VA - Spoutáni láskou (1. díl)

12. kapitola

Byl už večer a my jsme seděli s Dimitrijem na balkóně našeho bytu. Seděla jsem mu na klíně a pozorovala hvězdy. Nemohla jsem si představit nic hezčího. Dimitrij byl uvolněný, bez nějakého stupidního strnulého výrazu strážců. Usmíval se."Já zítra nechci odjet!" stěžovala jsem si. Dimitrij se zasmál."Nechce se ti do školy? Ale Rose, já tě nepoznávám!" utahoval si ze mě."Hej!" trochu jsem do něj strčila. "Ty už máš tohle všechno za sebou takže moc nemluv!""Abych řekl pravdu, taky se mi moc nechce jezdit s Christianem po jednáních, takže kdybys chtěla měnit..."navrhl."Ne, nikdy!" zasmála jsem se. "Jestli se ti s Christianem teď někam nechce, uvidíme, co budeš říkat, až přijedeš. Poslouchat ty jeho kecy... Ne. Nikdy!""Christian je náhodou celkem v pohodě," namítl Dimitrij a pobaveně sledoval mou reakci."Zrádče," obvinila jsem ho a přitiskla se k němu. "Stejně se nejvíc těším až přijedeš zpátky a budem mít oba volno...""Já mít volno nebudu," řekl Dimitrij. Zvedla jsem obočí. "Christian nemá žádného jiného strážce, nemůže zůstat bez ochrany.""To určitě! A ty taky nemůžeš zůstat bez volna!" namítla jsem. "Když bude Christian s Lissou a Neilem, nic se mu nestane. Ani mu nezkoušej říkat, že nechceš volno. Chceš."Dimitrij se tiše zasmál. "Nevím, čeho se bojím víc. Jestli toho, že se Christianovi něco stane, nebo tebe, co mi uděláš, když volno mít nebudu.""Ta druhá možnost je závažnější, strážce Belikove," řekla jsem a taky se smála. Začala jsem se k němu trochu přibližovat rty."Jo, já vím," přisvědčil a políbil mě. Jednou rukou mi lehce vjel do vlasů a..."Rose! Sakra Rose!"Trhnutím jsem se vrátila do reality. Adrian jednou rukou řídil a druhou se mnou třásl."Co-co se stalo?" vykřikla jsem."To mi řekni ty!" zlobil se Adrian. "Normálně jsem si s tebou přece povídal a ty si najednou ztuhla. A to doslova. Už asi pět minut se tě tu snažím probrat!""Promiň, jen jsem si na něco vzpoměla..." řekla jsem nepřítomě. To byla pravda. Ta vzpomínka byla z konce léta tohoto roku. Byl to večer, než jsme s Lissou odjeli na Lehigh. Po tváři mi stekla slza. Jak moc jsem si přála, abych mohla Dimitrije zase políbit."Rose, tak posloucháš mě vůbec?" zeptal se naštvaně Adrian. Chudák mě už zase něco říkal a já ho nevnímala."Jo, už jo.""Říkám, že jsme už na letišti, za chvíli zastavujeme," zopakoval Adrian. "Tak jak ses rozhodla? Kam teda poletíš?" zaptal se s očekáváním.Domů, křičel ten hlásek v mé hlavě. Nad tím kam poletím jsem vůbec nepřemýšlela. Myslela jsem jenom na něj."Adriane já vážně nevím..." zašeptala jsem."Takže poletíš se mnou," rozhodl za mě. Jen jsem se na něho nesouhlasně podívala. Zakroutil hlavou. "Ne, žádné protesty! Já tě tady nemůžu v tomhle stavu nechat, ještě by se ti něco stalo. A Sydney mě zabije, když přiletím pozděj.""No právě!" protestovala jsem. "Vy máte svůj program, určitě nějaká večeře a tak a já tam přece nebudu dělat křena!""Nech toho, letíš se mnou," řekl nesmlouvavě.Na letišti byli problémy s letenkama. Teda spíš s tou pro mě. Slečna u pokladny odmítala dát Adrianovi pro mě letenku takhle narychlo, že prý se to musí objednávat do předu a takto to nejde."Pochopte, že mi musíme dnes odletět. Nechápu, proč je takový problém prodat jednu letenku navíc! To už je plné letadlo nebo co?!" naštval se Adrian. Nesnášel, když nebylo po jeho."To ne, ale..." Slečně už začávali docházet argumenty."V tom případě nevídím problém," odpověděl Adrian."Já se omlouvám, ale prostě vám ji prodat takto narychlo nemůžu. Ty letenky se objednávají minimálně den dopředu, takže..." Viděla jsem na ní, že už si opravdu s Adrianem neví rady."Tak mi prosím zavolejte vedoucího," řekl Adrian.Slečna si povzdechla a zvedla se ze židle. "Já si ale vážně nemyslím, že vám pomů-""Jen jdětě, jděte," pobídl ji Adrian. "Já s ehm... přítelkyní musíme ještě dneska odletět. Oba."Slečna po něm hodila ještě poslední zmučený pohled a zmizela v zadních dveřích. Otočila