode dveří. Vyběhla jsem za ním.Rozběhli jsme se k autu. Pro Dimitrije byla Lissa zřejmě hodně malá zátěž, protože běžel skoro stejně rychle jako normálně. Odemčela jsem auto a Dimitrij Lissu položil na zadní sedačky. Už už jsem si sedala na sedačku řidiče, když mě Dimitrij za paži výtáhl."Ne," řekl už svým obvyklým klidným hlasem. "Běž za ní dozadu."Výjímečně jsem poslechla a otevřela zadní dveře. Chtěla jsem nastoupil, ale najednou mě něco zarazilo.Vzduch prořízly dva výstřely.