Doma už je jako obvykle Will. Nevím, jak to dělá s jeho směnami nebo jak někoho oblbuje, aby chodil do práce dřív. "Čau..." Pozdravím ho ledabyle. "Ahoj, jak bylo?" zeptá se Will. "Jsi snad moje stará?!" ušklíbnu se. "Ne, jsem tvůj brácha a zajímá mě, jaký měl den, když mu není už nějakou dobu dobře." Řekne Will. "Hm... Můžeš přestat rýt. Bylo jako pracovně, když má člověk těžkej pracovní den. Ne jako ty, kterej je doma snad ještě před koncem pracovní doby." Pronesu a zamířim do pokoje. "Hm... Nevim co si myslíš, ale já končim ve čtyři ne jako ty jednou v šest, pak v osum výjimečně ve čtyři taky." Řekne Will a opět si mě testuje. "Víš co, trhni mi. Nazdar!" Prsknu už opět a zalezu do pokoje a hned zalehnu. Zavřu oči a snažím se na nic nemyslet nebo chvíli koukám z postele z okna na stmívající se Chicago a mrakodrapy, které rozsvěcují svá "oči" do tmy. Sem tam si zdřímnu, ale s trhnutím se zase proberu. Jako by mé tělo bylo v křeči, ve smyčce, která by se stále do nekonečna opakovala nebo jen to jako bych měl v těle vyplaveno spoustu adrenalinu a nemohl bych se tak zklidnit. Cítím se tak, že musím dělat, dokud sám nepadnu a nebudu mít ani sílu se zvednout. Sice se cítim vyčerpaný, ale je to stále málo a tak se rozhodnu to všechno ze sebe vyběhat.
Vstanu, převlíknu se do teplátů, tílka a mikiny a vylezu z pokoje. "Ono už je ráno? Ježiš já zapomněl jít do práce..." Ušklíbne se Will. "Kam jdeš?" zeptá se posléze. "Neser se do mě furt! Zkus hádat, asi na módní přehlídku." Odseknu a odejdu a vyrazím běhat po městě. Běhám dlouho a nezastaví mě ani přicházející bouře a silný déšť. Vlastně déšť je pro mě slast, když bičuje mé rozpálené tělo, stejně jako rozpálené ulice několika týdenním horkem...
Mysl a tělo mě navede domu až po třech hodinách, kdy už jsou dvě ráno a já jsem promoklý a prochladlý na kost. Ve spáncích mi divoce tepe, funím jak parní lokomotiva a opět začínám dvojitě vidět a taky se mi motá hlava. Takže k tomu všemu vypadám jako bych měl slušně naváto a sotva takto v kročim do bytu, tak se zjeví v chodbě Will. "Kde sakra jsi?!" zaprská. "Ty ještě nechrníš? Běhat ne?!" odseknu. "Běhat jo? A při tom ses stihl ještě navát jak prase?! Měl jsem strach, volal jsem i do špitálu jestli tam nejsi a jestli se ti něco nestalo!" zavrčí. "Nejsem ožralej, doprdele a ty se o mě nestarej furt! Nejsem děcko!" zařvu na něho a cítím jak se mi opět z nosu rozteče krev, ale tentokrát z obou dírek. "Ježiši! Ty ses ke všemu ještě porval?!" ubere už na decibelech a dojde ke mě. "Ne, herrgott!" zavrčim a zakloním hlavu. "Ne! Tohle nedělej!" okřikne mě a odvede do kuchyně ke stolu a já pěkně vrávorám. "Sedni si!" Podá mi ubrousek. "Stiskni si nos k sobě a zůstaň předkloněn." Řekne a já tak udělám. Will pak zajde do koupelny a přinese dva mokré ručníky. Jeden mi dá za krk a druhý ať používám místo ubrousku. "Porval ses?" zeptá se Will znova. "Ne, to se mi stává..." Odvětím. "Stává? To znamená? Jak je to často?" ptá se Will. "Nevim! Týden a dýl asi. To je ten stres, jsem fit." Pokrčím rameny. "To není stresem... Nikam nelez, dojdu si pro pár věcí." Řekne Will. "Nikam nelezu! Ani nemůžu." Zavrčim a zůstanu ve strnulý poloze. Will za chvíli přijde s lékárničkou a svou pracovní taškou. "Zakloň hlavu." Řekne Will. "Vždyť jsem ji zaklánět neměl, víš vůbec, co chceš?!" rejpnu si. "Kdo je doktor? Ty nebo já?!" zavrčí Will. "Vypadá to, že ty." Ušklíbnu se. "Tak drž pysk a dělej co máš!" Dál ho neprovokuju a zakloním hlavu. Will si potom nastřihne gelaspon a zasune mi ho do nosních dírek a jak mě drží za čelo něčeho si všimne. "Dej hlavu do normální polohy." Řekne a vytáhne z lékárničky teploměr a podá mi ho. "Nic mi není!" Řeknu. "Já sem doktor! A já říkám, že je! Nejménně už 10 minut sedíš, jako bys právě doběhl, motáš se a řekl bych, že máš i teplotu." Řekne Will. "Ježiši nic mi NENI! Tys nikdy neběhal? Asi ne, když