Vzala jsem si na starost kuchyň, protože jen tam jsem mohla pracovat sama.
Austin chodil po obýváku tam a zpátky a pořád někomu volal. Jeho hlas byl hrozně otravný.
Po nějaké chvíli jsem ho ale vytěsnila a začala ho ignorovat. Zajímalo mě co řeší, ale ne natolik, abych se zeptala.
Stále jsem měla svoji hrdost. Moje zvědavost ji nemohla jen tak zlomit. Na to jsem byla až moc hrdá.
Vzala jsem krabici s nádobím ze země a chtěla ji dát na stůl, ale malém mi spadla, když se v kuchyni objevil Austin.
Potlačila jsem nutkání po něm krabici hodit a radši ji odložila, abych to vážně neudělala.
On se pousmál a sedl si na linku. Protočila jsem očima a začala vyndavat nádobí.
Co si myslel? Že mě bude stále otravovat? A ještě k tomu když jsem chtěla být sama?
Byl hrozný egoista. Viděla jsem mu to na očích. Proto jsem se na něj nemohla ani podívat.
Asi nečekal, že když na mě bude mluvit, tak se pohádám s Mattem, takže jsem mu to nedávala za vinu, ale mohl se držet ode mě aspoň dál.
Několikrát jsem mu jasně řekla, že se s ním nehodlám bavit, tak co zkoušel? Lézt mi do prdele?
,,Nat já jsem to myslel vážně. Chci si o tom s tebou promluvit a hlavně se ti za všechno omluvit" ozval se za mnou.
Opřela jsem se o stůl a pevně zavřela oči. Nechtěla jsem na něj křičet, ale nedával mi jinou možnost.
Prudce jsem se k němu otočila a odskočila, když se objevil přede mnou. Myslela jsem, že stále sedí na lince.
Zblízka nevypadal tak špatně. Měl jemné rysy v obličeji a skousnutý spodní ret.
Byl jako štěňátko, které se bojí, že ho zbiji za něco, co provedl. Na okamžik mi ho bylo líto.
Lítost se ale vytratila, když jsem se mu podívala do očí. V těch byla vidět jeho zkaženost.
Zamrazilo mě z jeho přímého pohledu. Cítila jsme se oproti němu hrozně malá.
Jak fyzicky, tak psychicky. Bylo to jako kdyby on byl král a já žena z chudinské čtvrti.
,,mrzí mě, že jsem ti ublížil. Nechtěl jsem to tak. Byl jsem sobec. Když jsi odešla, tak mi došlo, že už nikdy nenajdu nikoho jako jsi ty" odmlčel se.
Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy. Vážně mi hodně ublížil. Myslel si, že to spraví omluvou?
,,byla jsi pro mě oporou, i když jsem tě odmítal a najednou jsi byla pryč a já si neměl s kým promluvit. Nikdo ke mně nebyl tak upřímný jako ty" to určitě.
Měl kluky, kteří při něm stáli. Měl Liv, hned v jejich domě. Mohl jít kdykoliv za ní.
Byly to kecy. Jen lži, kterými mě předtím krmil. Teď už jsem proti nim ale byla naočkovaná.
Mrazilo mě z něj na zádech. On ke mně o krok přistoupil. Chtěla jsem instinktivně odtáhnout, ale měla jsem dřevěné nohy.
Uhnula jsem pohledem z jeho očí a podívala se na své chodidla. Najednou mi přišly hrozně zajímavé.
Nevěděla jsem co mu na to mám říct. Mozek mi jel na všechny oprátky, ale já nedokázala nic vymyslet.
,,Nat" vzal mě za bradu a zvedl mi hlavu. Chvíli jsem nechala zavřené oči, ale pak jsem se na něj podívala.
Vypadal, že ho to vážně mrzí, ale můj tichý hlásek v hlavě na mě křičel, abych mu nevěřila ani slovo.
Nejspíš mě chtěl jen využít a zlomit tak, jako to udělal posledně. Jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.
,,prosím příjmi moji omluvu. Myslím to vážně. Už ti nikdy nechci lhát. Já... Miluju tě, Nat. Celou dobu jsem tě miloval" do prdele.
Slyšela jsem dobře? On že umí milovat? On že miluje mě? To nemohl myslet vážně!
To si myslel, že mě obměkčí něčím takovým? Nechtěla jsem mu to za žádnou cenu věřit, ale vypadal upřímně.
Hledala jsem na jeho tváři jeho stín naštvanosti a výsměchu, ale nic jsem nenašla. Byl jen smutný.
Už jsem se mu chystala říct, ať si to strčí někam, že o něj nestojím, ale do kuchyně vlétl Tyler.
,,Matt vás slyšel. Měla bys za ním jít. Hned" kývl za sebe a zamračeně se podíval na Austina.
Srdce se mi zastavilo. Matt? Co u nich dělal? A proč musel přijít v tak špatnou chvíli?!
Odstrčila jsem od sebe Austina, vzala nohy na ramena a odešla z kuchyně.
Matta jsem nikde neviděla, čehož si všimla Liv a ukázala na vchodové dveře. Zaskučela jsem a co nejrychleji odešla.
Od Liv jsem nečekala, že by mě za ním poslala zrovna ona. Jindy mi v tom bránila.
Matta jsem chytla pod schody. Už se chystal odejít, ale já ho pohotově chytla za paži, takže se zastavil.
Otočil se ke mně a s paží trhl, takže jsem ho musela pustit. Vehnalo mi to slzy do očí.
Vypadalo to jako kdyby se štítil mého doteku. Nechápala jsem, co mu je. Vždyť já za nic nemohla.
Jak jsem měla Austinovi zabránit, aby mi vyznal lásku? Neřekla bych, kdybych mu ji vyznala i já, ale tohle?
,,Matte" oslovila jsem ho, ale hlas se mi v půlce zlomil. On zatnul čelist a uhnul pohledem.
Nechala jsem slzy, aby mi tekly po tvářích a o krok k němu přistoupila. Chtěla jsem ho vzít za krk, ale škubl sebou.
Radši jsem ruku stáhla zpátky k tělu a sklonila hlavu se skousnutým rtem. Jak z toho ven?
Bylo mi líto, že mě ani nenechá, abych se ho dotkla. Věděla jsem, že jsem nic neudělala, ale i tak jsem se cítila provinile.
Kdybych odešla hned, jak tam přišel, tak by se nic z toho nestalo, ale kdo to mohl tušit.
To, že Austin bral na lehkou váhu to, že ho nenávidím, už nebyl můj problém.
To on byl blbý a nechápal to. Já na vině nebyla, ale byla řada na mně, abych se mu omluvila.
Neměla jsem se s ním vůbec bavit. Kdybch to neudělala, tak bychom se kvůli tomu ani jednou nepohádali.
Už jsem se nadechovala, že se mu omluvím, ale předběhl mě a začal mluvit on. Bohužel.
