Nový začátek✔️

33.

,,nevím o čem mluvíš, Nathali" takže mi to neřekne? S povzdechem jsem zpátky sklonila hlavu a srovnala si, co mu chvi vůbec říct.

,,koho kryješ? Já znám pravdu. Nemohl jsi to udělat. Ten den a čas jsi byl s mámou na večeři. Mám i důkaz. Máma mi posílala fotku, pokud si to nepamatuješ. Tak mi sakra nelži. Chci znát pravdu"

Cukla jsem sebou, když se zvedl a přistoupil k mřížím, za které se chytl. Nikdy jsem si něco takového nepředstavovala a najednou přede mnou stál, držel se mříží a byl naštvaný.

Taky jsem se zvedla a odhodlaně si před něj stoupla. Byla jsem odvážná, když jsem v rukávu měla takového eso, ale i přesto jsem se celá třásla.

,,Nathali radím ti dobře. Nevytahuj tu fotku a nech to tak, jak to je. Mohlo by se stát, že obviní i tvojí matku a to přece nechceš, ne?" to nemyslí vážně!

Narovnala jsem záda a zvedla hlavu. ,,tak mi nelži a řekni mi, koho kryješ. Já při tobě stojím a věřím ti, pokud to nevidíš, tak ke mně buď upřímný"

Tušila jsem, že mi to neřekne a že mám pravdu, což mi potvrdilo jeho mlčení. ,,já na to přijdu, tati" otočila jsem se a co nejrychleji zmizela z místnosti.

Vedle dveří jsem se opřela o zeď a začala zhluboka dýchat. Slyšela jsem, jak táta uhodil do mříží, které zařinčely, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

Policista, který stál před dveřmi se na mě udiveně podíval. Musel si myslet, že jsem blázen.

S tichým 'děkuju' jsem opustila policejní stanici. Musela jsem přijít na to, koho táta kryje. Nemohla jsem to takhle nechat.

Tátu jsem měla za mřížemi a viděla jsem dost kriminálek na to, abych věděla, že to nesedí.

Aspoň jsem se takhle mohla zaměstnat a nemyslet na věci ohledně rozchodu a Austina. Zase brečíš, Nathali? Uvědom si, že teď se to může otočit a bude to dobré!

Mámě jsem nic o návštěvě nemocnice a táty neřekla. Rozebírala by to a říkala, že jsem to neměla dělat, na což jsem neměla náladu.

,,být tebou se v tom nevrtám. Nikomu tím nepomůžeš. Zbytečné se tím zatěžuješ" vylekaně jsem se otočila na Noaha. Nečekala jsem ho ve svém pokoji.

Seděla jsem u stolu a snažila se srovnat všechno, co o tom vím. Připadala jsem si jako ve filmu, ale tohle byla realita a já mohla být napomocná, čehož jsem se snažila chytit.

,,vypadni, nemám na tebe náladu" zavřela jsem deník a vystrčila ho z pokoje.

Stále se mi od něj nedostavila omluva, že mi nevěřil. Nemohla jsem si nechat jen tak srát na hlavu a ještě k tomu od něj. Už se nenechám ponížovat.

Vzpomněla jsem si, že v ten den Liv říkala, že jdou na večeři oslavit narozeniny Kathrine, takže jsem ji napsala, v jaké restauraci byli.

Byla to má jediná naděje. Kdybych dokázala, že tam táta doopravdy byl, tak by ho pustili. Tohle pravděpodobně bylo i alibi pana Dallase.

Došlo mi, že Liv vlastně ani neví, jak můj otec vypadá a pan Dallas by to určitě nedosvědčil, když ho sám udal. Dala jsem si dvě a dvě dohromady.

Možná, že mému tátovi chtěl vážně zničit život a kariéru, a proto ho udal, ale já byla odhodlaná udělat vše pro to, abych tátu očistila.

Vše znamená i to, že bych donutila Austina, aby svědčil, že ho viděl v restauraci, protože ho jako jediný znal, ale moje představy o očištění tátova jména se mi rozpadly před očima, když jsem si přečetla zprávu od Liv.

Bohužel byli v úplně jiné restauraci, než rodiče, takže jsem byla zpět na začátku.

Neměla jsem se jak jinak dostat k někomu, kdo by tátu v restauraci mohl vidět. Sakra!

V noci jsem se stále budila, protože se mi zdálo o tátovi a Austinovi. Měla jsem z toho všeho divný pocit v břiše.

,,jak ses vyspala, zlatíčko?" položila přede mě mamka talíř se snídaní. Vzala si na dva týdny volno, aby byla s námi, abychom nebyli v takové situaci sami.

,,moc dobře ne. Co ty?" ona jen mávla rukou a nachystala si taky snídani. Rodinná idilka, jako vždy.

Nějak jsem ani nepociťovala nepřítomnost táty. Nikdy s námi moc nebyl, takže mi to přišlo normální, i když to vlastně normální nebylo. Dost, Nathali. Aspoň na chvíli.

Noah přišel na snídani a stále se na mě díval. ,,problém?" vyjela jsem na něj, když už jsem to neunesla.

Všimla jsem si, že jsem se začala měnit. Byla jsem drzejší a uměla jsem si otevřít hubu. To jsem předtím nedokázala. Už jsem asi nebyla to ustrašené dítě a začala jsem za sebe bojovat.

,,děti co se mezi vámi stalo? Vždyť jste měli vždycky dobré vztahy, tak co tak najednou?" podívala se na nás mamka.

Všem kamarádkám se chlubila, že se skoro nehádáme a máme se rádi a najednou se to obrátilo. K horšímu.

,,věřil tomu, že jsem říkala něco hnusného o holkách a nenechal si vysvětlit, že to byl Austin a ne já. Nevěřil mi a ani se mi za to neomluvil"

Čekala jsem, že když už jsem přímo řekla, že požadují jeho omluvu, že mi vyhoví a omluví se, ale to jsem se přepočitala. Egoistický blbeček.

,,já jdu radši do školy" vzala jsem si batoh a odešla. Ani jeden z nich mi na to nic neřekl. Mamka si ho určitě vezme do parády a donutí ho se mi omluvit.

Na naší lavičce už seděli všichni kromě Austina, takže jsem k nim šla. ,,jak je na tom tvůj táta?" objala jsem Liv.

Jen se pousmála. Asi nečekala, že se zeptám, protože jsem ji řekla všechno o tom vydírání a té škole.

,,pak si o tom promluvíme" postrčila mě k Jacksonovi, který se zvedl. Proč to udělala?

,,můžeme si promluvit?" kývl za sebe na náznak, abych šla za ním- dál od nich. Jen jsem kývla a následovala ho.

Nathali dýchej, nic se přece neděje. Jen si chce promluvit. Taky často mluvíte sami k sobě? Protože já pořád a hlavně když jsem nervózní.