VA - Spoutáni láskou (1. díl)

25. kapitola

Ještě ten den jsem si sbalila věci v hotelu a odjela do jiného spolu s mou matkou, Lissou a strážci. Ve skupině byly známé tváře, které jsem ráda viděla, jako třeba Eddie nebo Hans, ale taky tam bylo pár lidí, které jsem nemusela. Například Emanuel Gothevski, to byl ten strážce co mě a Dimitrije pořád prudil u dvora. Potkala jsem se s ním tváří v tvář jenom párkrát a vždy jsem radši uhnula pohledem jinam...Ložnici jsem měla společně s matkou a Liss. Po večeři jsme si s mámou spolu sedli na postel a zatímco se Lissa sprchovala, jsem si povídali."Takže... zítra to příjde. Konečně dostanem Tašu, že?" nadhodila jsem."Ano. Už je všechno naplánované a mělo by to proběhnout celkem hladce," řekla máma. "Budeme Belikova s Tašou sledovat podle GPS v jeho mobilu. Podle informací by měli přistát na hlavním letišti Pulkovo a pak se ztratit v davu. Část naší skupiny bude čekat na letišti a pak se na ně pověsí a společně s ostatními strážci pojedou za nimi. Taša má už zřejmě zajištěný nějaký dům, protože jít do hotelu je moc riskantní. A i kdyby šli do hotelu, tak máme nachystaný záložní plán, jak ji...""Mami," přerušila jsem ji. "Co se s Tašou stane až ji chytíme?"Matka se na mě zadívala, jako by mi to nechtěla říct. Potom se zvedla a vytáhla ze své tašky nějaké papíry. Podala mi je."Měla jsem ti o tom říct už předtím. Tohle... podepsala Lissa než jsme odjeli..."Papír vypadal dost důležitě a úředně takže jsem se dala do čtení. Bylo to nějaké povolení...Královna Morojů , Vasilisa Sabina Rhea Dragomirová, členové Královské rady, Nejvyšší morojský soud a Rada strážců, dne 3. listopadu roku 2011, vydáváPovolení k trestu smrtiJméno trestané osoby: lady Nataša OzerováZastavil se mi dech. Vyjeveně jsem na to zírala a nevěděla, co říct. Netušila jsem, co si o tom mám myslet, protože jedna část mě si už dlouho tajně přála, aby soud konečně vydal něco takového. Když jsem to ale měla před sebou, černé na bílém, málem se mi zastavilo srdce.Byla jsem jen dhampýrka, nebyla jsem nemilosrdný Strigoj. Zachvátili mě vzpomínky, jak k nám všem byla Taša moc milá. Nosila mi dárky. Pořádala večírky. Pak se mi v hlavě ozvalo něco jako výstřel a vyděla jsem už jen její mrtvé tělo. To snad ne.Chtěla jsem vědět podrobnosti, takže jsem četla dál. Pod Tašiným jménem byli běžné informace, jako datum narození a bydliště. Zastavila jsem se až u...Důvod trestu: Lady Nataša Ozerová byla předběžně potrestána odnětím svobody až do jejího soudu, za zavraždění bývalé morojské královny, Taťány Ivaškovové. Z vazby ale po několika měsících uprchla a opustila královský dvůr.Kvůli bezpečnosti celého morojského světa a především bezpečí současné královny, je podle závěrečného verdiktu soudu, který proběhl i za nepřítomnosti lady Ozerové, vydáno povolení k nejvyššímu trestu.Lady Ozerovou proto od podepsání této listiny může jakýkoli strážce nebo Moroj jakkoli zranit, i smrtelně, bez toho, aby byl po té trestně stíhán. Navíc, každý strážce je v situaci, kdy bude ohrožen život nebo zdraví někoho jiného, povinnen takto zasáhnout, i kdyby měl lady Ozerovou zabít.Dál už jsem číst nepotřebovala. Ani jsem nechtěla. Pohlédla jsem na matku. "Ty by jsi to dokázala?" zeptala jsem se pomalu. "Opravdu by jsi ji dokázala zabít po všech těch letech, co ji znáš?"Janine se na mě smutně podívala. Viděla jsem na ní, že mě chápe. Ale pak její obličej zvážněl. "Ano. Dokázala bych to," řekla.Chtěla jsem se od ní odvrátit, ale ona mě chytila a ruku. "Vím, co si myslíš. Ale takto to brát nemůžeš, Rose. Musíš si uvědomit, že už to není ta stará Taša, co pořádala všechny ty večírky a nosila ti dárky... Sama si vybrala svou cestu. A taky je zodpovědná za vraždu.""Ale stejně..." zaprotestovala jsem, ale přerušila mě."Bavila