Your eyes tell |NamMin|

Kapitola třetí.

„Jimine? Jdeš? " zakřičel na mě Hobi.
„Klidně běž ještě se tu zdržím" odpověděl jsem, otočil se k zrcadlové stěně a opakoval si znovu všechny taneční kroky. Hobi si povzdechl. „Nebuď tu dlouho" ještě se se mnou rozloučil a zavřel za sebou dveře. Zhluboka jsem se nadechl, poté vydechl a začal tančit.

Ztratil jsem pojem o čase. Proto jsem se rozešel ke své plátěné tašce a z ní vytáhl telefon. „Sakra! " zaklel jsem. Bylo už skoro půl deváté, a to Hobi odcházel v šest.. Myslím že mě zabije. Sbalil jsem si své věci a vydal se ven ze studia.

Cestou jsem hodně přemýšlel, hlavně nad klukem z parku. Nebo nad Namjoonem, jak chcete. Neviděl jsem ho už skoro týden a docela mě to frustrovalo. Od doby co mi dal své číslo jsme si hodně psali, ale celý tento týden jsem ho nikde nezastihl a psát mu mi přišlo blbý. Připadal bych si trapně kdyby zjistil že ho chci vidět.

Odemkl jsem dveře bytu a vešel dovnitř. Zul jsem si boty a sundal kabát, který jsem poté pověsil. Měl jsem namířeno do svého pokoje ale zarazil mě jakýsi zvuk, který vycházel z Hobiho pokoje. Povzdechl jsem si a frustrovaně si promnul spánky. Vážně? Vážně Hobi? Zrovna dneska sis usmyslel, že pozveš svého přítele a nic o tom neřekneš spolubydlícímu? Nechtěl jsem je rušit a už vůbec jim kazit tuhle atmosféru, proto jsem se otočil na patě a znovu odešel z bytu. Mám Jungkooka rád ale tohle mě docela štve, proč nechoděj k němu? Tam spolu můžou spát od rána do večera a nikoho tím obtěžovat nebudou.

Sedl jsem si na nedalekou lavičku v mém už známém parku a zaklonil hlavu dozadu. Co mám dělat? Nemám kam jít, ale rušit je fakt nechci. Nejspíš dneska spím na lavičce, kéžby to byl jen hloupý vtip.

„Myslím, že tenhle park je osudný" zasmál se nově příchozí. Já líně zvedl hlavu a podíval se před sebe. Zorničky se mi rozšířily a já se narovnal. Stál tam Namjoon, a jak jinak než s malým Monem u nohou. Usmál jsem se a přikývl. „To máš asi pravdu" zasmál jsem se. Vypadal pořád stejně, byl pořád tak.. Krásný. Doteď jsem si neuvědomil, jak moc mi chyběly jeho ďolíčky. Přisedl si ke mě a já znervózněl jelikož si sedl docela blízko. V jeho přítomnosti jsem se cítil uvolněný ale nervózní zároveň. „Co tady děláš takhle večer? " zeptal se a vzal si Mona do náruče. „Spolubydlící si přivedl návštěvu, a ne leda jakou, takže jsem jim nechal prostor a skončil tady na lavičce" pohladil jsem Mona po ouškách a usmál se. Namjoon se jemně zasmál. „Tak já tady s tebou počkám do doby než půjdeš zpátky" řekl a zadíval se před sebe. Pořád se usmíval a já se nestačil divit tomu jak moc hodný a milý je.. Trochu jsem se začervenal a sklopil hlavu k zemi.

„To nemusíš, stejně se tam nevrátím, jak jsem řekl nechám jim prostor" vysvětlil jsem mu a on se na mě podíval jako na blázna. „A kde budeš spát? " ptal se starostlivě. Nadzvedl jsem ramena. „Nevím asi půjdu do hotelu nebo budu tady na lavičce" zasmál jsem se, ale Namjoonovi moc do smíchu nebylo. „Tak nechceš přespat u mě? " zeptal se. Já vykulil oči a podíval se na něj. „To ne, nechci tě obtěžovat" nervózně jsem si začal hrát s prsty. „Promiň nechci, aby to vyznělo špatně nebo tak něco ale, hotel tady by tě stál opravdu hodně i na jednu noc a u mě bys to měl zadarmo a určitě mě obtěžovat nebudeš, ani Mona ne" řekl a já ho zaraženě pozoroval. Byl opravdu úžasný. Znovu jsem v jeho očích uviděl jiskřičku čehosi čemu jsem nerozuměl. Nakonec jsem přikývl a já zvedl se z lavičky. Z nějakého zvláštního důvodu jsem mu věřil, že není vrah nebo úchyl, který mě sváže a zavře na půdu.

Cestou k němu jsme si hodně povídali, o různých maličkostech, zkrátka byly to opravdu blbosti. Nedokážu vysvětlit proč ale neskutečně dobře se mi s ním povídá, cítím se jako bych mu mohl říct cokoliv, jako bych mu mohl věřit i důvěřovat, jako bych ho znal léta..

Zastavili jsme u o něco většího paneláku než je ten náš a Namjoon mi podržel hlavní dveře jako gentleman. Znovu jsem zčervenal. Je tak milý...

~Tak jo.. Tady to utnu 😅. Poměrně znovu kapitola o ničem, ale v další kapitole už přísahám bude něco zajímavějšího.. 💗