Your eyes tell |NamMin|

Kapitola dvacátá devátá.

„Hej Jimin-ah!” zakřičel na mě můj kamarád ode dveří a já se otočil jeho směrem. „Už půjdu jdeš taky? ” optal se, ale já nesouhlasně zakýval hlavou. „Ne, ještě se tu zdržím” řekl jsem, sedl si na zem a otevřel lahev s vodou, ze které jsem se rovnou napil. „Dobře, nezůstej tady moc dlouho” zamával mi a odešel ze studia. Byly sotva dvě odpoledne, nechtěl jsem ještě jít, Namjoon stejně není doma.

Dnes jsme hodiny tance neměli. Chodíme sem vlastně už ze zvyku trénovat. Tanec mi vždycky pomáhal vyčistit hlavu a protřídit myšlenky. Proto sem chodím i v dny mého volna.

Znovu jsem se zvedl a otočil k zrcadlové stěně. Pustil hudbu a začal tančit.

*
Když hudba už po několikáté skončila, svalil jsem se na zem a snažil se zklidnit svůj zrychlený dech. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že už jsou čtyři hodiny. Vyskočil jsem na nohy, vzal si své věci a opustil studio. Zamířil jsem do sprch, které tu díky Bohu máme. Vážně jsem nechtěl přijít za Namjoonem celý propocený.

Po sprše jsem si usušil vlasy, a převlékl se do čistého. Ještě jsem zkontroloval jestli je v našem studiu zamknuto a mohl jsem se vydat konečně domů. Nebo spíš respektive k Namjoonovy domů.
Vyšel jsem tedy z celé budovy a rozhodl se to tentokrát vzít jinudy než parkem, chtěl jsem se projít, a taky jsem si chtěl cestou koupit kafe.

Procházel jsem kolem obchodů a z dálky konečně zahlédl mojí oblíbenou kavárnu. Přešel jsem silnici a měl namířeno přímo tam. Vešel jsem do kavárny a objednal si svou oblíbenou kávu. Chvíli jsem čekal a po zavolání mého jména jsem zaplatil a kavárnu opustil. Vezmu to zkratkou řekl jsem si pro sebe. Tou rádoby 'zkratkou' jsem měl na mysli nepříjemně opuštěnou a temnou uličku. Ani nevím proč jsem tudy chtěl sakra jít. Nechtěl jsi se ještě před chvílí procházet a nebrat to zkratkami!? Okřikl jsem se v myšlenkách, ale i tak se vydal tou zatraceně strašidelnou uličkou.

Dokonce bych jí i prošel v klidu, jenom kdyby..

„Ahoj kočičko” ozvalo se za mnou. Ten hlas jsem až moc dobře poznával. Proto jsem se otočil. Kousek ode mě stál ten muž z klubu, jak jen on se jmenoval?.. S.. Su.. Sehun! Jeho nechutný perverzní úšklebek mě znechucoval. Odvrátil jsem od něho pohled a rozeběhl se. Jenomže jsem nestihl uběhnout ani dva metry a předemně se postavili dva vysocí muži. Chtěl jsem je prostě oběhnout ale zatarasili mi kompletně cestu. Oba dva muži se hnuli proti mě a já začal couvat. Couval jsem a couval, až jsem narazil zády do Sehuna. Byl jsem jimi zahnán ke zdi. Už jsem neměl kam couvat. Všem třem na obličeji pohrával nechutný úšklebek. Proklínat jsem sám sebe za to, že jsem radši nešel blbým parkem.

„Říkal jsem, že se ještě uvidíme” řekl Sehun a pohladil mě po tváři. Přiblížil se ke mě blíž, chytl mě za boky a začal mě osahávat na mém pozadí. Okamžitě jsem ho začal odstrkovat a vzpírat se. Na to mě silně chytl za zápěstí a čelist. Podíval se na mě a vypadal vytočeně. „Hele princezno, přestaň se laskavě bránit. Budeš to mít o dost lehčí když se necháš, nechceš přece aby to bolelo, že ne? ” nechutně se na mě usmál. Křečovitě jsem zavřel oči. Takže tohle je ta chvíle kdy mě znásilní? Proč prostě nezakřičím? ..Pomoc..

„Hej di si ukazovat ten svůj ohyzdnej ksicht někam jinam! ” zakřičel někdo z povzdálí. Otevřel jsem oči a podíval se ke zdroji nadávky. Byl to Taehyung, v černé mikině, roztrhaných džínách a s vražedným pohledem, musím uznat že vypadal děsivě.

„Ale né. Není to snad náš Taehyung s prořízlou držkou? ” zasmál se Sehun, pustil mě a otočil se k němu. „Vrať se odkud si přišel Kime nebo přijdeš k úhoně” řekl a znovu se ke mně otočil. Najednou ho ale Taehyung chytl za bundu a odhodil dozadu. „Ty svině! ” vykřikl Sehun, zvedl se ze země a vyběhl přímo na Taehyunga, který ale včas uhl, chytl Sehuna a jednou ranou ho poslal k zemi. Ti dva jeho kumpáni jenom přihlíželi, a když se na ně podíval Taehyung okamžitě začali couvat. Sebrali svýho kamaráda ze země a rychle se odebrali pryč.

Nahlas jsem vydechl všechen vzduch z plic a sesunul se po zdi na zem. Obličej jsem si schoval do dlaní a snažil se uklidnit. Bože.. Klepal jsem se. Vážně jsem si myslel, že mě..

„Hej jsi v pohodě? Nic ti neudělal, že ne?” klekl si ke mě Tae a chtěl mě pro uklidnění pohladit po rameně, ale já prudce ucukl a rychle zvedl pohled. Připadal jsem si jako týrané stěně, které se bálo dotyků. „Klid, to jsem já, nic bych ti neudělal” podíval se na mě starostlivě Tae a já si uvědomil co se stalo. „Promiň já jenom.. ” nedokázal jsem ze sebe nic dostat, byl jsem pořád v šoku z celé té situace.

Tae mi pomohl se dostat na nohy a vedl mě daleko od téhle uličky. „Co jsi mu udělal? ” zeptal jsem se. „Jenom jsem ho vypnul, bude v pohodě, akorát ho bude bolet hlava” řekl a promnul si červené klouby na ruce. „Děkuju” špitl jsem. „Nemusíš mi děkovat. Doprovodím tě”.

~Mám takovej pocit, že je tahle kapitola poměrně trash ale whatever.

Jsem back! Je mi líp, jsem v pohodě, a už mi neskutečně chybělo psaní, proto jsem se dneska rozhodla napsat další kapitolu.

Taky jsem zase hodně přemýšlela (jak jinak haha) nad jiným příběhem, a ještě tenhle týden bych měla začít sepisovat nový příběh, na který se neskutečně těším! (≧∇≦)/ 
Upřímně mám těch příběhů v hlavě tolik, že se v tom přestávám orientovat, ale zvládám to...docela😅.

Příští kapitola by měla být už o něco lepší. Omlouvám se za případné chyby, je možné, že jsem při psaní nadělala dost chyb, tak je zkuste ignorovat a já se je pokusím opravovat.

Byebye💗.