Chicago PD - Soul of darkness - Duše v temnotách

Soul of darkness - Duše v temnotách 46 - závěr

.... A nic se nestane, díky bohu. "Uvolněn, opouštíme prostor. Tak zvedej kostru! Doufám, že nezanecháváš pachovou stopu." Ušklíbnu se. "Vole, jen abys v tom nebyl sám..." Pronese a uváže si kolem pasu lano. "Tahejte!" Řeknu vysílačkou nahoru. "A co ty?" "Až budeš nahoře pomůžete mi, teď si poradim." Řeknu a připevním se ke karabině a začnu po laně šplhat. Čas ubíhá a dostává se ke kritickým hodnotám... Začnou zbývat jen sekundy... Když se Antonio dostane nahoru za pomoci kluků, vytáhnou i mě. "Kam teď? Nestihneme přelézt zpátky a je to moc vysoký." Řekne Ruzek. "Skočíme, nemáme na vybranou." Rozhodnu. "Co požární schodiště?" Nadhodí Atwater. "Neni čas na diskuze! Skočíme!" zavrčim a dojdeme k okraji střechy a spatříme kontejner a zaparkovanou dodávku. "Vy dva do kontejneru a my dva na dodávku, lanama si zbrzdíme pád." Rozhodnu a i tak uděláme - skočíme a v tom dojde k explozi. Takže, nás trošku ožehnou plameny a přepálí se lana a dopadneme tvrdě na auto a pak nás zasypou střepy. "Auu..." pronesu. "Žiješ, saláme?" zeptám se s úšklebkem. "Asi jo..." Převalí Tony se na bok a pak sjede z auta a pomůže mi a pak si protáhneme kosti a za chvíli za náma doběhne zbytek rozvědky. "Jste všichni ready?" zeptá se Voight. "Nejspíš jo... Ruzek a Atwater jsou v kontejneru..." Pronesu a ty se taky začnou hrabat na svět. "Kdyby to někoho zajímalo, jsme taky OK..." Pronese Ruzek. "To je fajn, ale takhle s náma do auta nevlezete." Ušklíbne se. "A mimo jiné prohlídnou Vás paramedici všechny... Dobrá práce." Poklepe mě Voight po rameni. Přikývnu a usměju se. Pochvala za několik měsíců opravdu potěší.

Pak dorazí ambulance, pyrotechnici a hasiči. "Dobrá práce kolego, na poprvé, kdybyste chtěl, tak u nás je místo volné pořád." Řekne Willous. "Děkuju s pár bombami, už jsem tu zkušenost měl a děkuju za nabídku, ale mám se dobře tam, kde jsem." Usměju se. Willouse se usměje a jde si po svých. Parademici zjistí, že jsme všichni pořádku až na pár modřin a oděrků a můžeme se vrátit na okrsek.

"Já vím, že všichni už chvátáte domu nebo to chcete jít zapít, ale mám tu ještě jednu maličkost, která už byla dlouho odkládána již v několika měsících, ale dnes jsme jasně viděli, že toto je zcela zbytečné a nevědět to, tak nikdo nic nepozná... A proto bych rád Jaye vrátil mezi naše stavy..." Voight zajde do kanceláře a donese mi odznak a zbraň. Tento den nemohl skončit pro mě... nás líp. "Opravdu si myslíte, že je to dobrý nápad?" optám se pro formu. "Ano myslim, dneska si prokázal hodně a v kanceláři ses už naseděl dost i když svůj režim mít budeš... A taky... jistě ses poučil a kdyby se něco mělo v budoucnu opakovat tak jsi jistě poučený." Řekne Voight. "Ano to jsem, a moc si toho vážím, seržante." Řeknu a usmívám se jak zhulenec. "A to si zaslouží oslavu!" zavýskne Antonio. "A platí Jay!" Přidá se k tomu i Ruzek. "Jasně... Co jinýho s váma." Ušklíbnu se a vyrazíme do baru....

A to je závěr mé obsáhlejší povídky. S Jayem to nakonec po několika peripetiích dopadlo dobře. Překonal těžkou nemoc, nakonec se mu navrátila i jeho milovaná práce a teď už mu jen zbývá si najít svou životní lásku....

Tuto povídku jsem napsala jako takové poučení, protože v mnoha případech jsou prvotní příznaky opomíjeny a k lékaři se chodí až na poslední chvíli, ale ne vždy to tak stačí a má to dobrý konec. Proto je velice důležité chodit k lékaři včas a přijít s výsledkem, že všechno v pořádku než, že se nedá nic dělat... U této nemoci je léčba dost náročná, člověka hodně změní, ale v duši a uvnitř zůstává pořád stejný a to mi nejbližší víme a nemocnému člověku jako rodina pomůžeme. Život dokáže být nespravení, ale i krásný a tak si ho zbytečně nekraťme jen proto, že opomeneme na své zdraví...