VA - Spoutáni láskou (1. díl)

22. kapitola: z pohledu Dimitrije

Seděl jsem tiše na posteli a vzpomínal. Začal jsem chápat, proč jsem v tomto domě, proč jsem s Tašou. Proč nejsem s Rose... Jen jsem zíral na fotografii v mé ruce. Nevěděl jsem, co mám dělat. Ale chtěl jsem od Taši pryč a to hned.Pak mě ale napadlo... že to zatím udělat nemůžu. Musím zjistit, kde Rose je. A to můžu zjistit asi jen s "pomocí" Taši.V tom jsem ale dostal další nápad. Natáhl jsem se pro cestovku a začal ji prohledávat. Stále jsem pohledem kontroloval dveře koupelny, jestli Taša už nejde. Konečně jsem v tašce nahmatal svůj mobil.Začal jsem psát zprávu. Adrianu Ivaškovi.Přijď za mnou za chvíli do snu. Jde o Rose.To bylo celé. Jen jsem doufal, že mu ta zpráva dojde a že to opravdu udělá.Natáhl jsem se na záda a dál přemýšlel. Chtěl jsem napsat zprávu i Rose, ale pak mi došlo, že to udělat nemůžu. Viděl jsem, co Taša dokáže, takže tu taky byla možnost, že jí sleduje i mobil. A opravdu jsem nechtěl ztratit šanci najít Rose jenom kvůli jedné hloupé esemesce. Musel jsem počkat na Ivaškova.Za chvíli mi opravdu pípla esemeska na mobilu. Ivaškov.To by sis musel sundat ten stříbrnej krám, co máš nejspíš na sobě. Nemůžu se k tobě dostat, vůbec tě nevidím!Uvědomil jsem si, že ještě pořád mám na krku řetízek od Taši. Okamžitě jsem si ho sundal a upustil ho na postel. Bylo to jako by mi někdo vrazil facku. Něco mi to připomělo. bylo to stejné, jako když jsme s Rose podlehli Viktorovu kouzlu chtíče. V tom náhrdelníku bylo taky. Netušil jsem sice, jak to Taša provedla, protože jsem si byl na stoprocent jistý, že ji nemiluju. A neříkal náhodou předtím Viktor, že když láska není opětovaná, kouzlo nemůže fungovat? Byl jsem zmatený.Probralo mě až vrznutí dveří koupelny. Vyšla z nich Taša zabalená do ručníku."Miláčku, proč máš sundaný ten řetízek?" zeptala se zaraženě. Vypadala opravdu nervózně. Ani jsem se nedivil...Přemohl jsem se a vykouzlil si na tváři široký úsměv. "Jen jsem si prohlížel ten přívěšek. Je nádherný!"Taše se viditelně ulevilo a převlékla se. "Víš Dimko..." říkala, když si přetahovala noční košili přes hlavu. "Byla bych možná radši, kdybys měl ten řetízek stále na krku.""I na spaní?" dělal jsem hloupého."No..." zarazila se."Bude hrozně nepohodlné, mít ho celou noc na krku!" prohlásil jsem. Celou dobu jsem se jí díval upřeně do očí. Na sekundu se mi zdálo, že jsem v nich zahlédl podezdření. Naštěstí to hned přešlo. Usmála se."Jistě. Proč bys ho měl mít i na noc? Má ti přece připomínat mě a já jsem teď u tebe," zasmála se a lehla si vedle mě. Přitiskla se ke mě a políbila mě. Ze všech sil jsem se jí snažil polibek oplácet, ikdyž se mi z toho dělalo špatně. Nic nepoznala. V duchu jsem se trochu zasmál. Nepoznají náhodou lidi, co ovládají éter, když někdo lže?"Myslím, že dnes už půjdeme spát," navrhla Taša a zhasla."Dobře," přisvědčil jsem a položil řetízek na stolek.Taša už mě ani neobejmula, ani nepolíbila (za což jsem byl rád), otočila se ke mě zády a usínala. Za chvíli jsem slyšel jen její pravidelné oddychování.Uklidnil jsem se a zavřel oči. A ani jsem nevěděl jak se to stalo, ale za chvíli jsem už hleděl na Ivaškova v mém a Rosiném bytě. Všechno bylo na svém místě, tak jako předtím."No to je dost, žes usnul! Trvalo ti to jak-" začal, ale já ho přerušil."Víš, kde je Rose?""Ne," řekl prostě."Napadlo mě, že bys za ní mohl přijít do snu a zjistit kde je," řekl jsem mu."To už jsem zkoušel, ale stále