jsem se se soudcem, který měl ten případ na starost. Říkal..." Na chvíli se odmlčela a zahleděla se mi do očí. Nejspíš přemýšlela, jestli mi to má říct. "Říkal, že Taša Ozerová, po tom, co zabila královnu, už neměla nárok na žádný jiný trest. Vražda je strašný čin a proto podle zákona za to má poviněný pykat stejně jako oběť. A vražda královny..."Přikývla jsem. "Jo, vím jak to chodí. Vždyť jsem seděla za to samé," řekla jsem a hořce se usmála. Pochopila jsem to. I kdyby Taša přežila akci, která začne za pár hodin, strážci ji zajali a dopravili ke dvoru, za krátkou chvíli by následoval trest smrti. Morojská společnost nechtěla, aby mezi nimi žila taková osoba, byť ve vězení. A Lissa... Už mi to nepřišlo tak strašné.Další den ráno jsem už po snídani seděla na našem pokoji spolu se všemi dalšími strážci. Má matka jim právě ukázala a vysvětlila povolení, které ukázala včera mě....proto je každý strážce povinnen toto splnit, pokud půjde někomu o zdraví nebo o život. Bez vyjímky. Každý by měl mít u sebe zbraň. Bylo by nejlepší, kdyby když nastane opravdu taková situace, aby jste použili právě pistoli, protože je to rychlí způsob a osobu to ihned zneškodní."Zvedla jsem oči. "A co Dimitrij?" zeptala jsem se."Ach ano, strážce Belikov," vzpoměla si matka. "Myslím, že Ozerová dohlédne na to, aby se držel stále u ní. Proto bude těžké ho od ní oddělit, bez toho, aby byl někdo zraněn."Přeměřila jsem si varovným pohledem všechny v místnosti. Všichni věděli, že jsme s Dimitrijem spolu a proto jsem věděla, že si dají opravdu velký pozor na to, aby ho nezranili. Jinak totiž pocítí, co to je zranit přítele Rose Hathawayové."Akce bude probíhat následovně... Několik strážců bude rozestavěných po letištní hale. Budou v přestrojení, samozdřejmě. Budou hlídat příjezd Ozerové se svým doprovodem. Podle našich informací, bude mít Nataša kolem sebe a Belikova asi devět strážců, takže budeme v přesile. Na letišti se ale za žádných okolností nesmí nic odehrát...""Co když narazíme na Strigoje?" Byl to jeden hodně mladý strážce, ještě mladší než já. Typovala jsem, že teprve vyšel ze školy."O tom už jsem s vámi přece mluvila v letadle, tak se mě na to pořád neptejte, strážce Voresi," řekla matka přísně. Věděla jsem, že víc než všechno ostatní jí štve, když něco musí několikrát opakovat. "A řeknu teď vám to naposledy, tak dobře poslouchejte. Celá akce bude probíhat přes den, kdy svítí slunce. Proto je velice nepravděpodobné, že narazíme na Strigoje. Ale i kdyby se tak náhodou stalo, tak přece neuděláte nic jiného, než že s nimi budete bojovat.""To samozdřejmě chápu," přikývl střážce Vores. "Ale včera jsme přece zjistili, že se po Petrohradě pohybuje skupina, nejspíš velká skupina, Strigojů a lidí. Takže co když...""Cílem akce je zajmout lady Natašu Ozerovou," řekla matka a postavila se. Patřila sice mezi typ lidí, kteří byly malinko menšího vzrůstu, když tu ale stála naštvaná a dávala kázání celé skupině strážců, už tak malá nevypadala. "To je naše priorita. Proto nebudeme pátrat po Strigojích, protože by to celou akci jenom zhoršovalo. Proto mě nezajímá vaše 'co by bylo, kdyby' ale snažím se vyřešit problém s Ozerovou. Tak buďte tak laskavý, neptejte se mě na to, na co jsem vám už několikrát odpověděla a nepřemýšlejte nad tím, co by mohlo být, ale soustřeďte se na to, co je."Strážce Vores byl jejím projevem zjevně tak ohromený, že už neřekl ani slovo. To matku mírně uklidnilo a pokračovala ve vysvětlování.Asi o dvě hodiny později jsme už všichni nastupovali do aut a vyjížděli k letišti. Každý strážce, který byl ve skupině hlídající na letišti (včetně mě) měl buď paruku nebo nějakou jinou masku, aby ho Tašini lidi nepoznali. Já měla blonďatou paruku a jasně modré kontaktní čočky a jak jsem při pohledu do zrcátka v autě