Nový začátek✔️

32.

           ,,Austin mi o tom řekl. Mrzí mě to" hladil mě po vlasech a přitom mě pevně svíral v objetí. Pevné objetí jsem potřebovala.

             ,,Tylere já to nezvládnu. Všechno se hroutí" i když on nebyl ten, se kterým jsem se o tom chtěla bavit, tak mi přišel vhod.

              I když na první pohled nebudí dobrý dojem, tak jsem ho brala jako spojence. Byl ke mně hodný. Šla bych s ním světakraj.

              Tyler při mně stál vždy. Když se se mnou nebavily holky, když jsem se pohádala s Jacksonem a Austinem a stále se mě snažil přivést na jiné myšlenky. Tohle je to pravé kamarádství?

               ,,kotě zvládneš to. Všechno se urovná a bude to dobré, uvidíš" opřel si hlavu o tu mou. Tu podporu, kterou mi dával, jsem chtěla dostat od Austina.

               I když jsem mu pomohla z mé dobré vůle, tak jsem čekala, že mi to aspoň oplatí. Šeredně jsem se pletla.

             Holky to nerozebíraly, když viděly, v jakém jsem stavu a snažily se bavit o čemkoliv jiném, ale moc jsem je neposlouchala.

             Cítila jsem se jako kdybych byla ve svém světě, kde jsem jen já a mé problémy. Žádná opora, žadní kamarádi.

            Jako kdybych se vrátila zpátky na základku a všechna ta trápení prožívala znovu jen ve větším a horším měřítku.

             ,,Nat" stoupl si přede mě Austin a tím mě přinutil zastavit. Chtěla jsem ho obejít a vůbec se s ním nebavit, ale zastoupil mi cestu. Debil.

             Co si vůbec myslel? Že na všechno zapomenu, skočím mu kolem krku a budeme nejlepší kamarádi do konce života? Kde žije?!

              ,,jdi do prdele Austine. Já při tobě stála, když se to stalo. Nechala jsem tě u nás a ty ses mi takhle odvděčil. Neboj se. Po druhé už stejnou chybu neudělám. Nadobro tě chci vymazat ze svého života. Říkal jsi, že toho kreténa z tebe udělali rodiče a Diana, ale není to pravda. Tohle sis zavinil sám. Já končím, Austine. Vždy všechno zkazíš a pak se omluvíš a myslíš si, že to bude v pohodě, ale nebude. Tentokrát už ne"

             Sypala jsem ze sebe slova, která mě tížila, ale ani potom se mi neulevilo. Sice jsem mu řekla všechno, co jsem chtěla a ukázala mu, jak mě zlomil, ale nevypadal na to, že si to vezme k srdci.

             Debil zůstane debilem a Austin byl názorným příkladem. Takhle hnusně se snad nikdy nezachoval a to už bylo co říct.

              Můj proslov si vyslechla Liv, Loren, Rose, Tyler, dokonce i Jackson a dost lidí na chodbě.

           Neměla jsem v plánu mu nějak kazit reputaci, ale vyletělo to ze mě a aspoň ostatní viděli, jaké hovado Austin doopravdy je.

            ,,Nathali" odchytl si mě Jackson, když jsem chtěla odejít a nechat všechny na chodbě za sebou.

            Ty jejich překvapené pohledy mě děsily. Asi nebyli zvyklí na to, že si na Austina někdo otevře hubu a teď toho byli svědky. Jejich problém, neměli poslouchat cizí rozhovory.

               ,,jen jsem... Chtěl jsem ti říct, že to, co se stalo nebrání tomu, abys za mnou kdykoliv přišla. Chci tu pro tebe být za jakékoliv situace"

              Zprvu se zdráhal, ale nakonec mě objal. ,,mám tě ráda, Jacksone" zašeptala jsem mu do ramene a pevně stiskla víčka k sobě. Další slzy už ne.

              Po škole jsem se rozhodla, že zajdu do nemocnice. Ne za Austinovým tátou, ale za tím, koho táta postřelil.

            Musela jsem se utvrdit v tom, že to byl vážně on, i když mě to ještě víc zabolí. Musela jsem mít jistotu, že se nespletli, jako s tátou Austina.

              Až do poslední chvíle jsem doufala, že mi to muž vyvrátí. Taky jsem čekala i to, že mě vyhodí, když řeknu, že jsem jeho dcera, ale nechal mě tam a promluvil si se mnou.

              Měla jsem jediné štěstí, že sestřičky byly ochotné a pustily mě za ním, i když jsem ani neznala jeho jméno. Věděly o koho se jedná.

             ,,dítě moje. Neplakej. Ty za to přece nemůžeš" muž, Alaric, byl v postarším věku a měl příjemný hlas. Přivodil mě do takové pohody.

              Trochu jsem se uvolnila a snažila se zadržet další slzy. ,,kdy se vám to stalo? Jak? Proč?" kladla jsem jednu otázku za druhou. Byl to chudák. Tohle si nezasloužil.

              Možná, že jsem se ve svém otci spletla, stejně jako v Austinovi. Třeba jsem si svoji špatnou karmu tímhle vybrala a už bude všechno jen dobré...

              Alaric mi toho moc neřekl, protože si skoro nic nepamatoval, ale poskytl mi jednu cennou informaci.

             Z nemocnice jsem hned zamířila na policejní stanici, kde měli tátu držet. Napsala jsem mamce, že se zdržím, aby se nestrachovala. Ještě aby si myslela, že jsem si něco udělala.

            Poprosila jsem jednoho muže, který tátu hlídal, jestli bych si s ním mohla promluvit osamotě.

Nechtěl se nechat obměkčit, ale když jsem se před ním skoro rozbrečela, tak svolil a odešel.

             Vidět svého tátu za mřížemi bylo neskutečně těžké. Jen tam seděl na zemi a koukal na mě.

             Neměl na sobě oblek, jako vždy předtím. Tepláky, bílé tričko a několikadenní strniště z něj dělalo bezdomovce.

              Odvrátila jsem hlavu, abych se na něj nemusela dívat a spustila. ,,byla jsem za Alaricem. Tati tys... Řekni mi prosím pravdu" posadila jsem se na zem do tureckého sedu.

               Koukala jsem před sebe do země, abych se nemusela dívat na něj. Bylo mi z toho všeho hrozně zle.

               ,,Alaric, jak říkáš, mi chtěl vzít místo. Přišel bych o práci a neuživil bych vás. Nemohl jsem to dopustit, tak jsem k tomu přistoupil jinak" dělá si srandu, že?

             ,,tati. Ty sám víš, že je tohle lež. Proč? Proč mi lžeš? Co tě k tomu nutí? Řekni mi pravdu, prosím. Jsme tu jen my dva. Nikomu to neřeknu, jen mi, prosím, nelži" zoufale jsem k němu zvedla hlavu. Prosím, ať mě aspoň on nezklame.