Chicago PD - Soul of darkness - Duše v temnotách

Soul of darkness - Duše v temnotách 38

 Ráno jdeme do nemocnice na terapii. Will na mě čeká, protože má až noční. Takže mi přes den bude dělat chůvu.

Po hodině, když mi vykape kapačka se poprvé za celou dobu cítím nějak divně. Slabě a malátně a poprvé jsem fakt rád, že mě Will veze, protože pěšky cestu domu bych fakt neušel a na cestování metrem nebo jinými nepřímými prostředky bych neměl taky. A už i Will na první pohled pozná, že mi to dneska nesedlo. "Nevěděl jsem, že si dostal dneska koňskou dávku... Nechceš lék, co potlačuje nevolnost?" zeptá se. "Ne... Nemusíš mít strach, že ti pobliju auto... Jenom už pojďme, prosím..." Pronesu a plíživým krokem se vydám ven ze špitálu a Will mě následuje. V autě se opřu o opěrku a zavřu oči a pak se rozjedeme domu. Začíná mi být opravdu mizerně. Ještě štěstí, že ranní špička už pominula a my ještě nemusíme trčet v zácpě, to bych vážně nejspíš "nepřežil", protože už teď se mi začíná ozývat žaludek, ale drží stále na svém místě. Když dojedeme domu, bez dalšího zbytečnýho pohybu si rovnou zalezu do pokoje a svalim se do postele, tak jak jsem. A Will dojde hned za mnou. "Jayi..." Začne mi zouvat boty. "Nechceš se aspoň slíknout?" zeptá se. "Ne... mě je zle..." zaupím. Will odejde a za chvíli se vrátí i s kbelíkem k posteli a přikryje mě. Slíknu z tebe aspoň ty jeany, tak mi trošku pomož jo." Řekne Will a i tak učiní a já mu fakt pomůžu jen minimálně. "Budu vedle kdyby něco, jo?" "Hmm..." heknu.

Je jasné, že tohle Willovi dělá starosti, když jsem to až doposud snášel velice dobře a teď vypadám jako kdybych snad to buď dostal poprvý nebo dostal silnější dávku nebo si sestra popletla infuze. Ale taky neudělá to, že by šel a hned pátral o co jde. Protože on by věděl o všem, kdyby nějaká změna nastala a sestry se střídají jen dvě, neměly by pochybět. Will chodí po bytě jako lev kleci a naslouchá nebo mě hlídá v pokoji, když se dávim nad kbelíkem. A já jsem fakt jak mrtvolka, jedině kam se doplížím a to jen jednou je záchod a i to je nadlidský výkon. A Will si při mém doprovodu všimne, že podezřele hicuju. "Ty Jayi neříkej mi, že máš i teplotu..." "Ty seš doktor..." pronesu a zalezu si do pelechu. Will dojde pro teploměr. "Co jste to do mě nalili?" zeptám se a pozoruju ho. "To by mě taky zajímalo, hned jak se změříš zavolám do špitálu.... Ale nejspíš to nebude ničím jen tvým tělem..." Zamyslí se Will. "Hmm.... " zavřu oči. "Nespi ještě, nejspíš si budeš muset vzít prášek..." Okřikne mě Will. Otevřu na něj jedno oko. "Stačí...?" zamručim. "Vtipálku... Radši mi už podej teploměr." Řekne Will. Vyndám ho z podpaží a podám mu ho. "...38... No nějak se mi to nelíbí..." Pronese zamyšleně

. "Dostaneš do sebe prášek?" "Nevim..." zamručim. "Ty mi pomáháš, ale..." A odejde něco provést s práškem a pak mi to přinese rozpuštěné ve vodě a já to kupodivu vypiju a udržim v sobě a chvíli na to spim.

Will pak jde vedle zavolat do nemocnice a pak volá Erin. Chce ji požádat, aby dala pozor na Jaye během noci, protože jemu už službu nepřehodí po tolika úlevách už. Erin mu to ráda, ostatně to nebude poprvé, co s ním bude.