zjistila, vypadala jsem příšerně.Lissa mi běhěm cesty objasnila, že pokud má Taša moc éteru, bude těžké se k ní a Dimitrijovi dostat. Proto mi vysvětlila svůj plán."Až se k Taše dostanu, musím jí její moc sebrat," objasnila. "Jelikož ale já svou moc mám, nemůžu už příjmout tu její, protože by mě to mohlo..." Všimla si mého pohledu a radši to nedořekla. "Chci její moc uzavřít do tohohle." Vytáhla si z kapsy bundy velký stříbrný přívěšek ve tvaru hvězdy na tenkém řetízku. "Předmět musí nějak souviset s danou osobou... Tohle mi dal Christian. Prý to patřilo rodině Ozerů."Uprostřed hvězdy bylo vyryté lesklé O jako Ozera. Vzala jsem přívěšek opatrně do ruky a ucitíla z něj magickou sílu. Obdivně jsem se na Lissu podívala."Musela jsem ho trochu připravit," vysvětlila skromně. "Jenom takový malý zákrok...""Jasně." 'Malý zákrok' znamenalo nejspíš, že musela spotřebovat jedno balení antodepresiv, aby se z toho dostala.Konečně jsme po asi půl hodině dorazili na letiště. Asi čtvrtina strážců z celé skupiny se spolu se mnou vydala k mé matce. Ta nám ještě jednou připoměla důležité body našeho úkolu."Nejdůležitější je, aby vás vůbec nezaregistrovali. Nesmí si vás všimnout. Celou akci povede Rose, takže budete všichni poslouchat její nařízení. Všichni," zdůraznila máma, když se po sobě někteří ze strážců naštvaně podívali. "Taky mějte na paměti, že cílem není Natašu zajmou, ale pouze zkontrolovat, že opravdu dorazila na letiště a potom ji sledovat, dokud nenasedne do auta." Otočila se ke mě. "Víš, co máš dělat, takže..." Podívala se na mobil. "Je skoro jedenáct, takže bude dobré, když se přesunete do haly. Rose, je to východ F14, tady máš ten plánek. Až se objeví, dej mi vědět. Hlavně dej pozor, ať neztratíš to spojení přes GPS!"Strčila mi do ruky papír s mapkou letištní haly, kde byl zvýrazňovačem zakrouškovaný vchod F14."Chápu," přikývla jsem a pomalu se začala vzdalovat.Matka otevřela dveře od svého auta, ale pak se otočila a zavolala: "Rose!" Otočila jsem se. "Dávej na sebe pozor!"Nuceně jsem se usmála, jakože rozumím a pak už míříla přímo ke vchodu.Jen co jsme prošli do haly, obklopil nás obvyklý letištní hluk. Na plastikových sedáčkách posedávali nerovózní cestující a čekali na svůj let. Po stranách byli přepážky, ve kterých se vyřizovali letenky. Všimla jsem si cedulky s písmenem F a šipkou vpravo, tak jsem se vydala tím směrem, se svou skupinou v patách.Došli jsme do menší haly, propojené s tou hlavní. Všude kolem nás byli jednotlivé F-východy z letadel. Viděla jsem desítku, jedenáctku, dvanáctku... Konečně jsem došli k východu číslo čtrnáct. Informační cedule u vchodu oznamovala, že z k tomuto východu dorazí letadlo za deset minut. Zavedla jsem strážce k jedněm sedačkám a otočila se k nim."Asi za deset minut sem Ozerová dorazí," řekla jsem jim tlumeným hlasem a prohlížela při tom okolí, jestli neuvidím nějakého dhampýra nebo Moroje, který by čekal na Tašu. "Mezitím se chovejte, jako byjste čekali na nějakého svého známého. Prostě se snažte splynout s davem. Za sedm minut se pomalu přibližte ke mě. Sejdeme se u..." Znovu jsem se rozhlédla a uviděla nějakou reklamní ceduli. "Támhle. Takže... mužete jít."Strážci se pomalu rozešli a každý zamířil jinam. Já sama jsem přišla k automatu na kafe a objednala si jedno cappucino. Potřebovala jsem do sebe dostat aspoň trochu kofeinu, protože jsem si trochu připadala jako chodící mrtvola. V noci jsem moc nemohla spát, protože jsem pořát musela myslet na Tašu a na Dimitrije.S kelímkem v ruce jsem si sedla na jednu ze sedaček. Natáhla jsem se a z malého stolečku vedle sebe jsem sebrala nějaký reklamní leták v angličtině. Přitom jsem stále kontrolovala okolí. Nádherná zimní dovolená v Alpském středisku! křičelo z letáku velkým oranžovým písmem. Dělala