se pozastavuješ nad takovýma blbostma!" Opět se začínáme hádat. "Vážně? Tak proč se mnou přeš? Dokaž mi, že jsi ok, neboj se toho a já se ti pak třeba omluvim." Řekne Will smířlivě a tím mě vezme vítr s plachet a nezbude mi nic jiného než ho poslechnout. Poslušně si vezmu teploměr a Will mi pak změří tlak. "Noo... Tak už se moc nedivím, proč si jak vožralej..." Pronese. "Proč?" zeptám se zmateně. "Máš tlak 220/ 170 o pulsu raději nemluvě." "Vždyť říkám, běhal jsem... A je změna počasí." Namítnu nevrle. "Bejt tebou tak se moc nerozčiluju, nebo tě vynesou nohama na před. Ukaž mi ten teploměr, už pípal, jestli nemáš problém s ušima." Spraží mě. Protočim očima a vyndám ho z pod paží. "37,8° to je hraniční zvýšená teplota, u někoho už vykládaná jako teplota." Řekne Will. "Jsem ok, prostě je to z běhu, vyndej mi to z nosu, půjdu si dát sprchu a spát." Řeknu. "V tomhle stavu nikam nepůjdeš. A taky si nic ještě nejedl." Řekne Will. "Jed venku a nestarej se, nejsem dítě. Dík za péči, ale jsem už v pohodě." Vstanu, zrak už je opět v normálu, a odejdu do pokoje, kde si vezmu prášek a vydám se do koupelny. " Co sis bral?" zeptá se Will. "Prášek, bolí mě jen hlava nebo bych měl říct k tomu všemu mě bolí ještě hlava?" Pronesu uštěpačným tónem. "Ty si fakt velmi příjemný, brácho, tě musím nechat zase být." Řekne, otočí se zády a vzdálí se. "Sláva tohle jsem chtěl slyšet." Zajdu do koupelny, vyndám si z nosu zbytky gelasponu, osprchuju se a hned jak se dostanu do postele usnu jak nemluvně. Že by vážně nebylo na škodu si občas pustit žilou pro dobrý a ničím nerušený spánek?
A spánek mám opravdu tvrdý, nereaguju ani na mobil a když přijde za mnou Will, mě vzbudit, tak mu také řeknu pár negativních slov ve stavu polospánku a zkráceně řečeno ani heverem mě on z postele nedostane.
Sám se vzbudím až v deset hodin a když si uvědomim, že jsem zaspal, vystartuju z postele jak namydlený blesk, něco na sebe nahážu a vyrazím na okrsek, kde už jsou všichni v plné práci. "Pardon jsem nějak zaspal..." Pronesu hned na úvod. "Asi byste si měli s bratrem domluvit lepší krytí." Pronese Antonio a zatváří se - jo jsem tě nachytal na švestkách. "S kým pak si to zaspal? Stála aspoň za to?" vloží se toho i Ruzek. "No jasně, že stála, se na něho podívej jak je z toho ještě celý rozvrkočený." Ušklíbne se Antonio. "Jdete do prdele oba!" zaprskám otráveně a jdu si sednout ke svému stolu. "Halsteade?" zavolá si mě Voight. "Jo?" dojdu za nim. "Bratr říkal, že jsi nemocný a že nepřijdeš... Nepočítali jsme s tebou." Začne Voight. "Jsem v pohodě. Will přehání, včera jsme trochu ponocovali... Tak mám jít domů, když nepočítali? Nerad bych Vám narušoval pracovní morálku." Mírně zavrčím. "V klidu Jayi. Co bys narušoval, práce je tu nad hlavu." Řekne Voight. "Fajn, tak já jdu makat, ať nedostanu zjeba, že přijdu pozdě a dělám kulový." Odejdu z kanceláře a zaujmu své místo a Lindsay mi řekne co mám dělat. "Vidim ne?!" prsknu a přitom není vůbec důvod. "Můžeš se přestat chovat jako pablb?! Erin ti nic neudělala! Jestli potřebuješ tak ti klidně za to všechno, rozbiju nos já a nejen za to, potřebuješ to jako prase drbání!" Vloží se do toho Antonio. "Máš problém?! S tebou jsem se nebavil, tak se do toho nepleť!" obořim se na něho. Antonio se postaví . "Jo mám problém, představ si!" zařve. "Antonio, nech toho! Je to v pohodě, Jay to tak nemyslel." Vloží se do toho Erin. "Ale myslel! Pořád to tak myslí! Celou dobu se chová jako pokrytecký kokot!" zaprská a to jsou najednou všichni z ticha. Přiznávají tím tak pravdu. "Dawsone, se mnou do výslechovky. Lindsay s Óčkem projdou znova místo činu. Ruzek zajede ještě za Herrmannovými Atwater a Halstead zpracují dokumenty." Řekne Voight a tím taky přeruší to co tady rozvášnil Antonio.
YOU ARE READING
Chicago PD - Soul of darkness - Duše v temnotách
AçãoCo se stane když člena rozvědky postihne vážné onemocnění?
