Your eyes tell |NamMin|

Kapitola druhá.

Nemohl jsem spát, pořád jsem se probouzel. Nakonec jsem na pár hodin usl. Ale znovu jsem se probudil. Protřel jsem si oči a zamžoural na hodiny které ukazovaly čtyři hodiny ráno. Už nemělo cenu chodit spát, stejně bych neusl. Vstal jsem z postele a přešel ke skříni. Oblékl jsem si termo tričko, tepláky a teplejší velkou, černou mikinu. Rozhodl jsem se, že si půjdu zaběhat alespoň si pročistím hlavu. Vzal jsem si klíče a sluchátka s mobilem, obul si boty a vyšel z bytu.

Běžel jsem pomalým tempem a občas se jen tak procházel. Nejsem moc sportovní typ ale tohle mi občas pomáhá. Usoudil jsem, že jsem uběhl už dlouhou cestu, proto jsem se otočil a běžel zpátky. Pot mi stékal po tvářích až na krk. Vzal jsem to zkratkou přes park a tam zpomalil, spíš jsem tam už jen pomaleji šel. Pořád jsem měl nasazená sluchátka a občas se podíval vzhůru na hvězdy. V dálce jsem najednou na lavičce zahlédl osobu. Trochu jsem dostal strach jelikož jsme tu byli jenom já a ta osoba sedící na lavičce. Co když je to zloděj? Nebo úchyl? Znásilní mě? Jsem vážně paranoidní nebo přeháním? Chtěl jsem se otočit a jít radši delší cestou přes město, ale nakonec jsem si řekl, že nemůžu být taková bábovka do smrti, a tak jsem se pohnul vpřed. Čím blíž jsem osobě byl tím nervóznější jsem začínal být. Sluchátka jsem si pro jistotu sundal abych kdyby náhodou slyšel kroky neznámé osoby.

Když jsem byl dostatečně blízko té osoby prohlédl jsem si jí a úlevně vydechl, ale zároveň jsem byl překvapený. „Ahoj” pozdravil jsem. Byl to Namjoon a v náručí držel svého pejska. Zvedl ke mě pohled a chvíli si mě prohlížel. Nedivil jsem se jelikož byla tma a pouliční lampy nemají moc dobré osvětlení. Když mě poznal do široka se usmál a vytáhl na mě znovu jeho ďolíčky, které mě dokázaly dostat na kolena. „Ahoj Jimine” pozdravil na zpět. Posadil jsem se vedle něj. „Je tak brzo, co tu děláš? ” zeptal jsem se. „Hmm” na chvíli se zakoukal na oblohu, jakoby přemýšlel. „Nemohl jsem spát a tady Mon se doma taky nudil. Občas sem chodím v noci když tu nikdo není, je to občas fajn být tu sám a přemýšlet” vyřkl do ticha najednou. Já z něho nedokázal spustit pohled. Ve velmi jemném osvětlení lampou, která byla nedaleko od nás, a svitem měsíce vypadal... Úchvatně.

Sledoval jsem každičký milimetr jeho profilu. Byl vážně tak krásný. Mohl bych se něj dívat celé hodiny, možná i dny.

„A ty?? ” otočil hlavu na mě a usmál se. Hleděli jsme jeden druhému hluboko do očí. Stočil jsem pohled na Mona a pohladil ho po hlavičce. „Nemohl jsem spát, tak jsem si šel zaběhat” odpověděl jsem krátce.

Čas mi s ním utíkal neskutečně rychle. Mluvili jsme tak dlouho, stihli jsme dokonce východ slunce, který byl mimochodem moc krásný, jako ty.

Už bylo skoro půl šesté ale mě se nechtělo odejít, bylo mi s ním dobře jako s nikým jiným. Chtěl bych s ním strávit víc času, spřátelit se s ním. Je to vážně neskutečně milý a hodný člověk, nikdy jsem nikoho tak čistého a úžasného nepotkal.

„Už budu muset jít jinak se můj spolubydlící zblázní, že jsem zmizel” usmál jsem se na něj. On jen přikývl, zvedl se z lavičky a přemluvil mě, že mě dnes znovu doprovodí domů. Nemohl jsem mu odporovat, vypadal jako stěně když mě přemlouval. U vchodu do panelového domu jsem se s ním rozloučil. „Napíšu ti ohledně té kávy! ” zakřičel na mě z dáli. Zasmál jsem se, přikývl a zamával mu.

Odemkl jsem byt a zalezl dovnitř. „Už jsem se bál že si ode mě utekl” pověsil se na mě ihned Hobi a začal předstírat pláč. Zasmál jsem se a jemně ho poplácal po zádech. „Pusť udusíš mě” upozornil jsem ho. On ze mě slezl a čekal až půjdu udělat snídani.

Dodělal jsem poslední lívanec a hodil ho na talíř mezi ostatní. Donesl jsem je na stůl, vedle položil misku s ovocem a hned za ní dal Javorový sirup.

„Kdes byl? ” zeptal se Hobi s plnou pusou. „Nemluv s plnou pusou ještě se tady přidusíš a já tě budu muset oživovat” trochu jsem ho sjel. „Byl jsem si zaběhat nemohl jsem spát, a pak jsem se zakecal proto jsem tady tak pozdě” vypadlo ze mě. Hobi se zasekl a šibalsky se na mě usmál. „S kým ses zakecal? Povídej? Že by děvče? Nebo chlapec? ” ušklíbl se a já protočil očima. Achjo, to je idiot. „S jedním klukem který mě včera srazil v parku, nebo spíš jeho pes mě srazil” řekl jsem jednoduše a vzal si další sousto lívance co jsem měl na talíři. „Jak se jmenuje?? Je hezkej? Vysokej? Malej? Povídej přeháněj!” vyjekl Hobi div se nezadusil. „Jmenuje se Namjoon ale víc ti neřeknu, bůhví nad čím přemýšlíš!”

„Jiminie!!” zatvářil se smutně. Pohladil jsem ho po vlasech. „Hele je to jenom kluk, kterýho moc neznám, jo je fajn dobře se s ním baví ale nic víc z toho stejně nebude, nevypadá že by jsem v něm probudil zájem” řekl jsem. Hobi se na mě podezřívavě podíval a znovu se usmál. „Ale on tvůj zájem probudil že jo? Líbí se ti a zkus to popřít!” zamířil na mě vidličkou a já dal ruce vzhůru. „Nech mě se v klidu najíst prosím” vrátil jsem se k jídlu.

Ano.. Vzbudil si ve mě už na začátku velký zájem. Začalo to všechno tak nevinně.

~ Kapitola druhá je na světě! ☺ každopádně doufám že se vám příběh zatím líbí. Sice je tato kapitola. Poměrně o ničem ale i na maličkostech záleží, no ne? ✨