Chicago PD - Soul of darkness - Duše v temnotách

Soul of darkness - Duše v temnotách 31

Vím, že za mnou chodí kolegové, snaží se mnou komunikovat a já s nimi, ale ne vždy jsem při smyslech. Občas se vracím do jiného světa, do minulosti, nebo říkám věci a popisuju věci, které se nedějí... Taky se během pár dnů po operaci rozvine jedna z komplikací, kdy se mi v hlavě hromadí mozkomíšní mok, kvůli netěsnosti sešití tvrdé pleny. A proto lékaři několikrát provedou její odsátí a stáhnou vše obinadlem. Což naštěstí stačí a není nutné, odvádět mok do oblasti bederní páteře, pomocí hadičky - shuntu.

Třeba jednou, když je u mě Voight, tak mu začnu říkat něco ze své minulosti. "...Neměl bys tak myslet pořád na sebe... Máma tě potřebuje taky. Sám to nezvládám, když je do toho ješte immer were táta nalitej a musim se starat i o něho... Vždycky si hraješ na hodnýho brášku, jen když něco potřebuješ... Proč si tak přízemní? Proč si šel vůbec na medicínu, když kašleš na své nejbližší?! Co tvá lékařská etika? Tam se nic nepíše o tom, aby si myslel i na člověka co má alzheimera? Však víš jak je to těžký se starat o někoho takovýho, když mamka neví kdo je a co je?! " Sleduju Voighta a on chudáček neví co na to říct. "...Polepšim se, slibuju..." Zní jeho odpověď a mě to kupodivu postačí a zase se odeberu jinam...

Jednou jsou u mě Herrmannovi, bez svých dětí a já jim začnu něco nabízet. "....Kdybyste se chtěli odvázat, mohu Vám něco sehnat... Je to neškodný." Herrmann se ušklíbne na Cindy. "Jo a co je to?" zeptá se. "Trošku travišky nebo něco ostřejšího... Krásně to nabudí na noční hlídku a zbystří smysl, že i ty zahalený trubce slyšíte vstát z postele." ušklíbnu se. A Herrmanovi a Cindy dojde, že jsem teď někde u své bývalé jednotky. "Tak to je dobrý, to bych potřeboval kvůli tchýni a nebo proti tomu, když se mi splaší šašek, aby z toho nebyli malý šášata." zakření se Herrmann a Cindy ho pleskne po ruce. "Jo, neboj... Všechno jde když si to dobře vsugeruješ. I to, že místo pěti máš 15 centimetrů... Zajdi za Mousem... Ten má na to arsenál." "Ty seš vážně milej... Bych tě pohňácal ve vlasech, ale ty ti asi slezli z toho hulení viď." Ušklíbne se Herrmann. "Asi jo..." zakřením se na něho a sleduju ho takovým zvláštním pohledem, jako bych se snad vracel zpět do normálního stavu a hledal se, co je vlastně normální stav a není...

Postupem času mi začnou snižovat dávky oblbováků a léků proti bolesti. Také jsem se konečně zbavil amnézie a všechny opět dobře poznávám a začínám vnímat i to, jak jsem se choval a co všechno jim na sebe napráskal. K další radosti patří i to, že se mok přestal nadbytečně vytvářet a tudíž nepotřebuju ani odsavy ani obinadlo.. Zdá se, že tohle na všechny prognózy bude mít dobrý konec... nebo ne?