VA - Spoutáni láskou (1. díl)

17. kapitola: z pohledu Dimitrije

Já a Janine jsme předložili ostatním strážcům náš nápad s nátlakem. Někteří strážci byli proti, ale když to schválila Lissa jako královna, nemohli už protestovat. Pár strážců šlo zajistit nějaký sál k výslechu. Já jsem seděl spolu s Lissou, Christianem a Rosiným otcem v Lissině apartmá. Volali jsme Rose už několikrát, ale nebrala nám to. Jenom jsem doufal, že už jí Ivaškov řekl, že víme, proč odjela a že nám zavolá co nejdřív."Dimitriji, co když se nám Rose neozve?" zeptala se Lissa pomalu."To nevím. Ale jestli je v Římě, tak asi pojedu za ní, jestli se odmítne vrátit...""Z královského dvora se ale teď nedostaneš," řekl Christian. "Vždyť Janine před tím říkala, že hlídají všechny vjezdy do dvora a nepustí nikoho ani na povolení.""Když bude chtít pryč, tak se ven dostane," ozval se Rosin otec. "Ty vchody nejsou hlídané zas tak pečlivě. A navíc - jestli vy pojedete za mou dcerou, tak já pojedu s vámi."Bylo mi jasné, že hádat se s Ibrahimem Mazurem o jeho dceři nemá smysl. Měl ji rád a bál se o ni. Někdy až moc."Ona se ozve," vypadlo ze mě. Ani jsem nevěděl, kde se v mém hlase objevila ta jistota. "Když jí Ivaškov řekne, že víme kde je a proč je pryč, už nebude mít důvod se skrývat."Zase bylo nějakou dobu ticho. Všichni jsme měli plnou hlavu svých myšlenek."Zavolám Janine, jestli už se něco ví o Jill," řekl jsem a zvedl telefon. Janine byla trochu rozhozená a naštvaná, očividně už toho všeho měla plné zuby. O Jill ani Neilovi nikdo nic zatím nezjistil. To přinášelo Lissu ještě k většímu zoufalství."Nic?" zeptala se Lissa, když jsem hovor s Rosinou matkou ukočil."Ne, nic neví. Už prošli víc než polovinu královského dvora. Janine říkala, že je možné, že je Taša už dávno pryč ze dvora a že je tohle celé naprosto zbytečné, ale nebudeme vědět víc, dokud nám Daškov nedá informace.""Zkus prosím ještě zavolat Rose," poprosila mě Lissa. Ona sama už na to zřejmě neměla sílu.Zvedl jsem telefon a poslouchal to depresivní pípání, jak telefon vyzváněl. Už jsem to chtěl položit, když se stalo něco, v co jsem ani nedoufal."Ano?" ozvalo se."Rose!" Nevěřil jsem tomu, že ji vážně slyším. Lissa ostatní zpozorněli a přisunuli se víc ke mě. "Konečně jsi to vzala... Kde jsi? Co se stalo?"Chvíli neodpovídala. "Adrian ti všechno řekl?"Takže už jí volal. "Jen říkal, že jsi v Římě, ale proč, to neřekl. Víme, že je to něco s Tašou. To ona tě donutila odjet?""Ano," odpověděla po chvíli. Zněla strašně. "Dimitriji...""Musíš se vrátit," skočil jsem jí do řeči. Už jsem nechtěl slyšet žádné protesty. Chtěl jsem, aby byla zpátky.Trochu vzlykla. "To nejde. Promiň. Ona... něco by se tobě nebo Lisse mohlo stát. Nemůžu, promiň. Miluju tě.""Rose! Rose!!" Ozvalo se dlouhé pípnutí oznamující ukončení hovoru. Položila to. Zíral jsem na mobil."Co se stalo? Co říkala?""