Chicago PD - Soul of darkness - Duše v temnotách

Soul of darkness - Duše v temnotách 39

A tak Erin dojde ve smluvený čas. "Ahoj Wille..." dojde do bytu Halsteadu. "Ahoj Erin, promiň, že tě zase využívám, ale Jay je dneska na tom nejhůř ze všech těch terapií a nemůžu ho tu nechat jen tak. Navíc měl teplotu... Asi zbytečně plašim, protože to tak občas bývá, ale nevim mám blbej pocit..." Řekne Will. "V pohodě Wille, budu tě průběžně informovat." Řekne Erin. "Dobře, fakt díky, ahoj..." Will odejde do práce a Erin se jde podívat na mě, ale jsem opět mimo a mám neklidné spaní což jsem předtím neměl. Erin si ke mě sedne a pohladí mě ve vlasech. "Co to zase vyvádíš. Vždyť plnou pozornost máš i tak..." Přestanu sebou tak házet, jako bych věděl, že tam je. "No jo.... Že ty to děláš jen kvůli mě, abych byla s tebou..." Pronese Erin a pak mě nechá v klidu a odejde vedle. Po pár hodinách se začnu probouzet, i když se spíše přetočim na záda a trochu si u toho zahekám. Jsem slabej jak moucha, snad každá kůstka v těle mě bolí a jsem celý opocený a oči nechávám jen stěží otevřené. Jejich otevřenost se zlepší ve chvíli, kdy ve dveřích uvidím Erin. "Ahoj..." pousměju se. "Ahoj, vypadáš hrozně." "Díky za kompliment... jinej jsem si přát ani nemohl." Ušklíbnu se. "Je ti líp?" zeptá se Erin. "...Nevim... nejspíš ne." Erin dojde až ke mě. "Nechceš něco? Napít, najíst, vyvenčit?" ušklíbne se. "Ani jedno... ale víš, co bych chtěl?" podívám se na ni. "Ne, co?" zeptá se Erin. "Kdyby sis přilehla." "A ty mě nakazíš viď?" ušklíbne se Erin. "Hm... Kéžby byla chemoterapie přenosná, nakazil bych všechny své nepřátele... Ať si užijí taky." Ušklíbnu se. "A já bych mezi ně patřila taky?" zeptá se. "Ne, tobě bych to neudělal. Nemám důvod..." Odvětím a sleduju ji. "No dobře, tomu tvýmu štěněčímu a upocenému pohledu se nedá odolat." Ušklíbne se Erin a lehne si ke mě. Usměju se. "Na tohle jsem se těšil pěkně dlouho..." Obrátím hlavu k Erin. "Jasně a kvůli tomu děláš, že je ti zle." ušklíbne se. "Ach jo... Já se tu snažím mluvit vážně..." Zatvářím se smutně. "Ale no tak nerozbreč se mi tu. Já tě beru vážně..." Podívá se na mě. "Ale troška humoru k tomu musí být ne?" "Hm... Vážně nemám náladu na humor... Chci ti říct, že tě mám rád..." Začnu. "Ale to víme ne... Já tebe taky..." Řekne Erin. "Jo... ale jinak než já tebe..." Naznačím. "Ale Jayi..." Vzdychne Erin. "Žádný ale... Já vím, že ty to tak nebereš.... ale aspoň mě vyslechni, prosím...." "Vždyť já tě poslouchám..." Řekne Erin. "Mám tě rád, tak jako opravdově... Že bych byl rád kdyby to bylo na vzájemné... a na pořád.... Když jsme spolu byli bylo to strašně fajn... A vůbec mi nepřišlo to, že bychom si lezly na nervy v práci nebo potom když jsme byli spolu.... Co se stalo?" zeptám se avšak Erin mlčí. "Mlčíš... To není moc dobré...." pronesu tišeji. "Já... Nevim co ti říct, protože ať řeknu cokoliv, tobě to ublíží." Řekne. "No... rozhodně míň než když budeš mlčet..." Pronesu. "Ty seš strašně hodnej a máš na víc. Je tucet lepších žen v okolí než já. Nejsem pro tebe vhodná. Jsme oba odlišní, máme jinou minulost, jinak se díváme na svět, máme vlastní předsudky a tak celkově... Přijde mi, že dokážeme být kolegy a kamarády, ale že by nám vztah nefungoval..." Řekne Erin. "Aha.... A nejsou právě tohle jen předsudky? Nebo strach? Vždyť co říkáš... se vzájemně vylučuje, ne...? Nemůže jít jedna část a druhá ne... Všechno je minulost... nemůžeme ji pořád tahat mezi přítomnost. Kdyby ses tomu nebránila.... A já měl příležitost, nosil bych tě na rukou ve dne v noci... Vážil bych si tě... Chtěl bych, abys byla šťastná... Zasloužíš si to...." Erin mlčí a do očí se jí začnou drát slzy a podvědomě mě začne hladit po prstech ruky. "Kéž bych... ti tak teď viděl do hlavy... Nebo aspoň uměl číst myšlenky..." Pronesu čím dál pomaleji a tišeji. "Vážně mě to mrzí..." "Hm...." Zavírají se mi oči až přestanu vše vnímat usnu. Jako bych už nechtěl slyšet ty nesmysli o nás v Erinině poddání. Pár chvil je ticho, že by byl slyšet i špendlík kdyby na zem spadl, ale tenhle pomyslný klid netrvá dlouho. "Jayi?" promluví avšak je ticho. "Ty ses urazil?" zeptá se a když se nedočká odpovědi ani teď, tak se opře o ruku a podívá se na mě. "Jayi...?" zamele se mnou, ale já nezareaguju, ale spíš zcela samovolně mi klesne hlava. "Jayi jestli je to hra není to vůbec vtipný..." Položí mi ruku na čelo. "Proboha..." Zarazí se mou horkostí a vyskočí z postele pro teploměr a pak mi ho hned dá a nakonec ani nečeká, až doměří a upozorní na to, protože jakmile se vyškrábe na 39, 2 Erin ví, že je zle a tak zvedne mobil a zavolá hned Willovi. "Ahoj Erin, děje se něco nebo mě kontroluješ, zda jsem na drátě?" "Ne... teda jo... s Jayem... má hodně vysokou teplotu přes 39 a obávám se, že je v bezvědomí..." vyhrkne do telefonu. "Cože?! Jakto?! ... Dobrý to vyřešíme pak... Pošlu k nám ambulanci, zůstaň s nim." Řekne Will a zavěsí. Erin si k Jayovi. "Já vážně z tebe zešedivim. Takhle mi srdce, ale neobměkčíš... bohužel..." Povzdechne si a nervózně čeká na ambulanci, která dojede za 10 minut. Zdejší paramedici už jsou obeznámeny, takže Erin ani nedeptají otázkami a hned ho přeloží na nosítka a odnesou do ambulance a i s Lindsay vyrazí do Chicago med, kde už na ně čeká Will. "Mluvili jsme spolu chvíli, zdál se být v pořádku... A najednou byl mimo." Vyhrkne ze sebe Erin. "Dobře... Klid, pomůžu mu." Řekne Will a s paramediky odveze Jaye na ambulanci. Erin dojde před ambulanci a sedne si tam a čeká, až se něco dozví.