nějak nemůžu najít chvíli, kdy by spala..." Zamyslel se. "A navíc... nevím vlastně ani, co bych jí řekl. Protože já už jí přesvědčoval, aby se vrátila, když byla v Římě, jenže ona nějak... hm... nechtěla. Vím, že odešla ze dvora kvůli té krávě Ozerové. Takže velice pochybuju, že se pohrne zpátky jenom proto, že jí to já řeknu.""Podívej Ivaškove, tušíš aspoň trochu kde jsem teď já? Jsem zavřený s Tašou Ozerovou a jejíma kamarádama v nějakým době, kde do mě každý den Taša pumpuje éter. Řekni jí tohle."Bylo toho asi moc na to, aby to pobral všechno najednou. Zamračil se. "P-pumpuje éter?" opakoval šokovaně. "Ale vždyť Taša Ozerová neovládá éter!""Ano, ale nějaký chlápek, který ovládal éter jí dal svou sílu, takže...""Okamžik!" zarazil mě se zvednutým prstem Ivaškov. "Jen... malý moment! T-ty mi t-tady tvrdíš, že... že ženská, která zabila mou pratetu královnu, která utekla dvakrát z vězení a dokonce donutila Rosemarie Hathawayovou odejít od všeho, co má ráda, teď ještě ke všemu ovládá éter?!"Zhluboka jsem se nadechl a začal přemýšlet nad tím, jestli jsem radši neměl zvolit plán b) a to útěk od Taši. Každopádně by to bylo nejspíš příjemnější (jestli to teda jde) a taky asi rychlejší. Protože to se asi Rose rychleji naučí ovládat než tohle Ivaškov pochopí..."My-myslím, že půjdu za Rose," prohlásil pomalu. Pak na mě pohlédl. "Ale nevím, jestli bude spát, protože může být v jiném časovém pásmu... Třeba já jsem teď v Římě a je tu šest ráno.""Tady je asi jedenáct večer," poznamenal jsem."Zkusím to, možná budu mít štěstí. Stavím se za tebou ještě dneska v noci, a jestli ne, pošlu ti esemesku.""Dobře," přikývl jsem. Sen se začal pomalu rozplývat, obrazy už byly celkem nejasné."Ivaškove!" zavolal jsem najednou na něj a překvapil tím i sám sebe. Otočil se. "Díky za... za všechno," řekl jsem potichu. Chvíli se na mě zamyšleně díval, pak přikývl a sen se úplně rozplynul.Nevím, jak dlouho jsem klidně spal. Ale přišlo mi to jako chvíle, než za mnou Ivaškov zase přišel."Kde je?" vyvalil jsem na něho, hned jak jsem ho byl schopný zaostřit.Zamyšleně naklonil hlavu na stranu a chvíli si mě prohlížel. Přemýšlel jsem, co asi vidí... Mladého vystrašeného muže, který víc než všechno na světě miluje svou přítelkyni a strašně se o ni bojí, nebo mírně naštvaného Rusa, který se snaží zjistit, kde jeho přítelkyně je? Nebo taky možná přítele dívky, kterou ještě donedávna miloval a teď si říká, proč by mu vlastně měl pomáhat.Nakonec toho přemýšlení nechal. "Je v Rusku. Přesněji řečeno v Petrohradě," prohlásil a posadil se na židli ke stolu. Málem mi spadla brada až na zem. Nevěděl jsem, co říct. Pak jsem se ale musel trochu zasmát. Ivaškov se na mě překvapeně podíval."Něco k smíchu?""Ne, jen že..." Odmlčel jsem se a zase se usmál. "Do Petrohradu se máme s Tašou za pár dnů stěhovat.""Ale neblázni! Nová rodinka, která se konečně dočkala happy-endu si zajišťuje bydlení! Nezapomeňte mě pak pozvat na návštěvu! Víš, teď asi budu mít trochu práce s Rose, ale neboj - na vás si určitě chvilku najdu!""Ha-moc vtipný," přisvědčil jsem ironicky. "Řekni tohle tak za půl roku a možná se i zasměju.""Tak jo... Ehm...a Rose taky říkala, že by se s tebou chtěla sejít... teda jako ve snu, jestli mi rozumíš," řekl."Tak proč tu teda není s tebou?" nechápal jsem."Protože dneska už by toho éteru na mě bylo až... příliš. Napřed sen s tebou, pak s Rose, potom zas ty... A vzít sebou do snu ještě nějakou jinou osobu je strašně