Nový začátek✔️

28.

,,jsou tři ráno, proboha. Co chceš?" zavrčela jsem do telefonu, když jsem to zvedla a zívla si. Zabiju ho.

,,Nat... Prosím mohla bys přijít do nemocnice?" slyšela jsem, jak zrychleně a trhaně dýchá. Nemocnice?

,,můžu, ale co se... Austine!" vyhrkla jsem, i když mě nemohl slyšet, protože to položil.

Vyhrabala jsem se z postele, oblékla si první, co mi přišlo pod ruku a rychle odešla z domu.

Se strachem jsem zrychlila krok, abych byla v nemocnici co nejrychleji. Nebylo to daleko, což bylo jedině dobře.

,,jestli si děláš srandu, tak ti zakroutila krkem" zašeptala jsem si pro sebe, když jsem ho uviděla stát před nemocnicí.

Nepřišlo mi normální někoho tahat z postele ve tři ráno. Tři ráno! Zarazila jsem se, když jsem k němu přišla blíž a mohla si ho prohlédnout.

Celá jsem se rozklepala a žaludek se mi obrátil vzhůru nohama. Malém jsem se pozvracela, ale udržela jsem to.

Všechno oblečení měl od krve a i na tváři měl pár šmouh. ,,ježiši kriste co se stalo?" vzala jsem ho za bradu a prohlédla si jeho obličej.

Byl zcela v pořádku. Nevypadal nějak zraněný, takže to nebyla, díky bohu, jeho krev. Ale čí tedy?

Austin si zajel rukou do vlasů a zády se opřel o zeď. Prosím, hlavně ať to není Liv. Austin nic neříkal a já si začala myslet, že jde vážně o ni.

,,to... Někdo k nám v noci přišel a začal křičet, že neměl říkat, kdo to udělal a pak... On ho postřelil a utekl. Já... Já jsem ho sem vzal, ale nevypadá to s ním dobře" pane bože.

Neměla jsem slov. Proč volal mně?! ,,Austine buď v klidu a dýchej. Udělal jsi dobře, že jsi ho sem vzal. Hlavně buď v klidu" bože Nathali ty seš teda zachránkyně.

On jen zakýval hlavou a zavřel oči. Nejradši bych ho objala, ale to by nesměl být od krve.

,,Austin Dallas? Volal jste nás?" přišli k nám dva policisté, když jsme seděli u recepce a čekali, jestli se něco nedozvíme.

On jen kývl, ale stále koukal do země. Byl z toho rozhozený, chudák. ,,vy jste, slečno?" obrátili se na mě, když jim došlo, že jim toho Austin moc neřekne.

,,Nathali Reed. Volal mi, ať sem přijdu" postavila jsem se před ně. Hlavně buď v klidu, Nathali. Ty za nic nemůžeš.

,,přítelkyně?" zeptal se jeden. Druhý si vzal vysílačku a poodešel od nás. Já a jeho přítelkyně? Ani nápad.

Zavrtěla jsem hlavou. Austin se postavil a znovu si rukou projel vlasy. Stiskla jsem rty k sobě a jen ho sledovala. Je mi ho tak líto...

,,vím, že je to pro vás těžké, ale musíte mi říct, co se stalo" Austin přikývl a začal mu do detailu vysvětlovat co se stalo.

Bylo půl páté ráno, když k nám přišla jedna sestřička a řekla nám, že jeho tátu operují.

I když ho Austin nemusel, tak na něm bylo vidět, že ho to trápí a to, jak se z toho zhroutil to jen dosvědčovalo.

,,Austine měl bys jít domů a aspoň se převléct. Nemůžeš tady chodit celý od krve a děsit lidi. Stejně nic jiného dělat nemůžeš" přejela jsem mu rukou po zádech.

Seděl na lavičce, rukama se zapíral do stehen a koukal do země. Vůbec nemluvil a já nevěděla, jak jinak ho odreagovat.

Jen kývl a stoupl si. Aspoň se nevzpírá. Přemýšlela jsem, jestli ho mám nechat samotného, nebo jít s ním. Jeho zoufalý pohled mě donutil jít s ním. Dneska asi do školy nejdu.

U nich doma byla Liv a paní Dallasová. Hned se začaly ptát co se stalo a jak na tom je.

Prý jely k jejich babičce, ale jak jim Austin zavolal, tak jely zpátky. Už jsem chtěla domu.

Byla jsem unavená, neměla jsem ani mobil, abych dala vědět mámě a hlavně jsem se u nich necítila dobře.

Austin toho moc nenamluvil, takže jsem jim to všechno vysvětlila já. Aspoň trochu.

,,kde jsi sakra celou noc byla?!" vyjela na mě hned mamka, když jsem zavřela dveře.

Zívla jsem si, sedla si na sedačku a všechno ji řekla. Pochopila to, ale stejně byla naštvaná, že jsem ji nedala vědět, nebo ji nevzbudila. To určitě. Ještě budu stresovat ji.

Mamka hned řekla, že pojedeme do nemocnice a zeptáme se, jak na tom všichni jsou. Vůbec se mi nechtělo, protože jsem byla unavená a chtěla jsem jít spát. Zabiju tě, Austine.

Byla náhoda, že jsme je hned našli. Všichni tři seděli na lavičce u recepce, kde jsme seděli předtím s Austinem.

Všichni byli úplně bílí. Objala jsem Liv, která se ke mně postavila a sedla si na místo jejich mamky, když se zvedla a začala se bavit s mamkou.

,,Austine" promluvila jsem na něj, abych upoutala jeho pozornost. Otočil ke mně hlavu a pousmál se.

I když jeho tátu neměl v lásce, tak ho to muselo užírat. Ještě k tomu, když to byl on, kdo ho dovezl do nemocnice. Počkat. On přece nemá řidičák.

,,jsem v pohodě" narovnal se. Liv si sedla vedle mě. Rozhodně vypadala hůř než on. Jejich táta ji měl aspoň rád, na rozdíl od Austina.

Nebyli jsme tam dlouho, ale já usnula. Spala jsem jen tři hodiny a to se na mně podepsalo.

,,Nat" ucítila jsem dotek na své tváři. Cukla jsem sebou a otevřela oči. Ležela jsem mu na rameni a měla ruku na jeho předloktí. Sakra.

Prudce jsem se posadila a rukou si projela vlasy. I tak jsem byla unavená. Za to může Austin.

,,běž domů, měla by ses normálně vyspat" drkl do mě ramenem. Nikde jsem neviděla mamky ani Liv.

,,kde jsou?" ignorovala jsem jeho poznámku a ještě jednou se rozhlédla, jestli jsem je náhodou nepřehlédla, jak jsem měla rozespalé oči.

,,šly si pro kávu. Řekl jsem, že tě vzbudím a přiměju tě jít domů" stoupl si a za ruce mě vytáhl na nohy.

Chtěla jsem se mu vytrhnout a odejít, protože jsem sem nemusela ani znovu chodit, ale zůstala jsem na místě.

,,už vám něco řekli?" jeho záporné zakroucení hlavou mě trochu rozhodilo. Musí to pro ně být hrozné.

,,pojď. Musíš se vyspat" pokynul mi hlavou, abych ho následovala a rozešel se pryč. Jo, měla bych se vyspat jinde než na jeho rameni.