Your eyes tell |NamMin|

Kapitola čtyřicátá osmá.

Seděl jsem blízko jeho postele a sledoval jak klidně oddechoval. Jemně jsem svíral jeho ruku v té své. Byl jsem hluboce ponořen do vlastních myšlenek.
Po epileptickém záchvatu Namjoon dostal něco na uklidnění a dlouze spal. Spal přibližně tři hodiny, a já tu s ním stále byl. Pohled na jeho spící tvář mě uklidňovala. Snažil jsem si zapamatovat každičký centimetr jeho krásné tváře. Chci si ho takto pamatovat..

Z ničeho nic se Namjoon lehce ošil a poté pomalu otevřel oči. Rozhlížel se po místnosti a chvíli na to se jeho pohled setkat s tím mým.

„Ahoj” šeptl jsem a políbil hřbet jeho ruky. „Ahoj” pokusil se o malý přesto roztomilý úsměv. „Co se...stalo? ” řekl zmateně. „Měl jsi záchvat, ty si to nepamatuješ? ” zvědavě jsem zvedl obočí. Joon zakroutil hlavou. „Pamatuju si, že jsem tady na tebe čekal a potom.. Už si nic nepamatuju” dořekl a otočil se na bok směrem ke mně.

„Jak ti je? ” zeptal jsem se. „Je mi fajn, akorát dost unavený” prožmoulal si oči a zívl. „Doktor ti dal něco na uklidnění. Měl by ses prospat” pohladil jsem ho po vlasech. Vypadal opravdu unaveně.
„Kdy půjdeš domů? ”.
„Vážně si myslíš, že tě tu nechám samotného? ” uchechtl jsem se.
Namjoon se na mě vážně podíval.
„Nemůžeš tu se mnou být, máš práci, a taky kdo by se postaral o Mona. Musíš se vyspat Jimine. Nemůžeš mě tu hlídat. Budu v pořádku, mám tu ty nejlepší doktory, budu v pořádku” řekl přesvědčivě.

I když se mi nelíbilo nechávat ho tam samotného, měl pravdu. Nemohl jsem tam zůstat, musím se postarat o Mona a mám i jiné povinnosti.

Pomalu se začínalo stmívat a to znamenalo, že byl čas odejít a nechat Joona spát. Rozloučil jsem se s ním, políbil ho na čelo a slíbil, že se zítra stavím.
Vyšel jsem z pokoje a cestou z nemocnice jsem vrazil do známé osoby.

„Tae? ” překvapeně jsem na něho pohlédl. Vypadal vyčerpaně, jakoby celou cestu běžel. „Slyšel jsem co se stalo. Je Joon v pořádku?! ” začal pomalu dělat povyk a tak jsem ho co nejrychleji uklidnil. „Klid Tae, klid. Namjoon je v pořádku, je ve svém pokoji a spí” uklidňoval jsem ho.
„Jdu zrovna od něho. Pojď” zamával jsem na něho. „Všechno ti řeknu”.

*

S Taem jsme došli až do mého a Joonova bytu. Pozval jsem ho k nám a zavřel za ním dveře. Okamžitě se u nás objevil Mon a vítal nás.

Posadil jsem se do kuchyně ke stolu a nepřítomně se díval před sebe. Tae si ke mně přisedl a obě ruce položil na stůl. O jednu si opřel hlavu a zadíval se na mě.
„Takže...co se stalo? ” začal.
Otočil jsem hlavu jeho směrem a řekl.
„Během toho co jsem byl v práci mi zavolal Yoongi. Že Namjoon ztratil vědomí, a že je v nemocnici” mnul jsem v ruce prstýnek co mi dal a přitom mluvil dál.
„A hodinu na to měl epileptický záchvat” snažil jsem se zadržet slzy jak jen to šlo. Slzy pro mě znamenali porážku. Nechtěl jsem si přiznat nic zlého..

Tae si nejspíš všiml, mého snažného zadržování slz a tak stikl mou ruku, na důkaz podpory. „Doktor řekl, že Namjoonovi už nemohou pomoct žádným léčením. Budou se mu snažit zlehčovat průběh prášky na bolest. Aby ho to... Nebolelo” posmrkl jsem.

V tichosti jsme vedle sebe seděli a ani jeden z nás nevěděl co má říct. Tae si projel oběma rukama vlasy a povzdechl si. Znovu jsem se nepřítomně podíval před sebe. „Víš, nedokážu si představit, že se jednou probudím a on vedle mě nebude ležet. Že už neuslyším jeho hlas jak volá mé jméno. Že už neuvidím jeho úsměv, neuslyším jeho smích..” otřel jsem si kapičky slz co mi bez mého vědomí stekly po tváři.
„Smířit se s tím je ta nejtěžší věc” zakončil jsem.

„Já vím” dodal Tae. „Vím jak se cítíš Jimine. Joon je jako můj bratr, neumím si představit, že.. umře” řekl smutně.
„Jsem rád, že jsi Namjoonův přítel zrovna ty Jimine” pousmál se na mě. „Takhle šťastného jsem Joona za dobu co ho znám ještě neviděl. Děkuju ti, že tu pro něho jsi”.

„Už bych měl jít. Je pozdě” zvedl se Tae ze židle. „Zítra se za Joonem stavím, snad mu bude lépe”.
„Dobře, napíšu ti číslo pokoje” řekl jsem a šel ho doprovodit alespoň ke dveřím.
„Tak se měj, a drž se” povzbudil mě.
„Ty taky.. Jo a Tae? ” zastavil jsem ho ještě.
„Děkuju, za ten rozhovor. Pomohlo mi to”.
„Za málo” zazubil se.

*

Chvíli na to co Tae opustil náš byt, pocítil jsem osamění. Nebylo příjemné být tam sám. Nebyl jsem zvyklý spát tu bez Joona. Došel jsem do ložnice a na posteli zahlédl tričko, Joonovo tričko. Vždycky mu říkám ať špinavé prádlo hází rovnou do koše na prádlo. Usedl jsem na postel a vzal si tričko do ruky. Chvíli jsem látku žmoulal mezi prsty a poté k ní přivoněl. Voněla přesně jako on.

Do pokoje přiběhl Mon a sedl si před postel koukajíc na mě. Jakoby žádal o svolení. Usmál jsem se na něho a vyzvedl ho na postel. „Dobře dneska můžeš spát se mnou, když tu páníček není” dal jsem mu malou pusinku na hlavičku a znovu ho pohladil po jemné, bílé srsti. „Chybí ti viď” promlouval jsem k němu. Mon zívl a zavrtal se do peřin na Namjoonovu stranu postele. Bral jsem to tedy jako odpověď na mou otázku.

Převlékl jsem se, osprchoval se a zalehl do postele.
Dnes to bylo těžší než kdy dřív. Přitulil jsem se ke chlupaté kuličce předemnou a zavřel oči. Ačkoliv jsem byl neskutečně unavený, nemohl jsem usnout.
Celou noc jsem přemýšlel jak to bude dál. Co se stane zítra. Myšlenky mi nedaly spát. Bylo jich tolik.

*

~Momentálně to bude s kapitolami tak všelijak jelikož mě teď hodně zaneprázdňuje škola. 😪

Ale dnes jsem měla náladu, i chuť napsat další kapitolu a tak je na světě! ✨

Omlouvám se za případné chyby.

Mějte se krásně😇.

Byebyee💜