Chicago PD - Soul of darkness - Duše v temnotách

Soul of darkness - Duše v temnotách 4

Uběhne pár dní

Stále se honíme a nic. Občas se v noci vzbudím, spocenej jak kůň, ale přitom se mi nic nezdálo. Když se pokouším usnout, nejde to. A tak většinou vstávám, sednu si k televizi nebo si stoupnu k oknu a koukám do blba. V hlavě přemílám případ a myslím na to, aby už to bylo za námi. Zřejmě jsem si to vzal víc než cokoliv jiného a nebo jsem na to ve svých 31 už starej... Nakonec si zalezu zpět do postele a snažím se fakt spát, jinak budu zítra tase protivnej jak osina v zadku...

Ráno když se dostanu do práce, tak konečně přijde pozitivní zpráva. Máme nějaký popis případného pachatele. Jde o mladíka, 22 let, je z dětského domova, byl problémový a 2x byl v diagnostickém ústavě. Vyžívá se v nošení mikin z kapucí a je zřejmé, že si oběti vybírá na frekventovaném náměstí, kudy prochází tisíce lidí a dětí. Rozvědka na něho už nasadila hlídku, musejí mít nějaký nehmotný důkaz, aby ho mohli oprávněně. Muž z náměstí nakonec sejde a autem se začne přepravovat do odlehlých ulic Chicaga. Kde už si sledování přebírá rozvědka.

Voight se s Lindsay domluví, že si trošku zahrají na volavku, protože se onen podezřelí zastaví v jedné chudinské čtvrti a jde do jednoho z domů. Lindsay jde hned za ním a zbytek se dole u baráku připraví na zátah, protože by mohlo jít o nějaké hnízdo oněch zločinů. Voight je pak ještě rozestaví, tak aby se kryl i zadní vchod. Kam pošle mě sDawsonem a on, Ruzek a Óčko jsou ve předu. Když se Lindsay dostane do patra, tak ji onen pachatel uvidí, tasí zbraň a vystřelí. Lindsay tak, tak uhne do rohu, aby ji nezasáhla střela a tasí zbraň taky.

Když to slyší Voight, Ruzek a Óčko tak vběhnou dovnitř. Pachatel seběhne pár schodů a dá se na útěk. "Utíká k zadnímu vchodu! Zadržte ho!" zařve Erin do vysílačky. Připravím se s Antoniem na zásah, ale unikne nám, že výchozí vchody tam byli dva. Jeden "oficální" a druhý "tajný." Pachatel nám proklouzne, a při otočce na nás vystřelí a začne utíkat. "Sakra!" zakleju a rozeběhnu se za ním. "Byli tu dva východy, utekl nám. Míří k autům!" Slyšim ještě Antonia, jak to říká do vysílačky.