jsem se k Adrianovi. "Musíš to takhle hrotit? Vždyť jsem mohla letět i jiným letadlem, nebo-""Rose, už jsem ti řekl, že tě tady v tomle stavu nenechám, tak toho prosím nech. Tohle se nějak vyřídí... Nebo tomu chlápkovi trochu pomůžeme," poznamenal Adrian a vyhrnul si rukávy.Vyvalila jsem na něj oči. "Adriane ne! Nemůžeš na lidi používat nátlak.""V klidu, já to zvládnu."Chtěla jsem ještě protestovat, ale začal mi zvonit mobil. Ještě než jsem ho vytáhla s malé kabelky, věděla jsem kdo to je. Dimitrij. Zírala jsem na jméno volajícího a přemýšlela, jestli to mám vzít. Znovu jsem si vzpoměla na Tašiny slova, že bude nejlepší, když na mě všichni zapomenou. Jenže ten hlas v mé hlavě mi říkal opak - že to musím vzít. Už jsem šahala po zeleném tlačítku, když jsem si to rozmyslela. Ne, to nemůžu udělat. Lissa je u dvora, Dimitrij taky a i Taša tam někde je i se svými lidmi. A taky - co bych mu řekla? "Ahoj Dimitriji, jo promiň, že jsem odjela, ale tvoje budoucí přítelkyně mi hrozí, že tebe nebo Lissu zabije. Fakt promiň, čau." To by byl vážně skvělí rozhovor! Ne, nemohla jsem to vzít. Zmáčkla jsem tlačítko pro zrušení hovoru a mobil vložila zpět do kabelky. Utřela jsem si slzy a podívala se nenápadně na Adriana. Doufala jsem, že si toho nevšiml. Ale všiml. Celou dobu mě pozoroval."To byl Belikov, že jo?" zeptal se. "Řekneš mi konečně, co se tu děje?"Na chvíli jsem zavřela oči. Já jsem to potřebovala někomu říct. To co mi Taša udělala. Jenže jsem se bála, že se něco Lisse nebo Dimitrijovi stane. "Adriane promiň, ale já ti to vážně nemůžu-""Jo, to jsem už jednou slyšel!"Zamyslela jsem se. Taša přece svoje lidi nemůže mít úplně všude! "Dobře. Až budeme v Římě, řeknu ti to," slíbila jsem mu."Dobře," odpověděl už klidněj.Nakonec se ta věc s letenkama vyřešila i bez toho, aby Adrian použil nátlak. Pan vedoucí se nakonec nechal ukecat (ikdyž jsem Adriana podezdřívala, že mu nechal nějaké peníze -hodně peněz- navíc) a ještě nás sám osobně doprovodil až do letadla, aby jsme neměli nějaké problémy. Nechal nám naložit všechny zavazadla a s úsměvem nám poradil dobré místo v letadle.Když jsem dosedla na sedadlo vážně jsem už nemohla ničemu uvěřit. Ještě před několika hodinami jsem s mými rodiči a Dimitrijem seděla v klidu u večeře. Ještě před několika hodinami jsem zjistila, že Taša poprvé utekla. Asi dvě hodiny na to i podruhé. A ještě před několika hodinami jsem byla doma, na královském dvoře. Z té myšlenky mi bylo smutno."Těšíš se na Řím?" zeptal se Adrian a přerušil mrazivé ticho."Celkem jo," zalhala jsem. Ne, na Řím jsem se opravdu netěšila. Chtěla jsem zpátky, k Dimitrijovi."Sydney bude ráda, že tě uvidí," říkal Adrian. "Pořád se ptala, jak se máš...""Taky jsem ráda, že ji uvidím. Je to už poměrně dlouho," poznamenala jsem.Do uličky mezi sedadly se dostala letuška. Vždycky jsem obdivovala, jak můžou být tyhle holky tak vychrtlý, krásný a upravený. Takhle vypadala opravdu nádherně. Měla tradiční světle modrou uniformu, s bílími ozdobnými knoflíčky a čepičku na hlavě ve stejné barvě. Byla až neuvěřitelně vysoká."Prosím všechny cestující, aby zaujmuly svá sedadla," zavolala do mikrofonu. Chvíli počkala, než se opravdu všichni usadili. "Vítám vás na palubě letadla společnosti Delta. Letíme do Říma, s mezipřistáním ve Washingtonu. Náš let potrvá 20 hodin. Pokud by jste chtěli občerstvení, stačí..."Zbytek letuščina projevu jsem už nevnímala. Přitáhla jsem si mikinu co nejvíc k sobě a za chvíli usnula.Vzbudila jsem se, až když jsme odlétali z Washingtonu. Adrian nepřítomě hleděl na mobilu na nějaký film. Trochu jsem to něj žduchla."Hej. Říkal jsi, že si chceš v letadle povídat, ne?" zeptala jsem se rozespale.Sundal si z uší sluchátka a podíval se na mě."Jo, ale ono se blbě povídá, když ten druhý spí," namítl a prohlížel si mě."Co je?" nechápala jsem proč na mě tak civí.Vzal moji kabelku a vytáhl z ní zrcátko. "Koukni se," pobídl mě. Když jsem zrcátko otočila proti sobě, málem