namáhavé. Kdybych to udělal, zítra bych pomalu nebyl schopný normálně fungovat!""To by nikomu nevadilo..." zamumlal jsem potichu."Hm... Sydney teda jo," odvětil kysele. "Ale pojďme to vyřešit, než tě někdo vzbudí. Pokusím se přes den nějak posbírat síly a další noc za tebou zajdu i s Rose. Potom se musíme domluvit jak to bude dál, případně bych mohl dát vědět strážcům u dvora, aby Tašu pomohli zadržet.""Ale nemůžeš to říct hned tak někomu, protože Taša má podle všeho svoje lidi i u dvora.""Jasně, ale myslím, že třeba Rosina máma to asi nebude," poznamenal. "Zjisti zatím od tvojí nové holky, kdy se budete stěhovat, ať můžem být nachystaní.""Dobře. A neříkala Rose ještě něco?" zeptal jsem se s nadějí."Kromě toho, že byla ze začátku trochu naštvaná, že jsem jí našel, potom byla ohromená z toho, že jsi s Tašou, ještě říkala že tě miluje... á to bude asi všechno."Uvědomil jsem si, jak se asi Rose musela cítit, když zjistila, že jsem s Tašou. Bolelo mě u srdce."Tak já půjdu," řekl Ivaškov. "Sydney už bude mít snídani, takže... No... ahoj.""Ahoj."Další den probíhal celkem normálně. Pokud se tomu teda tak dá říkat, když jste v přítomnosti královnovražedkyně. Taša se byla ráno zase s někým domlouvat kvůli tomu stěhování. Zjistil jsem, že když všechno dobře půjde, budeme se stěhovat už za dva dny.Celý den jsem moc nevnímal Tašiny řeči, protože jsem musel myslet na večer, až uvidím Rose."Zlato, co je to s tebou?" zeptala se mě Taša odpoledne. "Celý den moc nemluvíš, pořád nad něčím přemýšlíš... Děje se snad něco?"Ano, to se teda děje! "Ne, vše je v pořádku. Jen jsem trochu unavený, v noci jsem moc nemohl spát," vymluvil jsem se."Aha... Tak dneska půjdeme spát dřív, ano?" řekla starostlivě Taša a jemně mě pohladila po obličeji. Při tom doteku mi málem naskakovala husí kůže, jak mi to bylo nepříjemné, ale vydržel jsem to. A byl jsem rád, že půjdu spát dřív. Čím dřív totiž půjdu spát, tím dřív se uvidím s Rose. Nemohl jsem se dočkat.Po večeři jsem si ještě dal rychlou sprchu, napsal nenápadně esemesku Ivaškovy, že už jdu spát a potom už se natáhl na postel. Už jsem si říkal, jak za chvíli uvidím Rose, když mě taša najednou začala vášnivě líbat. To mě překvapilo. Polibky jsem jí chtě nechtě musel oplácet a to bylo nepříjemné víc než cokoliv jiného. Nakonec, když už jsem usoudil, že to zašlo trochu moc daleko, jsem se odtáhl."Promiň, ale dnes... asi ne. Jsem opravdu unavený," řekl jsem a zívl. Dnes, před setkáním s Rose jsem žádný sex s Tašou mít opravdu nechtěl.Chvíli se zarazila a v očích se jí mihlo zklamání, ale potom přikývla. "Jistě. Vždyť... na tohle budeme mt v Petrohradu spoustu, spoustu času!" zasmála se. O tom jsem sice opravdu pochyboval, ale neřekl jsem na to nic.Trvalo mi opravdu dlouho než se mi podařilo usnout, protože mi hlavou vířilo asi milion myšlenek. Nakonec jsem se ale přece jen propadl do černoty spánku, kterou ale vzápětí vystřídalo zářivé sluneční světlo, procházející do mého a Rosiného bytu velkými okny. Celý byt se nádherně rozzářil. Ale nejvíc zářila ona. Ta nejnádhernější osoba na světě. Chvíli jsme na sebe jen zírali, neschopní se pohnout. Pak se Rose rozběhla a skočila mi do náruče. Líbal jsem ji do vlasů, na rty, na krk a pevně ji přitom objímal. Všiml jsem si, že jí po tváři tečou slzy."Promiň," šeptala zoufale mezi polibky. "Promiň mi to, co jsem ti udělala.""Rozo, to je v pořádku," zašeptal jsem. Přitiskl jsem si ji k sobě ještě víc a jen ji objímal. Ikdyž jsem