Your eyes tell |NamMin|

Kapitola čtyřicátá pátá.

„Třetí stádium” řekl doktor a na tabuli opodál magnetkou připl rentgen mozku.
„Tumor se během dvou týdnů rapidně zvětšil” ukázal propiskou na rentgenový obrazec. „V tomto stádiu jsou nejčastější pády do bezvědomí, který jste dnes zažil. Chemoterapie nádor nadále neoslabují”.

Seděl jsem na pohovce jako tělo bez duše a snažil se ze všech sil vnímat co doktor říkal. Namjoon seděl vedle mě a držel mou ruku. Po tom co doktor ale řekl, že chemoterapie už nepomáhá, zcela jsem se z myšlenek probral. Promnul jsem si  dlaní obličej a pohled zabodl k doktorovi. V tu chvíli mě napadla jediná otázka..

„Co budeme teď dělat? Nepomohla by silnější chemoterapie? ” s nadějí v očích jsem čekal na odpověď. Doktor zakroutil hlavou. „Silnější chemoterapii nedoporučuji, mohla by panu Kimovi značně uškodit” řekl. Frustrovaně jsem si vjel rukama do vlasů a zhluboka se nadechl. „Co bych ale doporučoval, je zvážení pobytu zde”.. „Ne” vmísil se doktorovi do věty Namjoon.
„To odmítám, už jsem to několikrát říkal” dodal Namjoon. „Pane Kime, váš stav se bude už jen zhoršovat. Nejlepším rozhodnutím by bylo to zvážit. Tady by se vám dostávalo péče, kterou potřebujete. Zvažte to prosím” apeloval na Joona doktor, avšak s ním to ani nešlo. „Odmítám stát se ležákem. Je mi líto” vstal z pohovky a odešel z místnosti.

Šokován jsem sledoval místo kde ještě před chvílí Namjoon seděl. Po vzpamatování jsem také vstal z pohovky, za vše doktorovi poděkoval a rozloučil se s ním. „Pane Parku” zastavil mě ještě. „Zkuste mu domluvit” řekl. Souhlasně jsem přikývl a slíbil doktorovi, že se o to alespoň pokusím.

*

V hrobovém tichu jsme došli až úplně domů, kde nás , ostatně jako vždy, přiběhl ihned přivítat Mon.

„Namjoone” začal jsem. „Dneska ne Jimine, půjdu spát” řekl a bez jakéhokoliv dalšího slova odešel do ložnice. Frustrovaně jsem si povzdechl. Za jiných situacích bych ho nechal a rozebral to až zítra, ale momentálně jsem něco takového udělat nemohl. Chtěl jsem vědět co se mu honí hlavou.

Stoupl jsem si do dveří a opřel se o futra. Namjoon stál u okna a nahlížel ven.  „Proč to odmítáš? ” znovu jsem načal ono téma, které Namjoon neustále obcházel. Od Joona se mi však nedostalo žádné odpovědi. „Měl bys to zvážit”.
„Zvážil jsem to, a odmítám” odpověděl. „Řekneš mi důvod? ” posadil jsem se na postel. Znovu mlčel. „Namjoone když mi nic neřekneš, jak potom mám vědět co si myslíš” řekl jsem zoufale.

„Ještě předtím než jsem zjistil co mi je, hodně jsem se držel zpátky. Nevěřil jsem si, nevěřil jsem, že někdy něco dokážu. Ani jsem se nesnažil něco dokázat, měl jsem strach. Až, po tom co jsem zjistil mojí diagnózu, došlo mi to. Můj čas se najednou začal sčítat. Začal jsem žít ze dne na den, přestal jsem se bát, a prostě dělal to co mě baví. Skládal hudbu, rappoval, přestěhoval se sem. Slíbil jsem si, že nebudu ztrácet čas smutkem, a zkrátka budu žít až do samého konce. Chci žít dokud to jde. Nechci umřít na nemocničním lůžku jako všichni ostatní s mojí diagnózou. Až přijde konec, chci... Chci být s těmi, které mám rád, v pohodlí svého domova. S tebou Jimine..”.

Namjoonova řeč mě neskutečně dojala. Konečně jsem se dozvěděl, co si myslí, co ho tíží. Zvedl jsem se a přeběhl k němu. Pořádně jsem ho objal a zabořil hlavu do jeho ramena. „Ležet tam a přiznat si realitu.. Cítil bych se méněcenný” řekl a mě píchlo u srdce. „Ty nejsi méněcenný” natiskl jsem se k němu o něco víc. Mrzelo mě, že o sobě takhle smýšlel.
„Jestli to nedokážeš udělat pro sebe, udělej to pro mě a zvaž tu nemocnici”.

„Dobře, zvážím to” řekl a já vnitřně zajásal. Natáhl jsem se pro polibek a pohladil ho po tváři. „Miluju tě. A budu tu s tebou” řekl jsem.

„I na samotném konci? ”.
„Vždycky”.

*

~Temná a depresivní kapitola.. Ty já ráda.
I když mrzí mě, že to v tomhle příběhu takhle odskákal Namjoonie T_T.

Přísahám, že na něho v novém příběhu budu mnohem milejší 😌.

Snad se vám kapitola líbila, a uvidíme se brzy u další, mějte se krásně, a nezapomeňte.

'You nice, keep going!' - JM