Nový začátek✔️

31.

,,Nathali" chytl mě za zápěstí, ale já se mu instinktivně hned vytrhla. Zrovna jsem šla na tělocvik, když mě odchytl.

Holky už byly v šatně a na chodbě nebyla ani noha, takže mě neměl kdo zachránit. Uteč, Nathali! Nebav se s ním!

,,prosím neignoruj mě" zašeptal a chtěl mě pohladit po tváři, ale já cukla a odstoupila, takže neměl ani šanci se mě dotknout.

Vážně se choval, jako kdyby se nic nestalo? Jak si vůbec mohl dovolit na mě mluvit po tom všem?

,,ani na mě nemluv. Nevšímej si mě. Už jsi toho udělal dost" odešla jsem od něj a jen doufala, že za mnou nepůjde.

Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se před ním nerozbrečela, ale i tak mi bylo hrozně.

Já byla vždy ta, co mu pomáhala a on mi ublížil. Tady máš důvod, proč nebýt hodná, Nathali.

,,Jacksone můžeme si prosím promluvit?" zastavila jsem ho na chodbě. Chtěl mě obejít bez toho, aby se na mě vůbec jen podíval. Au.

Otočil se na mě se skloněnou hlavou a zamručel. ,,omlouvám se. Mrzí mě, co se stalo" chtěla jsem ho vzít za krk a zvednout hlavu, ale ucukl.

Radši jsem ho neprovokovala a dál se ho nesnažila dotknout. Bylo těžké před ním stát a snažit se nebrečet.

,,Nathali tady nejde o to, že jste se políbili, ale o ten pocit zrady, kterého se nemůžu zbavit" zvedl hlavu, stiskl rty k sobě a odešel.

Mrzelo mě, že se takhle trápí. Během chvíle ztratil důvěru ve mně a ještě v Austinovi, jakožto ve svém nejlepším kamarádovi...

,,celý den je takhle špatný. Co se stalo?" pohladila mě po rameni Rose, která ke mně přišla a smutně se na mě podívala. Tohle jsem zrovna nepotřebovala.

Řekla jsem ji, že jsme se rozešli, ale nic o Austinovi. Snažila se mě povzbudit a rozesmát. Brala jsem to jako oplátku za to, co jsem já udělala pro ni. Aspoň něco pozitivního.

,,Austin je kretén. Nechápu, jak to mohl udělat" naštvala se Liv. To já taky ne.

Ještě jsem stále nevstřebala to, že to vážně udělal. Jednoduše mi to k němu nesedělo.

Proč by dělal něco, čím by mohl ztratit nejlepšího kamaráda? Vždyť měl jen Tylera a Jacksona. Nikoho jiného neměl. Nikdo jiný při něm nestál. Tak proč to sakra dělal?! Proč riskoval?

,,zlatíčko přijď prosím domů. Musím ti něco říct" než jsem stihla něco říct, tak mi to položila. Cože?

,,holky budu muset jít" vytáhly mě ven, abych se aspoň trochu odreagovala. Všechny tři kývly a pak mě postupně objaly.

Odcházela jsem s větou ,všechno bude jednou dobré' od Rose. Snažila jsem se tomu uvěřit. Nic jiného mi koneckonců nezbývalo.

Cestou domů jsem si znovu pobrečela, ale uklidnila jsem se a vešla do kuchyně, kde u stolu seděla mamka i Noah.

Muselo to být vážné, když mě volala domů a měl u toho být i Noah. Ani jsem se nesnažila se zeptat kde je táta. Hned mi bylo jasné, že odpověď bude 'v práci'.

Sedla jsem si ke stolu a vyčkávala, co z ní vypadne. ,,ty jsi brečela?" ne, celou dobu jsem se smála, Noahu.

Jen jsem protočila očima. Proč se tak blbě ptá, když je to očividné? Je debil? Jo je. Zoufale jsem se podívala na mamku a čekala, kdy už konečně začne.

Kvůli tomu jsem se táhla přes půlku města od holek? Aby to protahovala? Ugh.

Neměla jsem na nic náladu. Chtěla jsem si lehnout a nechat se unášet depresivními myšlenkami.

,,váš otec... To on postřelil toho muže. Nebyl to Austinův táta. Prý měl nastoupit na jeho místo a vašeho otce by vyhodili, což nemohl dopustit a tak to... Udělal" co se v mém životě ještě posere?!

Zvedla jsem se a utekla do pokoje. Chtěla jsem, aby to byl vtip. Jen zkouška, jak moc máme tátu rádi, ale byla to krutá realita.

Realita, která mě srazila na dno, ale tímhle mě ještě pohřbila. Moje city byly rozhozené. Brečela jsem kvůli každé maličkosti, ale tohle bylo... až moc.

Ze zoufalosti jsem si vzala mobil a vytočila jeho číslo. Jen o něj jsem se v tu chvíli mohla opřít. To on věděl, jak se cítím. Prožil to samé.

,,Nathali?" jen slyšet jeho hlas mě rozbrečelo ještě víc. I když mi, a nejen mně, tak hnusně ublížil, tak jsem ho potřebovala mít u sebe a slyšet jeho slova podpory.

Nevěděla jsem co dělat, takže jsem mu volala hlavně ze zoufalosti, ale doufala jsem, že mi vyhoví a přijde, i když jsem odmítla jeho omluvu.

,,Austine on... To táta postřelil toho chlapa. Mohl... mohl bys prosím přijít? Potřebuju tě. Víš, jak se cítím"

Bylo mi trapné mu takhle brečet do mobilu, ale byl má poslední naděje. Zavolala bych Liv, ale nechtěla jsem ji rušit a bylo mi jasné, že by přišly i holky.

Asi jsem byla blbá, když jsem jim nechtěla kazit zábavu, ale co jsem nechtěla víc bylo to, aby přišly všechny. To bych snášela ještě hůř.

,,to ale není můj problém" položil mi to. Hystericky jsem se rozbrečela a hodila mobil na zem.

On říkal, jak chce být ten, za kterým půjdu, když mě něco bude trápit a teď se zachová takhle? To zase jen lhal? Nevyznám se v něm.

Tímhle u mě ztratil i tu poslední šanci na usmíření. Šancí už jsem mu dala hodně a i teď jsem byla rozhodnutá, že mu dám další, když mi rozumně vysvětlí proč to udělal, ale ne. Po tomhle rozhodně ne.

Mamka se snažila, abych ji otevřela a my si o tom mohly promluvit, ale řekla jsem ji, že chci být sama. Nemohla jsem o tom s ní mluvit. Ne teď.

Noah ani nepřišel a nezeptal se, jestli jsem v pohodě. Trápilo mě to. Vždy jsme si pomáhali a tohle bylo snad nejtěžší období v mém životě a on mi nebyl oporou. Co se to s námi stalo?

Skoro celou noc jsem probrečela. Vůbec se mi nechtělo do školy, ale musela jsem. Doma nikdo nebyl, díky bohu.

Oči jsem měla zarudlé a napuchlé. Ani líčení tomu nepomohlo. Vypadala jsem hrozně, ale stejně jsem se tak i cítila.

Radši jsem zahnala myšlenku na to, co bude, až se to dozví ve škole. Budou na mě koukat skrz prsty a pomlouvat mě stejně jako Austina?

,,Nathali" jen tohle ne, prosím. Kdykoliv jindy, ale ne teď. Chtěla jsem vzít nohy na ramena a utéct, ale místo toho jsem se mu zhroutila do náruče a nanovo se rozbrečela.