věděl, že tohle vlastně není úplně skutečné, že je to vlastně jen sen, bylo to nádherné. Trochu se ode mě odtáhla a pohlédla mi do očí."Miluju tě, Dimitriji Belikove," řekla."Miluju tě, Rose Hathawayová," prohlásil jsem a jemně ji políbil na rty. "A vždycky budu.""Tak jo lidi, nechte toho, nebo mě rozbrečíte," prohlásil Ivaškov a já si konečně vzpoměl, že je v místnosti i on a celé tohle vidí. Zachytil jsem jeho pohled a zjistil, že ho to opravdu stále bolí, nás takto vidět."Děkuju ti za tohle," řekl jsem mu.Opět jen přikývl. "Konat dobré skutky je mé životní poslání. Ale teď musíme projednat ten Petrohrad. Belikove, kdy se tam teda budete stěhovat?""Taša říkala, že asi za dva dny," odpověděl jsem. Ucítil jsem jak sebou Rose, při vyslovení Tašiného jména trochu trhla. Podíval jsem se jí do očí."To je v pohodě, n-nevadí mi to," vykoktala rychle a uhnula pohledem."Nelži," zamumlal jsem tiše a znovu pohlédl na Ivaškova. "Tak jak to máš vymyšlené? Co strážci ze dvora?""Mluvil jsem přes telefon s Rosinou matkou a domlouval se s ní." Otočil se na Rose. "Mám tě od všech moc pozdravovat, Jill je už prý líp a-""Moment, co je s Jill?" zeptala se šokovaně. Ivaškov si zřejmě neuvědomil, že tohle ještě Rose neví.Probodl jsem Ivaškova vražedným pohledem, že to musí zrovna teď vytahovat. "Jill měla menší nehodu, ale je v pořádku. Tím jsme taky vlastně zjistili, kdo donášel Taše informace přímo ze zdroje. Byl to Neil.""Neil?!""Podívejte, na tohle není čas," zarazil nás Ivaškov. "Belikov přijede s Ozerovou do Petrohradu za dva dny, plus časový posun devět hodin. Strážci už zítra ale pojedou na místo, aby to tam nějak zajistili. Upřímě sice nevím jak to chtějí udělat, když je Petrohrad tak velký, ale budiž. No, má to být prý tajná akce, takže by nemělo nic prosáknou až k Tašiným lidem. Tašu budou sledovat nejspíš podle GPS navigace z mobilu Belikova. Toť asi vše, co vím," zakončil to."Výborně," přikývl jsem. "Jen Rose, nesmíš mě ani nikomu jinému volat přes tvůj mobil, protože tak by to mohla Taša zjistit.""Dobře.""Jo a Rose: Janine říkala, že Lissa... chce jet taky," řekl Ivaškov.Rose jen vyvalila oči. "Adriane, děláš si srandu?! To přece nemůže! Je královna, copak jí nedošlo, že Taša už jednu zabila?! Nemůže sem přece přijet, bude to nebezpečné!""To mě nemusíš vykládat!" prohlásil Ivaškov. "Ale víš přece, že když jde o tebe, Lissa si vždycky cestu najde. Takže si stejně myslím, že se s ní v Petrohradu asi uvidíme."Rose se otočila na mě. "To nemůže!" vykřikla zoufale. "Jestli jí Taša něco udělá, jestli...""Rose, nic se jí určitě nestane," uklidňoval jsem jí. "Lissa přece byla už v mnohem větším nebezpečí, navíc se teď i sama dokáže celkem dost dobře bránit. Navíc tam bude plno strážců. Bude v pořádku.""Myslíš?" zeptala se nešťastně."Určitě.""Nerad vás ruším, ale už by jsme mohli končit. Celkem mě tady tohle vysiluje," řekl Ivaškov. "Domluvíme se tak, že kdyby se něco zásadního dělo, příjdu za váma do snu. Všechno by to mělo vypuknout ale až za ty dva dny, takže můžete být v klidu. A teď už bych se rád šel nasnídat!"Rose se na mě otočila a políbila mě. Když polibek skončil, opřel jsem si jí hlavu o čelo a povzbudivě se na ni usmál. "Brzy se uvidíme, lásko," zašeptal jsem."Budu čekat," řekla a znovu mě políbila. Ten polibek trval do té doby, dokud Ivaškov sen neukončil. Bylo to tak nádherné, až mě to bolelo. Miloval jsem Rose nade všechno na světě. Věděl jsem, že naše láska předčí všechno.