jsem, že jsem začtená do brožurky, ale skoro každých pět sekund jsem zvedla oči. Přijeďte si zalyžovat a užít si zimních radovánek v nádherné přírodě Alp! Splynout s davem, splynout s davem, opakovala jsem si pořád svoje vlastní slova, ale moc mi to nešlo. Užívejte si dovolenou v pětihvězdičkovém hotelu za přijatelnou cenu! No tak, Rose, soustřeď se! Vytáhla jsem z kapsy mobil, přes který jsem měla kontrolovat Dimitrijovu GPS. Bylo totiž pravděpodobné, že Taša i Dimitrij budou mít přestrojení, takže tohle 'špehování' bylo nezbytné. Na malé mapce se pomalu pohybovala červená tečka kousek odbudovy letiště. Nejspíš byli ještě ve vzduchu.Hodila jsem protivný leták i s prázdným kelímkem do koše, zvedla se a zamířila k oknům. Bylo z nich vidět rovnou na runway. Stále přistávala další a další letadla a já nevěděla, které je to pravé. Už trochu nervózně jsem se otočila a zamířila k červené ceduli, u které jsme se měli sejít s ostatními strážci. Cestou jsem si všimla, že do přístání letadla, na které jsme čekali, už zbývají pouze dvě minuty.U reklamní cedule stál i malý stolek a usměvavá blondýna nabízející tablety. Navíc byl stolek natočen tak, že jsme v klidu při 'vybírání' viděli na východ z letadla. Ještě s několika strážci jsem dělala, že mě strašně zajímá nový typ tabletu a přitom stále sledovala dveře.A ty se najednou otevřeli. Ven vystoupila vysoká letuška a zářivě se usmála. Ven se začali valit cestující. Okamžitě jsem zkontrolovala mobil. Červená (Dimitrijova) tečka se začínala přibližovat k tečce zelené (mé).Měla jsem chuť okamžitě vyrazit k východu a počkat tam na Dimitrije, ale v hlavě jsem okamžitě zaslechla matčiny slova 'nesmí vás vidět!'. Proto jsem se dál dělala, že poslouchám tu blonďatou holku, která právě říkala něco o velmi výhodné ceně. Mobil jsem měla ve volné ruce, která nedržela právě obdržené letáky a stále jsem ho kontrolovala. Byli jsme už od sebe opravdu kousek. Musel už přece vyjít. Najednou červená tečka prudce zabočila, prošla nejspíš pár metrů kolem mě a vydala se pryč."Jdeme!" oznámila jsem strážcům a vydala se stejným směrem. Bylo nebylo lehké přijít na to, kdo je Dimitrij, protože podle všeho musel mít éterem pozměněný vzhled. To mi nešlo do hlavy, protože přece Lissa říkala, že když někoho osoba dobře zná, nepomůže jí ani kouzlo. Sledovala jsem GPS a přidala do kroku. Nechápala jsem, kde může být. Už jsem málem běžela a slyšela jsem, že strážci jsou mi v patách.Pak jsem do někoho v plné rychlosti vrazila. Oba jsme se natáhli na zem. Jak jsem se pořád dívala do mobilu, moc jsem se nedívala kolem sebe."Promiňte," omluvila jsem se a chtěla vstát. Ale silné ruce toho člověka mě stále drželi."To je v pořádku, to já bych-" Muž se zarazil a civěl mi do obličeje. Pak jsem si prohlédla já líp jeho a zjistila jsem, že mě právě drží Dimitrij.Poznal mě. Poznal mě i přes blonďatou paruku a kontaktní čočky. A já poznala jeho. Díky našemu doteku jsem trochu mohla nahlédnout pod závoj éteru a uviděla jeho tmavé oči jak na mě zírají.Pak se ozval hlas nějaké ženy, která chytla Dimitrije za ruku a zatáhla ho za ni. Měla světle hnědé vlasy a oříškové oči. "Pojď zlato, musíme jít." Byla to Taša. Sice jsem její skutečnou podobu viděla jen opravdu velice slabě, ale poznala jsem ji.Měla jsem opravdu velkou chuť Dimitrije obejmout a už ho nikdy nepustit, ale... nemohla jsem. Silou vůle jsem se od něj odtáhla a vstala. On si uvědomil, že na sobě nesmí dát nic znát a taky se zvedl. Taša ho mezi tím drapla za ruku a odvedla ho pryč. Já jsem ještě mírně překvapená přinutila své nohy k pohybu a vydala se za nimi."Stalo se něco?" zeptal se strážce Vores, který na mě nechápavě hleděl."Ano. To byli oni," objasnila jsem a vzala vysílačku."Mami? Už je máme. Čekejte s auty u hlavního východu."