Chicago PD - Soul of darkness - Duše v temnotách

Soul of darkness - Duše v temnotách 40

Když vyleze Will tak se hned postaví. "Prvotně musíme srazit teplotu, dostal antipyretika, ale myslim si, že tohle nebude jen reakce na chemo... Po takový době a navíc má vysoký CRP... Měl jsem poznat, že není fit, měl jsem s ním zůstat doma..." Vzdychne Will. "To není tvoje vina. A kdy zjistíte co mu je?" zeptá se Erin. "Zítra uděláme vyšetření no. Možná by nám pomohlo, nevíš o něčem? Přece jen si s ním byla v práci víc než já doma." zeptá se Will. "No... posledních pár dnů byl občas na nějakou činnost trochu levý..." Zamyslí se Erin. "Co znamená levý?" zeptá se Will. "No... co bylo nejmarkantnější a zarazilo mě to bylo když jsme byli s Jayem u výslechu tak on namaloval hodiny, ale bylo to divný, čísla byli zhuštěný v jedný části a v tam i rafičky a on se ještě divil jako by to ani neviděl..." Odpoví. "Říkala si hodiny... pojď jsem." zavede ji k recepci a najede na jeden dokument. "Takhle nějak?" ukáže ji obrázek hodin. "Jo... Co to znamená? Je to špatný?" zeptá se Erin. "Jak se to vezme, ale s největší pravděpodobností jde o zánět mozku. Pokusim se to potvrdit, až se Jayovi srazí teplota. Potom uděláme vyšetření a nasadíme antibiotika." Řekne Will. "A ohrozí to nějak Jayovu léčbu?" zeptá se Erin. "Nemělo by, maximálně ji prodlouží." Řekne Will. "Dobře..." Odvětí Erin a Willa obejme. "Běž klidně domu, tady se už nic dít nebude, o Jaye se postarám." Řekne Will. "Děkuju za vše, pa a kdyby něco dej mi vědět." Řekne Erin a poté odejde....

Will jde pak za Jayem na pokoj, kde si sedne k jeho posteli a čeká, až se probere. Ví, že v tuto chvíli nebude chuť na diskuze, ale aspoň pak hned pojedou na CT a Willovi se snad potvrdí diagnóza. Kterou se dozví o pár hodin později a skutečně se potvrdí to, že se u Jaye objevil zánět mozku a tak mu Will nasadí nitrožilně antibiotika a jak to bývá u každé nemoci je pár dní kritických a potom se začne stav zlepšovat a to je důvod proto, aby si Will zašel za Jayem si promluvit a to důrazně a snad i naposled. "Ahoj brácho..." Sedne si ke mě Will. "Ahoj, jdeš mě zbavit nudy?" zeptám se ho s poloúsměvem. "Ne, musíme si vážně promluvit..." Začne Will. "Aha... No tak spusť." Pozoruju ho ze zájmem, co po mě chce. "Jayi, jsi už dost starý na to, abys bral na zřetel jednu věc a to svoje zdraví a respektoval to, že já ti chci pomoc a všechno co dělám, nedělám pro srandu králíků." Začne. "Ano já vím...." přikývnu a pozoruju ho. "Tak bych byl rád kdyby ses začal víc hlídat, protože já nevim jestli si to uvědomuješ, ale měl jsi rakovinu, náročnou operaci a to, že jsi mezi 40% přeživších, který nemají žádné následky a můžou normálně dál žít... Pořád na sebe bereš roli staršího bráchy, ale starší brácha jsem tady já a je na čase se toho zhostit. Jayi.... Musíš si uvědomit, že se musíš hlídat a víc vnímat své tělo, když ti říká, že se něco děje... Teď si to věděl taky, vlastně nevěděl, protože máš zánět mozku, ale byl jsi informován kolegy. Jistě ti říkali, že něco není v pohodě, že nerespektuješ třeba linky a podobně a potom výslech a hodiny, ale to je jedno, to už bylo stejně rozjeté... Ale když si už něco tušil, tak si mě mohl na to upozornit a třeba mě požádat o to, abych s tebou udělal svůj test, který si tak striktně odmítal, protože jsem ti říkal, proč to dělám, ale ne ty prostě si zase jedeš podle sebe. Děláš chybu Jayi a uvědom si taky jednu věc. Zatím ti všechno kolem procházelo, v práci ses choval jako kokot, ale prošlo ti to. Když ses z toho dostal, tak důvěra jim k tobě neklesla Voight ti dovolil makat a co uděláš ty?! Záchováš se úplně stejně. Je ti u řitě, že tě na něco upozorňují a ty furt to nic. Chápeš, že takhle to s tebou jde do řitě? Že přijdeš o důvěru, možná i o práci a nikdo ti už nebude věřit? Ani při administrativě ani při nošení kafe, prostě nic? Chceš bejt na obtíž? Asi ne, ale zatím děláš vše proto. Měl by sis konečně něco ujasnit... A ještě jedna věc, když jednou dostaneš rakovinu tak je možný, že přijde v životě ještě jednou, a už to nemusí být v pohodě...To ti říkám jako doktor a jako bratr jsem mluvil s tebou předtím, tak nad sebou přemýšlej, zatím, musim jít makat..." Will odejde.

(Aha... No... Will má pravdu... On fakt asi dospěl konečně... Měl bych se chovat fakt líp... Má pravdu jako všichni opět... Jsem pokryteckej a vztahovačněj a to jsem nikdy takový nebyl... Vážně jsem se změnil... Musim v sobě objevit starýho Jaye... A tohohle ukazovat jen někdy až to bude vhodné...) Uvažuju nad sebou i nad tím jak bych se mohl změnit. (Ale třeba to nejde... Třeba mi to vzal nádor... Ale to je zase hledání toho jak se obhájit a vykroutit se z toho... Bloumám kolem toho jako bludný holanďan... Musim se zase vzchopit a najít svoje ztracený koule.) A proto se taky rozhodnu, že na sobě začnu "makat" teda psychicky začnu makat, po dobu toho co budu opět v nemocnici. A je taky zajímavé, že se u mě za celou dobu neobjevila Lindsay. (Asi jsem ji svým výlevem opravdu zase vystrašil chudinku... Si teď bude myslet, že ji budu uhánět, což není můj styl.... I když by se to někdy hodilo... Ale co už, každej jsme nějakej... Hmm... dobrý úvahy na to, že mám zánět mozku... Mám dobrej mozek asi... po tom všem, však mi spolu toho zažijeme ještě dost... Jej mě už zase hrabká... Měl bych si raději odpočinout...) Přetočím se na bok a zavřu oči....

Tato rekonvalescence není nijak moc náročná. Beru silná antibiotika, dostávám kapačky a dávky chemoterapie se kvůli tomu sníží na polovic a to znamená taky jen další prodloužení léčby a znova poměrně delší pobyt v nemocnici. Což mě opravdu moc těší, ale hold za blbost se platí a nic s tím neudělám. Musím zatnout a drže....