Že... že se nerátí," vysypal jsem ze sebe po chvíli."A řekla hm... proč?" zeptal se Abe.Zavřel jsem oči. "Protože by se prý mě nebo Lisse mohlo něco stát.""Jako že by nám Taša mohla něco udělat?" ptala se Lissa. Jen jsem pokrčil rameny.Chvíli nikdo nemluvil. Pak se ozval Rosin otec. "Musíme zjistit, kde v Římě je a kontaktovat Ivaškova, aby nám pomohl. Řekl bych, že Rose z Říma odejde, když teď ví, že jsme zjistili, kde je.""GPS," zamumlal Christian."Cože?" nechápal jsem. I Lissa se tvářila zmateně. Ale Ibrahim to pochopil."Můžeme ji sledovat díky GPS v jejím mobilu," oznámil nám a skoro se usmíval.Lissa jen zakroutila hlavou. "Rose není hloupá, určitě má GPSku vyplou.""To zjistíme jedině tak, že si to ověříme," řekl jsem."Musíme ale zavolat alchymysty," řekl Abe. "Jenom oni mají takové možnosti, aby mohli najít někoho přes GPS.""Vážně si myslíte, že někdo z alchymystů nám pomůže?" zeptal se Christian pochybovačně.Taky mi přišlo nesmyslné, že by nám někdo z nich pomohl. Znal jsem alchymysty. A znal jsem taky Sydney Sageovou. Jí trvalo hodně dlouho než překonala odpor k nám a věděl jsem, že takto jsou vychovaní všichni alchymysti. Už od mala je stále někdo přesvědčuje, že my dhampýři a Morojové jsme zrůdy. Vážně jsem hodně pochyboval, že nám pomůžou."Mám mezi alchymysty pár dobrých kontaktů," řekl Abe a vytáhl dvůj mobil. "Omluvte mě na chvíli." A vzdálil se."Opravdu za ní pojedeš?" zeptala se mě Lissa tiše.Zamyslel jsem se. "Nevím. Musíme zjistit, jestli zůstane v Říme, nebo jestli odjede.Lissa přikývla. Vzala ze stolku krabičku s léky a jedu tabletku si dala. Pozvedl jsem obočí."Antidepresiva," objasnil mi Christian. "Připravuje se tak na ten výslech.""Aha."Abe se po chvíli vrátil. "Moc se jim nechtělo, ale pomůžou nám. Mluvil jsem s jedním známým. Máme chvíli počkat a oni nám pošlou na můj notebook něco, podle čeho ji budeme moct sledovat.""Nelíbí se mi, že budeme Rose sledovat," zamračila se Lisse."Mě taky ne," přiznal jsem."Ale je to jediná možnost jak zjistit, kde je nebo jestli odjede z Říma," řekl Abe. "Věřte mi, že i mě se příčí sledovat vlastní dceru, ale je to důležité."Věděl jsem, že Rose bude naštvaná, jestli zjistí, že ji sledujeme. Chtěla, abych ji nechal být. Jenže já nemohl. Nemohl jsem jen tak zapomenout na to, že tu není.Zazvonil mi mobil. Byla to Janine."Belikove, ten výslech se odkládá, jsou tu nějaké komplikace s ochranou. Máme na to zatím málo strážců, musíme počkat než projdou dvůr. Může to trvat i několik hodin.""Dobře, počkáme," odpověděl jsem."Víte už něco o Rose?" zeptala se. V tónu jejího hlasu zazníval strach."Ano, zvedla nám před chvílí telefon.""Vážně?!" Okamžitě se jí zlepšila nálada. "Je v pořádku? Co je s ní? Vrátí se?""Moc dlouho jsem s ní nemluvil. Říkala jenom, že se nemůže vrátit, protože by se mě nebo Lisse mohlo něco stát," odpověděl jsem."Nic víc?" zeptala se sklesle."Ne. Snažíme se jí najít podle GPS s pomocí alchymystů. Mohli by jsme ji pak sledovat přes její mobil," objasnil jsem jí."Aha. No, alespoň něco. Kdyby jste něco zjistili, tak mi prosím zavolejte.""Samozdřejmě," potvrdil jsem a ukončil hovor. Podíval jsem se na Lissu. "Janine říkala, že se výslech odkládá kvůli nedostatku strážců na ochranu. Musíme čekat než skupiny projdou celý královský dvůr."Lissa jen