Chicago PD - Soul of darkness - Duše v temnotách

Soul of darkness - Duše v temnotách 28

Po hodině přijde sestra. "Tak pane Halstead, jdeme na tu hlavu, jak to budete chtít oholit?" zeptá se. "Copak jsem u holiče? Vy jste sestra ne já." Odseknu. "...No... Ehm... tak se pojďte posadit do koupelny.... Omlouvám se, já to tak nemyslela? Já se jen chtěla zeptat, jestli budete chtít do hola nebo jen podle toho kudy povede operační rána..." Najede na opatrný tón. "A není to jedno? Vemte to do hola." Odvětím nepřítomně. "...Dobře..." Vezme si strojek a začne mě holit a já na to koukám do zrcadla. Jak se mé háro ocitá na zemi a na hlavě se objevuje jen lysina. "Tak a je to... Já Vám teď přinesu projímadlo a budete odpočívat." Řekne. "Je vidět, že jste projímadlo nikdy neměla, při něm se nedá odpočívat." Jsem zase velice příjemnej a sestra raději mlčky odejde a donese mi jen projímadlo a nechá mě svému osudu. Takovéto před operační projímadlo zabírá do hodiny a dokud Vás to úplně nestrhá nedá to pokoj. Večer jsem už fakt rád, že jen tak ležím a podřímávám.

V osum mi sestra donese prášky na uklidnění a teploměr. Prášky na uklidnění pro to, abych si dobře odpočinul a neměl blbé myšlenky nebo sny. Jenže potom co mi sestra oznámí, že mám teplotu - 38,5° tak mě tím úplně dorazí, opět. Protože, pokud to nebude ze stresu, operace se zase odloží a čím déle to bude trvat, tím hůře na tom budu po zákroku... Sestra si pozve lékaře, ten nařídí nové odběry a kontroly po hodině. Zatím mě nechají bez antipyretik, aby viděli, co se bude dít. A potomhle mě jasně pochopíte, že nemůžu v klidu spát a ráno se dozvědět operace nebude. Prostě si léky na uklidnění schovám do stolečku a před personálem dělám, že spím. Kolem půlnoci se teplota sama sníží a lékař odvolá kontroly a pak se na mě přijde podívat Will. Vnitřne se sebou bojuju, zda mám na něho reagovat nebo ne a pak se rozhodnu, že ne... Ale mé odhodlání brzo vyprchá. Protože za celý den si potřebuju s někým promluvit. Po půlnoci se vyplížím z pokoje a jdu za Willem na chirurgické oddělení. Zaklepu na lékařský pokoj a čekám na vyzvání. (Doufám, že tam nikoho nemá... Nerad bych ho vyrušil.) Ale zdá se, že je tam sám, protože hned řekne - dále. Otevřu dveře a vejdu. Will sedí zády ke dveřím v křesle. "...Ahoj." Promluvím. Will se otočí. "Jayi? Nemáš spát?" postaví se. "Jo... měl bych..." Dojdu ke gauči. "Tak co se děje? Byl jsem před chvílí za tebou a spal si." zjevně mě nechápe. "Nespal jsem, věděl jsem o tobě a nespim proto, protože jsem si léky nevzal, když jsem měl teplotu." Odpovím. "Ale proč? Teplota byla ze stresu nejspíš a potřebuješ být fit." Pokárá mě. Sednu si na gauč a složím si nohy pod sebe. "...Mám strach... hrozněj strach..." koukám na podlahu. Will chvíli po mě kouká a pak si sedne opět ke mě. "Jayi... to bude dobrý, zvládneš to." "Hm... a když ne? Ty se o mě budeš starat?" pronesu ironicky. "Nemysli na to." "A na co mám myslet? Tebe se to netýká... Vždyť 40% je strašně málo a všeho co mě může potkat, strašně moc..." Koukám na zem."Mamka neměla ani takovou prognózu a jak dopadla. Jak trpěla, jak si přála aby byl konec..." "Jayi s kym si mluvil?" zeptá se. "Co? Jak s kym mluvil?" podívám se na něj. "S jakým doktorem? S tím specialistou Mortonem? On ti řekl všechno o následcích a komplikací, že?" zkoumá mě. Přikývnu. "Proč?" "Protože jsme se s tvým lékařem domluvili, že ti to říkat nebude, že to bude tak lepší." Odpoví. "Hmm... Protože jsem srab." Kouknu zase jinam. "Ne Jayi, nejsi... Nechceš něco?" zeptá se. "Jako co? Třeba dvě rány palicí do hlavy? Jo to bych bral, měl bych aspoň klid... A jinak nevim co myslíš, když mám vše zakázaný, ale panák by bodnul." Will zakroutí hlavou. "Ach jo... Ne to jsem nemyslel, ale můžu ti dát napít trochu vody, to tě nezabije." Řekne Will. "Jo, tak jo..." Přikývnu. Will mi nalije do skleničky trochu vody a podá mi ji. "Hele, já ti dám sedativa, který nijak neovlivní tvůj zítřejší stav a pak půjdem na tvůj pokoj." Řekne Will. "Hm... já vim, že už se mě rád zbavíš." Řeknu. "Ale ne Jayi, ale potřebuješ si odpočinout a nabrat síly na výkon a neříkej, že ne, že se vyspíš při narkóze." sebereme mi vítr z plachet."No jo dostal si mě, teď ti nemůžu nic říct." Ušklíbnu se. "Dojdu pro ty sedativa, tak tu počkej." Řekne Will a odejde. Za chvíli s vrátí a píchne mi injekci do kanyly co mám v ruce. "A dáš to do zápisu?" zeptám se při cestě do pokoje. "Do chorobopisu... Ne není to nutné, nikdo to nepozná." Pousměje se a když dojdeme na pokoj uložíme mě. "Mám tu zůstat?" zeptá se Will. "Jo... byl bys hodný." Odpovím a když si sedne na židličku, tak zavřu oči a brzo na to skutečně usnu. A nic mě nezajímá....