Pachatel už nestřílí, ale má menší náskok, takže nám uteče a nasedne do svého auta a začne ujíždět. Skočím do našeho vozidla, Antonio do dalšího a rozjedeme se za ním. "Ujíždí po silnici směr Bedford park." Nahlásím jeho pozici a o zbytek se nestarám, zase vidím rudě, ten hajzl nám nemůže ujet, prostě nemůže. Divoce se honíme po silnici, bez rozmyslu kličkujeme mezi auty jako kočka a myš, do doby než podezřelý zahne do postraní uličky. Zahnu za ním a díky bohu stojí někdo při nás, protože mu do cesty vjede zásobovací náklaďák. Podezřelí narazí do vozu, ale bohužel je schopný pokračovat dál a dá se na útěk. Rozeběhnu se za nim. Za mnou dorazí i Antonio a vyrazí za námi a zbytek se sjíždí na místo také. Rozhodnu se mu naběhnout. (Prostě toho prevíta chytnu, není tak chytrý a určitě teď nepřemýšlí. Jednají za něj instintky, pudy, cítí se jako lovená zvěř. Je bezbranný, nemá ani zbraň. Dostanu ho! Já ho prostě dostanu!) S těmito slovy, které mi neustále zní v hlavě až mi z toho začne hučet v uších, doběhnu až ke konci uličky a zahlédnu ho jak se pomalu střetáváme. Zrychlím jako gepard a když ho mám v dosahu, skočím po něm a srazím do hromady s pytli od odpadků. Jakmile jsme na zemi, začnu mu udělovat bezhlavě rány pěstí do obličeje. "Teď je z tebe srab viď? Když se nemůžeš bránit, hajzle! Co říkáš? Takhle ubližujete těm dětem?!" řvu na něho a jsem rudej jak paviánův zadek. Zanedlouho doběhne Antonio. "Jayi! Nech ho!" Chytne mě za ramena, ale ja sebou škubnu, ve stylu, aby mě nechal a proto Antonio zasáhne znova. "Dej pokoj, slyšíš? Uklidni se!" stáhne mě z něho a otočí proti sobě a jak já jsem rozpálený, tak jednu z posledních ran schytá i Antonio. A já nechám ještě napřahlou pěst ve stylu - no tak pojď si ještě pro jednu, zmrde, než si uvědomim, že Antonio nic neudělal, že to není ten hajzl. Koukám na něho a snažim se vybavit okamžiky posledních pár chvil. Moje pamět zaregistrovala jen dopad do pytlů a dál okno, prostě černočerná tma. (Doprčič! Co se to děje?! Proč jsem tak zmatený? Jsem snad přepracovaný?) Prohrábnu si vlasy a koukám na Antonia, kterému jsem pěkně natrhl ret a podezřelého, který je od krve trošku víc. "Zadrželi jsme podezřelého." Řekne Antonio do vysílačky a podívá se na mě vyčítavě. Nejradši bych se propadl do země. "Jdeme!" zavelí Antonio a podezřelého odvádí k autům rozvědky, která dorazila. "Teda, ty ses mu pomstil..." Ušklíbne se Ruzek. "Hm..." pokrčí rameny Antonio a posadí ho do auta. "Lindsay, Halsteade vraťte se na místo a prohledejte to tam. Hlavně to proč tam šel a za kým šel." Řekne Voight. Přikývneme a vrátíme se na "místo činu." Vyslechne sousedy, hledáme stopy, až narazíme na jeho byt, který ovšem nepřipomíná byt úchyla. Zřejmě ho moc nepoužíval nebo jen jako přechodné útočiště. Každopádně se s Erin vrátíme zpět na okrsek moc toho se už tady nedovíme...Jdeme do kanceláří, ale Erin opustím a změním svůj směr k šatnám. Tam si většinou lížeme rány a tam taky narazím právě na Antonia, který si leduje tvář. "Tony?" promluvím na něho. "Hm? Jdeš mi ještě přidat?" zeptá se ironicky. "Ne... Přišel jsem se omluvit." Řeknu. "Jo v pohodě, můžu bejt rád, žes na mě nevýtáhl kvér... Poslední dobou se v tobě nevyznám..." Řekne, vtiskne mi do hrudi pytlík a odejde ze šatny. (Copak každej nemá právo nebýt jednou happy a ok? Copak tady bylo málo problémů? Každej je někdy mimo, ale nikdy jsme to tak nebrali... Nebo ano? A nám to přišlo normální? Nejsme tak skvělá parta a "rodina" jak se zdá?) Je mi z toho všeho těžko na duši. Mám chuť odsud zmizet a někam si zalést do klidu, ale to nemůžu, máme případ a tak opět vyhrabu hlavu z písku a jdu mezi ostatní, to je zrovna v kanceláři již rozběhlá porada. "....Takže jak jsem řekl... Výslech provedeme až zítra a dnes ho