přikývla. Možná byla i ráda, že se ten výslech odsouvá.Abe si vytáhl na stůl notebook a začal v něm něco hledat. Po chvíli se ozval. "Alchymysti už mi to poslaly.""To netrvalo moc dlouho," poznamenal jsem a přesunul se tak, abych viděl na obrazovku.Na obrazovce bylo něco jako mapa, jenom trochu víc... podrobnější. Byly tam stovky teček, které stále blikali a posouvali se. Netušil jsem, jak v tomhle zmatku najdeme Rose."Jak ji v tomhle najdeme?" zeptal jsem se Abeho. Ten zkušeně rozklikl v programu tabulku a zadal tam nějaké číslo."To je číslo Rosiny GPSky," odpověděl na naše nechápavé pohledy. "Peter, ten alchymysta, který mi s tím pomohl, to číslo vyhledal podle Rosiného telefoního čísla."Stiskl Enter a čekal. Za chvíli se jedna tečka přiblížila a označila se zeleně. Abe se usmál. "A máme ji."Lissa na to koukala s otevřenou pusou. "Hotel Delle Vittorie, Řím. Tak to je drsný."Abe na ni dlouze pohlédl, jako by říkal To sis jako myslela, že moje dcera bude bydlet na ubytovně, nebo co? Lissa už pak radši mlčela."Takže je ještě na pokoji. Musíme sledovat, jestli neopustí byt," řekl jsem rozhodně."Já se toho ujmu," řekl Abe."Já si půjdu na chvíli lehnout. Christiane ty pojď taky," zavolala na Christiana Lissa. Ten se rezignovaně zvedl z pohovky a vykročil směrem k ložnici. Pak se Lissa otočila na mě. "Dimitriji, měl by sis taky odpočinou ještě před tím výslechem. Kdoví jak dlouho to ještě potrvá a už jsi víc než dvacet čtyři hodin nespal.""Lisso, nejdu, stejně bych neusnul," odpověděl jsem. Věděl jsem, že nemám šanci usnout, když o Rose vím jenom to, že je v nějakým hotelu v Římě. "Zůstanu tady, kdyby se ozvala Rose, nebo Janine.""Jak myslíš," řekla a odešla. Posadil jsem se na pohovku naproti Abeho."Měl by jste si zajít na krev," prohlásil jsem při pohledu na jeho bledost a kruhy pod očima."To je v pořádku. A - nebudeme si radši tykat?" zeptal se mě Abe."Tak... dobře," odpověděl jsem zaskočeně. Po chvíli mlčení jsem si na něco vzpoměl a zasmál jsem se. Abe na mě nechápavě pohlédl. "Jenom jsem si říkal, co by asi řekla Rose, kdyby nás slyšela..." vysvětlil jsem.Abe se uchechtl. "Nejspíš by se smála.""Haló?""Ahoj Rose! Prosímtě co to vyvádíš?!" vyštěkl trochu naštvaně."Jak co to vyvádím. Ta kráva Taša mě donutila, abych odjela a ty se ptáš co vyvádím já?!" nechápala jsem."Můžeš mi říct, proč jsi na letišti? Doufám, že se vracíš..." řekl."Ne, nevracím. Letím pryč. A..." zamyslela jsem se. "Počkej, jak víš, že jsem na letišti?"Chvíli bylo ticho. Pak se konečně ozval. "Lokalizace mobilu přes GPS. Chtěli jsme vědět, kde jsi."Spadla mi brada. To mě nenapadlo. Přes mobili jsem nebyla moc machr, ale pochopila jsem, že když mám zapnutou GPSku, tak mě můžou najít. Vůbec jsem nechápala, jak to funguje, ale už mě to ani nezajímalo."Na to nemáte právo," vyjela jsem. "Vy nemáte právo na to, mě sledovat. Myslela jsem, že budeš respektovat, že chci být pryč.""Rose, ale ty to nechceš," opravil mě Dimitrij. "To chce Taša. Vím, že se chceš vrátit. Tak to udělej. Prosím. S Tašou už se to nějak zařídí. Vrať se."Zhluboka jsem se