jsem vykřikla zděšením. Věděla jsem, že vypadám strašně, ale tohle jsem fakt nečekala. Oči jsem měla zarudlé, pod nimi rudo-fialové kruhy, tváře od řasenky kvůli neustálému brečení a moje vlasy (pokud se tak ještě dali nazývat) vypadali, jako kdybych strčila mokrou ruku do zásuvky. Vypadala jsem příšerně.Bezradně jsem koukla na Adriana. On si vědoucně vytáhl ze své tašky - kosmetickou taštičku! Zírala jsem na něj jako bych ho viděla poprvé, když z taštičky začal postupně vytahovat hřeben, vatové tampónky, odličovací mléko, nějakej krém na kruhy pod očima, řasenku, make-up... Všechno pokládal na malý stoleček před námi."Stal se z tebe pojízdný kosmetický salon, nebo co?" zírala jsem na něj s otevřenou pusou."Když má kluk přítelkyni, tak se musí starat," řekl. Když ale viděl, že já se k očistění svého obličeje nemám, vzal sám vatový tampon, nanesl na něj trochu odličovacího mléka."Když Belikov dovolí mi na tebe šáhnou." Začal mi čistit řasenku z tváří. Připomínalo mi to, jak tohle před nedávnem dělal Dimitrij. Tohle se s tím nedalo srovnat. Dimitrijovi opatrné pohyby se zkušeným Adrianem. Dimitrij byl prostě... lepší.Asi po hodině Adrianovi péče jsem konečně začala vypadat jako člověk. Ne, vypadal jsem líp. I přes moje protesty jsem se musela nechat nalíčit. Prý vypadám tak víc sexy. Všechno jsem snášela. Když mě ale začal Adrian krytizovat, že si kupuju špatnou značku make-upu a že si tak zbytečně vysušuju pleť, už jsem to nevydržela a vybuchla smíchy. Polovina mého já se opravdu hodně divila, že se směju (mimochodem ten hlas v mý hlavě na mě vřískal, ať toho okamžitě nechám), ale druhá polovina prostě už nemohla z těch Adrianových keců.Adrian skončil a já si oddechla. Už jsem se začínala bát, že to opravdu přežene."Sydney na nás bude čekat na letišti," oznámil mi Adrian a trochu víc se ke mě nahnul. "Vážně mi nechceš říct, co se stalo?"Začala jsem znovu přemýšlet a rozhodovat se. Vážně jsem mu to chtěla říct, ale bála jsem se. Nakonec jsem ale došla k závěru, že Taša opravdu nemůže mít svoje lidi všude, navíc Adrian s tím určitě nic dělat nebude."Tak jo," řekla jsem nakonec. "Ale napřed se tě zeptám: byl si vůbec na tom jednání ohledně Taši?""No chvíli, jenom abych zjistil základní informace jak utekla.""Výborně, takže to ti říkat nemusím. A taky asi víš, že ji pak chytili a hlídali ji pořádně strážci.""Jo."Zhluboka jsem se nadechla. "Jenže ona utekla podruhé."Adrian na mě vyvalil oči. "Děláš si srandu?! Proč si mi to neřekla?!!""Protože sem nemohla, ti říkám!" vyštěkla jsem. "Řeknu ti to celý. Prostě jsem byla s ostatníma na tom jednání ve velkým sále. Pak mi zazvonil telefon. Byla to Taša. Dozvěděla jsem se od ní, že znovu utekla. Oznámila mi, že je v sále muž s pistolí - a taky mi popsala kde je, abych ho uviděla - a že jestli neudělám všechno, co mi řekne, tak že se Lisse nebo Dimitrijovi něco stane. Takže jsem ji samozdřejmě poslechla. Pak mi řekla, ať jdu za ní do nějakýho domu. Tam mi prozradila svůj úžasnej, bezchybnej plán, ve kterém já hraju roli tu, že odjedu pryč. Potom mi začala tak nějak vyhrožovat, že jestli někomu něco řeknu, má všude u dvora lidi a že pak ublíží buď Lisse nebo Dimitrijovi. A mě nezbylo nic jinýho, než si sebrat všechny věci a odjet pryč. Nějaký její kámoš mě odvezl do Sunbury, tam mě nechal. Pak jsem potkala tebe a dál už to znáš."Pohlédla jsem na Adriana. Zíral a mě s otevřenou pusou. Vážne jsem si už začínala myslet, že utrpěl nějaký šok, když se probral. Zmohl se na tři slova: "To-je-mrcha!" vyštěkl.Zbytek letu se už jen ohromeně ptal na všechny informace a podrobnosti. Když už jsme byli skoro v Římě, vryl se mu do hlavy strašněj nápad."Hej a proč vůbec jedeš pryč? Proč si tam nezůstala?" zeptal se."Tys mě jako neposlouchal nebo co?! Říkala jsem ti že-""Já vím, ale i tak - přece ji musíš nějak shodit. Vždyť ona zabila královnu, a může to zopakovat na Lisse! Musíme vymyslet nějaký plán."Pohlédla jsem na něj. "Jseš fakt cvok."