Your eyes tell |NamMin|

Kapitola třicátá.

Tae mě doprovodil tak, jak řekl. A já ho při pohledu na jeho zarudlé klouby nemohl nechat jen tak jít. I přes všechny jeho protesty jsem ho nakonec stejně do bytu dotáhl. Poslal jsem ho na pohovku a sám jsem odešel do koupelny pro lékárničku.

I s menším kufříkem jsem si sedl vedle Taeho a chytl jeho ruku. Prohlédl jsem si jí, byla vážně zarudlá, vsadím se, že tam bude mít modřinu. Palcem jsem klouby jemně promačkal a zjišťoval, jak moc ho to bolí. Na což Taehyung několikrát sykl.

Vytáhl jsem z lékárničky chladící, zklidňující mastičku a trochu si nanesl na prst. Pomalu jsem začal mast roztírat a snažil jsem se moc netlačit, aby ho to nebolelo ještě víc. „Necukej sebou” řekl jsem klidně když Tae už po několikáté ucukl rukou. „Ošetřil bych si to sám” jen co to dořekl znovu sykl bolestí. „Praštil si ho kvůli mě, tak tě taky musím ošetřit já” vzal jsem si ze stolku kapesník a otřel si prsty od masti. Vytáhl jsem z kufříku obvaz a ruku mu ještě obvázal.

„Měl by sis s tím ještě zajít k doktorovi” zvedl jsem se z pohovky a odnesl lékárničku zpátky do koupelny. „Není potřeba, budu v pohodě. Nebylo to poprvý co jsem někomu dal pěstí” mnul si obvázanou ruku v té druhé. „Ještě jednou děkuju, že jsi mi pomohl. Neumím si představit co by udělali, kdyby ses tam neukázal” byl jsem mu vážně vděčný..

„Už jsem ti říkal, neděkuj mi, tohle by udělal každej” mávl nad tím rukou. „Každej určitě ne” řekl jsem a znovu se posadil vedle něho na pohovku. „Překvapilo mě to.. Myslel jsem si, že mě nemáš rád” jen co jsem to dořekl ke mě Taehyung vzhlédl a setkal se s mým pohledem. „Nikdy jsem neřekl, že tě nemám rád, prostě mi nesedíš, ale to není důvod k tomu abych tě tam nechal znásilnit tím bezmozkem” projel si rukou vlasy a pocuchal je. Vážně jsem nechápal proč mu nesedím, nic jsem mu neudělal. Nedal mi ani příležitost s ním jakkoliv promluvit. Pokaždý co přišel za Namjoonem házel na mě divný pohledy, nebudu lhát děsil mě. Vyhýbal se mojí společnosti, prostě to vypadalo jakoby mě nenáviděl z mě neznámého důvodu.

„Ty tvoje pohledy ale spíš připomínali touhu mě zabít, než že ti jenom nesedím”  uchechtl jsem se. Taehyung si povzdechl. „Chodíš s mým nejlepším kamarádem z dětství, kterej se mimochodem potýká s vážnou nemocí, a nejspíš se s ní bude potýkat do konce svýho života. Co si pamatuju tak nikdy nebyl šťastnej tak jako je teď, tak se mi zkus nedivit, že ti prostě hned nebudu věřit a zbožňovat tě” i přesto, že na mě koukal tak chladně, došlo mi, že se vlastně jenom bojí o svého nejlepšího kamaráda, hodně mu na něm záleží. „Neříkám, že mě musíš hned zbožňovat. Ale byl bych rád kdybychom spolu vycházeli, už jenom kvůli Joonovi” pokusil jsem se o úsměv.

„Musíš mi ale dát příležitost, dokázat ti, že to s Namjoonem myslím vážně, a že mu určitě nehodlám ublížit, nebo ho opustit” pokračoval jsem. „Doufám, že je to všechno co říkáš pravda” ... „Dokážu ti, že je” usmál jsem se, ale tentokrát jsem nebyl sám, i u Taeho jsem zahlédl náznak úsměvu, který se snažil skrýt. Vlastně není až tak děsivý jak se na první pohled zdálo.

*
„Tae? ” zastavil jsem ho ještě před odchodem. „Mohli bychom si ten dnešní incident nechat pro sebe? ” vážně jsem nechtěl, aby o mě Namjoon měl strach, nechtěl jsem ho zatěžovat blbostma. Chápavě přikývl. „Nic mu neřeknu, ale ty dávej bacha kudy chodíš” řekl a vážně mě sjel pohledem. Ještě jednou jsem mu poděkoval a ve chvíli kdy chtěl odejít se najednou otevřely dveře bytu a v nich stál Namjoon s překvapeným výrazem.

„Ahoj Tae, co ty tady? ” řekl a začal si zouvat boty. „Co to máš s rukou? ” poukázal Joon na obvázanou ruku a já ztuhl. „Cestou domů jsem potkal partu opilých idiotů co obtěžovali nějakou holku, a když jsem jim slušně řekl, aby toho nechali, chtěli mi rozbít hubu, tak jsem se bránil” zvedl ruku v obvazu. „A pak jsem potkal Jimina, když viděl tu ruku nenechal se odbít a tak mě dotáhl sem, aby mě ošetřil” dořekl. Koukal jsem jako vyoraná myš, neumím lhát, a lži nenávidím ale tahle lež byla nezbytná. „Aha.. a nezdržíš se na večeři? Když už jsi tady” poplácal Taehyunga Namjoon po rameni. „Dneska ne kámo, nebudu vás rušit, stejně už musím jít, Yoongi bude šílet kde jsem tak dlouho” rozloučil se s námi a odešel z bytu.

„Jak bylo v práci” zaculil jsem se na mého partnera a vtáhl ho do polibku. „Fajn, jenom toho bylo dost” díval se mi do očí, jakoby v nich něco hledal. „Radši mi řekni co ten Taehyung” ušklíbl se. „Potkal jsem ho na cestě domů a ta ruka se mi vážně nelíbila, tak jsem mu ji ošetřil, to je všechno” ... „Mám žárlit? ” pozvedl jedno obočí. Uchechtl jsem se a jemně ho plácl do hrudi. „Můžeš” zašeptal jsem hravě blízko jeho rtů. Na to Namjoon zareagoval téměř ihned. A to tak, že se mnou začal couvat směrem k pohovce, na kterou mě položil a nalehl na mě.

~S tímhle jsem už o něco víc spokojená než s minulou kapitolou upřímně. Nemusíte se bát, Tae nebude v tomto příběhu zaporák.

Snad se vám tahle kapitola líbila💜.

(๑˃̵　ᴗ　˂̵)و