nadechla. "Dimitriji, nejde to.""Ale jde!" vyštěkl zoufale. "Já se Taši nebojím. Ona nám nic neudělá. Rozumíš? Vrať se. Už kvůli Lisse a tvé mámě.""Co je s mou mámou?" zeptala jsem se. Doufala jsem, že je Janine v pořádku."Bojí se o tebe. A taky si přeje, aby ses vrátila. Tak to udělej."Už jsem mu chtěla odpovědět, ale pak jsem se zamyslela. Když mu budu stále říkat, že se nevrátím, nikdy toho přemlouvání nenechá. Proto jsem se uklidnila co nejvíc jsem mohla a znovu se zhluboka a těžce nadechla."Dobře.""Cože?" nevěřil. "To jako vážně?""Ano. Vrátím se. Půjdu zrušit svůj let a zajistím si let do Harrisburgu," řekla jsem pevně."To je skvělí!" zajásal. "Miluju tě! Prosímtě až si zajistíš letenky, tak mi zavolej. Moment... Lissa s tebou chce mluvit."Stekla mi slza po tváři. Strašně jsem mu chtěla říct pravdu. "Dobře. Dej mi ji."Chvíli bylo ticho. Pak jsem uslyšela svou nejlepší kByla to asi dvě nejdivnější hodiny v mém životě. Vykládali jsme si s Abem, jako by jsme byli staří známí. Povídal mi, co dělal, když zjistil, že má dceru, vyprávěl mi o Arábii a Turecku. Já zase mu o letech na Akademii svatého Vladimíra. Bylo zajímavé, jak nás strach o Rose nějak svedl dohromady. A kdyby viděla Rose tohle, nejspíš by na nás zírala s otevřenou pusou."Stále je v hotelu?" zeptal jsem se po chvíli mlčení.Abe zkontroloval obrazovku. "Ano. Zatím to nevypadá, že by chtěla odjet z Říma.""To teda ne," přikývl jsem a doufal jsem, že Rose v Římě opravdu zůstane. Zazvonil mi mobil. Byla to... Janine, samozdřejmě."Belikove je tu problém," prohlásila hned jak jsem jí to vzal."Stalo se něco? Už strážci prošli dvůr?""Skoro. Víte, bylo by nejlepší kdyby jste sešel sem, dolů Jsem ve své kanceláři, dojděte sem. A je tam Lissa?""Ne, spí. Janine o co jde?!" Už jsem začínal být pěkně nervozní, že se stalo něco vážného."Nebuďte ji. Přijďte sem. Hned."Abe na mě jen nechápavě pohlédl. "Stalo se něco?""Nevím. Mám jít dolů. Janine byla pěkně rozhozená a..." Ztišil jsem hlas. "...prý nemáme budit Lissu.""Dobře," přikývl a zaklapl notebook. "Půjdu s vá... tebou." Kývl hlavou k notebooku. "Tak se stejně nic dít nebude."Sešli jsme rychle schody a zamířili do kanceláře Janine. Otevřel jsem dveře a zůstal překvapeně stát, až do mě Abe vrazil.Na Janininé židli seděla, nebo spíš ležela Jill. Byla nejspíš v bezvědomí, asi ji tam právě přinesli. Měla pořezané zápěstí.Zděšeně jsem na to celé zíral. Nasucho jsem polkl. "Janine, co se to stalo?!""To nevíme. Našli ji ležet v jedné tmavé uličce v starší části dvora. Byl u ní vzkaz," prohlásila a podala mi zvlhlý papír. Stálo tam: TOHLE JE POUZE ZAČÁTEK.Abe vzal telefon na Janininém stole a volal zdravotní službu. Já jsem se ale bavil pouze s Janine."Myslíš, že jí to udělal Neil?" zeptal jsem se jí, protože jsem věděl, že to on ji měl dovést k Lisse."Možná. Nebo jí to mohl udělat někdo s ostatních Tašiných lidí. To zjistíme, až se probere," řekla Janine. "A je tu ještě něco. Tašu Ozerovou už je asi zbytečné hledat. Před asi deseti minutami několik aut projelo ven z královskho dvora.""Jak projelo?!" nechápal