necháme v cele..." Řekne Voight. "Co?! Proč?! Tam někde trpí děti a my budeme čekat?!" postavim se opět do obrany a nenechám ho ani domluvit. "Jayi, být tebou mlčim... Buď rád, že tě neobviní za policejní brutality. Nevim jestli mu věřit, ale soudě podle tvých kloubů asi ano. Určil si podmínky a my mu na ně kývli, takže výslech je až zítra a tečka!" Odpoví mi. "Ty se necháš najednou zastrašit?! Protože si mu tu hubu nerozbil ty?! Protože by ses musel postavit za někoho ze svých lidí? A ne za sebe?!" Zase začnu běsnit a vidím jen všude kolem ty vrhající pohledy, které si říkají co ten Halstead zase vyvádí, když ani neví o co go. "Myslim, že toho bylo dost, Jayi. Chápu, že je toho hodně náročné, ale dneska uděláš nejlíp, když půjdeš domů..." Řekne mi Voight bez konfliktně. Zlostně si všechny prohlídnu, vezmu si bundu a s prskáním - tohle je fakt úžasný! Tady je zase někdo moralista! Odejdu. Když procházím bránou prásknu sní. Platt se po mě podívá. "Dneska je sluníčko pod mrakem?" "Hm! Jste se zase pokoušela uvařit si vtipnou kaši?! Nepovedlo se, opět." ušklíbnu se hořce a vypadnu a zajdu do prvního podniku a objednám si skotskou. Jenže si taky uvědomím, že když už začnu nasávat v tuto dobu, do večera, ani ne do večera, jsem tuhej a tak to po panáku zabalím a rozhodnu se ještě podívat na neoficiální místo činu. Co když něco někdo přehlídnul... Zaplatím a vyrazím tam. Na místě je hlídka. Dojdu k nim. "Detektiv Halstead, je všechno v pořádku?" zeptám se. "Ano detektive, jeho paní a synek ještě nedorazili." Řekne. "Paní a synek? O čem to mluvíte?" zeptám se. "Dostali jsme rozkaz od seržanta Voighta, máme to tu hlídat, podle jejich muže, jsou v ohrožení..." Odpoví mi policista. "Dobře, tak já Vás nebudu rušit... Mějte poklidnou hlídku." "Děkujem, detektive." Řeknou a já si to námiřím zpět k autu. (Bože, jsem fakt trotl... Zase jsem to podělal. Nenechal jsem ho ani domluvit, zase! Jsem jak blázen, toho týpka bych málem zabil a on to možná ani není on... Co se to se mnou děje...) Prohrábnu si vlasy a jedu domu. Rozhodnu se, že si projdu pár věcí z případu, abych si asi udělal lepší náhled. Ale moc dlouho u toho nevydržim. Roztřeští se mi opět hlava. (Ach ne, za co?!) Odeberu se do ložnice a lehnu a snažím se úplně vypnout, aspoň na chvíli, což se mi podaří a na chvíli usnu. Když se proberu nedá se říct, že by se mi až tolik ulevilo, ale vstanu, nebudu se přece válet jak prasátko ve hnoji. Vstanu a dojdu si udělat něco k večeři, kterou pak nechám odstát a jdu si dát sprchu. Po ní si zkontroluju mobil, co kdyby se někdo ozval, ale ne, jsem na vedlejší koleji. Ohřeju si znova večeři a sednu si k ní ke stolu. Vložím do talíře příbor a koukám na porci. Nějak mě přešla úplně chuť, spíš bych zase spal a přistihnu se při tom, jak mi klesá hlava nad talířem a musim se ušklíbnout sám nad sebou, jak bych brzo skončil s jídlem na ksichtě, až bych tam " skočil šipku po hlavě." Nakonec to vzdám, nemá cenu se nutit, raději si zalezu do pelechu, opět, a než to opět zalomím, pomyslím si. (Proč bych dnes jen spal? Jindy nemůžu zabrat jak dlouho a dnes? Dnes bych chrápal i ve stoje.) A pár chvil na to spím jak budulínek.

Dalšího dne ráno se vydám opět do práce. Situace se mírně uklidnila a o včerejšku se nikdo nebaví, vlastně to udělá jen jednou Voight, kdy mi zakáže přístup k našemu podezřelému, který asi ani není podezřelí už.Respektuju to a dělám jinou práci a nepletu se raději do ničeho.

Nakonec se ukáže, že skutečně není podezřelí, sice čistý rejstřík nemá, ale je jen skutečně další obět a my si musíme pohnout při hledání jeho rodiny. Do čeho zapojí laskavě opět i mě, ale bohužel i tak to dopadne tragicky a my jsme opět na pomyslím začátku. Jsme jak v začarovaným kruhu, chodíme stále dokola a nic...