Incorrigible ✔

XX.

Letchworth Village

Z jejích očí tekly vodopády slz. Bolelo to, odstrčili ji. Její rodina, i když nepravá, ta adoptivní, ji zradila. Dali ji sem, jako nějaký odpad.

Seděla na bílé chladné zemi pokryté dlaždicemi a slzami. Měla svěšená ramena a její hnědé vlasy se jich dotýkaly. Byla tu kvůli němu, ale zasloužil si to.

Za jejími zády bylo malé okno s mřížemi a stará rozvrzaná železná postel brunetu taktak udržela. Postel měla lehkou přikrývku, ani se nepokoušeli o peřinu. Zdi byly prázdné, bez výrazu, bez špetky emocí.

Vadilo jí to, byla zvyklá na svůj rozjařený pokojík se spoustou žluté barvy, milovala své žluté šaty s černými maličkými puntíky.

Najednou se otevřely bílé dveře s klikou pouze z druhé strany, neklepali, nikdo.

,, Ahoj maličká." promluvila osoba a vešla dovnitř.

,, Kde je máma?" hlesla v otázce dívka a zvedla hlavu. Pořád se jí v očích třpytily slzy.

Žena zavrtěla hlavou a dívka vzlykla. Chtěla něco dodat, cokoliv, jenže byla přerušena.

,, Clariso." ozvalo se zvenčí a žena zaklepala na dveře, které se následně otevřely.

Dívka doufala, že tu s ní bude déle, neměla by být sama, měla přece narozeniny, své patnácté narozeniny.

,, Oběd." někdo zabouchal na dveře a dívka pomalu vstala. Uchopili ji za paže a táhli do jídelny.

Šla na svoje místo a nimrala se v jídle.

,, Ahoj, Marine." pozdravila Marine dívka sedajíc k ní.

,, Ahoj, Mell."

,, Ty léky ze včerejšího dne mi opravdu pomohli, myslím, že nás tu doopravdy léčí." prohlásila Mell a Marine se na ni otočila. Mell měla červené propadlé oči, ale měla v nich naději, ale ne tu stejnou jako Marine, která si teď myslela jediné.

Dostali ji, měli dalšího nemocného v hrsti.

Marine odstrčila tác s jídlem a vstala, hlad ji přešel.

,, Běž si sednout." sykl na ni kdosi, když procházela dveřmi.

Neposlouchala, jediné co chtěla, byla láska, ale chtěla toho tak moc?

Chytl ji za paži a ať se vzpírala sebevíc, nepomohlo jí to.

-------

Ležela připoutaná koženými pásy na lehátku a pozorovala doktora. Právě se odvracel, přesto zahlédla tu injekci.

,, Vůbec to nebude bolet." prohlásil a otočil se k ní. Injekce byla zpět na stole a doktor jí připoutal i čelo, čímž jí zabránil alespoň pohnutí hlavou. Přiblížil se k ní a jakési dva přístroje jí přiložil ke každému uchu. Kývl na jednu z ošetřovatelek a ta stiskla žluté tlačítko.

Marine sebou cukla, překvapil ji ten proud, a odhodlaně se podívala na doktora.

,, Ještě." přikázal a žena s černými vlasy uvázanými v pevném drdolu znovu stiskla žluté tlačítko.

Marininým tělem projel šok a její oči se leskly.

,, Tak se tě znovu ptám, odpovíš mi?" po třetím šoku se k ní sehl a Marine nashromáždila v ústech sliny.

,, Nikdy." vydechla a plivla mu do tváře.

Žena mu podala kapesník, aby si ji mohl utřít. Uhodil ji do tváře a Marine ucítila zvláštní pachuť železa v ústech. Stiskl modré tlačítko a Marine utekla slza jedna dvě.

Znovu to modré a Marine tentokrát znovu tekl vodopád. Znovu a znovu. Omdlela.

Doktor se škodolibě usmál a vzal injekci položenou na stole. Vybral místo na paži a bodl.

Marine se samy otevřely oči a doktor jí oddělal přístroje i pásy.

,, Běž na pokoj, uvidíme se zase pozítří."

Chytli ji a odvedli na pokoj. Byla tu sama, opět.

Když se za nimi zabouchly dveře, Marine zvedla hlavu a natáhla se pro knížku pod postelí.

,, Čarovná zima." přečetla si název dětské knížky od Tove Janssonové a pousmála se.

Tu knihu jako malá milovala, milovala rodinku mumínů a jejich kamarádů, ale nejvíc tátův hlas, byl ochraptělý ale hlasitý, až na poslední díl, nad tím se vždy zadrhával, čemuž se smála. Měl ji rád a najednou. Marine si přitiskla knihu k hrudi, jakoby ji měla zanedlouho ztratit.

Dovnitř bez vyzvání vešla žena se zrzavými vlasy, které jí byly až po lopatky, a posadila se naproti Marine.

,, Jsi Marine Hirvonen?"

Marine přikývla a snažila se schovat knihu.

,, Co je to?" zeptala se žena a natáhla ruku před sebe.

,, Nedám vám ji." zaprotestovala Marine a žena svěsila ruku a přikývla.

,, Dobře." bylo toho hodně, co čekala, ale tohle rozhodně ne. ,, Proč jste tu?" zeptala se Marine a usmála se na ni.

,, Jeden kluk, roznášel jídlo a nožem mě řízl. Rozdrážilo mě to, ta krev se mi líbila a já jí chtěla víc a víc. Nevím, co mě to popadlo." zalhala dosti přesvědčivě Marine a žena se chvíli zamýšlela, než se na ni otočila s úsměvem.

,, Chtěla bys odsud?" zeptala se žena a Marine pomalu přikývla.

,, Pomůžu ti, taky mi všechno vzali, můj bratr se tady zbláznil." podotkla a Marine ji poslouchala, ne z nutnosti ale ze zvědavosti.

,, Jak se jmenuješ?" zeptala se jí Marine.

Žena se tajemně usmála a prohrábla si své zrzavé vlasy, než pronesla: ,, Jsem Alethra, Alethra Falingray."

Marine se naskytla příležitost, kterou neváhala využít.

Na počest dvacáté kapitoly, že Vás ještě tahle kniha neomrzela, jsem se rozhodla odhalit střípek z minulosti.

A my ve škole máme snad úplný idioty. Čtvrtý ročníky jsou v karanténě a další třída taktéž, jelikož byl jeden žák pozitivní. A prej do měsíce se možná zavře.

A co vy? Kdo už má zavřenou školu?