jsem. "Vždyť to tam měli strážci hlídat!""Taky že hlídali. Jednoho, který se jim snažil zabránit odjet, srazili autem tak tvrdě, že si zlomil tři žebra. Ostatní jen tak tak uhnuli."Zíral jsem před sebe. Taša je pryč, znělo mi v hlavě. Trhl jsem sebou a probral se. "Jak dlouho může trvat, než příjde Jill k vědomí?" zeptal jsem se jednoho zdravotníka, který tady byl dřív. Jen pokrčil rameny.Abe přišel k Janine a chytl ji za rameno. "Měla by sis odpočinout."Jen zakroutila hlavou. "To nejde, musím... musím být tady." Otočila se na mě. "Co Rose?"Tentokrát se toho ujal Abe. "Víme že je v Římě, v hotelu Delle Vittorie. Nic víc. Sledujeme ji podle GPS, takže jestli opustí hotel a bude mít u sebe mobil, uvidíme to.""Dobře. A když..."Zbytek už jsem neslyšel, protože mi zazvonil telefon. Byla to Lissa, nejspíš se právě vzbudila."Dimitriji moc tomu programu nerozumím, ale Rose je nespíš mimo hotel. Kde jste vy s Abem?" zeptala se, ale já už na nic nečekal a položil jí to. Jen jsem rychle pohlédl na Abeho. "Rose je pryč z hotelu." Pak jsem opustil Janininu kancelář a vyrazil k Lissinému apartmá. Slyšel jsem, že Abe a Janine běží za mnou.Lissa zamračeně sledovala obrazovku notebooku. Pohlédla na mě, když jsem vešel. "Nevím, nerozumím tomu, ale už není tak, kde byla před tím."Podíval jsem se na obrazovku. Vyvalil jsem oči. Rose byla na letišti. Okamžitě jsem zvedl telefon a zavolal jí."Haló?""Ahoj Rose! Prosímtě co to vyvádíš?!" vyštěkl jsem."Jak co to vyvádím? Ta kráva Taša mě donutila, abych odjela a ty se ptáš co vyvádím já?!"Zhluboka jsem se nadechl, abych se trochu uklidnil. "Můžeš mi říct, proč jsi na letišti? Doufám, že se vracíš...""Ne, nevracím. Letím pryč. A..." Chvíli bylo ticho "Počkej, jak víš, že jsem na letišti?"Pohlédl jsem na Lissu, která to nejspíš slyšela. Jen přikývla. Musel jsem jí říct pravdu. "Lokalizace mobilu přes GPS. Chtěli jsme vědět, kde jsi.""Na to nemáte právo," vyjela na mě. To jsem čekal. "Vy nemáte právo na to, mě sledovat. Myslela jsem, že budeš respektovat, že chci být pryč.""Rose, ale ty to nechceš," opravil jsem ji sklesle. "To chce Taša. Vím, že se chceš vrátit. Tak to udělej. Prosím. S Tašou už se to nějak zařídí. Vrať se.""Dimitriji, nejde to.""Ale jde!" Už jsem měl plné zuby toho jak stále říkala, že se vrátit nemůže. "Já se Taši nebojím. Ona nám nic neudělá. Rozumíš? Vrať se. Už kvůli Lisse a tvé mámě.""Co je s mou mámou?" zeptala jsem se. Doufala jsem, že je Janine v pořádku.Pohlédl jsem na Janine, která právě vešla do dveří. "Bojí se o tebe. A taky si přeje, aby ses vrátila. Tak to udělej."Dlouho bylo ticho. Nakonec se ozvala. "Dobře.""Cože?" nevěřil jsem. Lissa vedle mě jen otevřela pusu. "To jako vážně?""Ano. Vrátím se. Půjdu zrušit svůj let a zajistím si let do Harrisburgu," řekla jsem."To je...skvělé!" Nevěděl jsem, co mám říct. "Miluju tě! Prosímtě až si zajistíš letenky, tak mi zavolej. Moment... Lissa s tebou chce mluvit.""Dobře. Dej mi ji."Její rozhovor s Lissou už jsem nevnímal. Pohlédl jsem na Abeho a Janine. "Vrátí se," řekl jsem. Ani já sám jsem tomu nemohl uvěřit.