Your eyes tell |NamMin|

Kapitola padesátá první.

“Jimin-ah! Mně to nejdee„ zaslechl jsem z kuchyně. Povzdechl jsem si a potichu se pro sebe zasmál.
Vyšel jsem z ložnice a zamířil ke zdroji zvuku. “Co zase?„.
“Asi to neumím„. Zaznělo zoufale.
“Joone co neumíš na krájení cibule„ nahlas jsem se zasmál.
“Ukaž„ vzal jsem mu nůž z ruky a začal mu ukazovat jak na to. “Vidíš? Je to jednoduché. Jen to dramatizuješ„.
Namjoon se na mě podíval a nasadil štěněčí pohled, což jsem nedokázal ustát.
“Nojo. ukaž dodělám to„.
Můj přítel se usmál a zezadu mě objal okolo pasu.

“Nedokážu si představit, že bych tě tu neměl„ uculil se. Já se jen letmo usmál a stále se věnoval krájení.
“Víš co bych chtěl?„ začal namjoon.
“Hm?„ nastražil jsem uši.
“Letět do Ameriky„ řekl zasněně a já se k němu celým tělem přetočil. Zkoumal jsem jestli to myslí vážně.
“Proč do Ameriky?„
“Abych si tě mohl vzít„ doširoka se usmál.
“To mě žádáš o ruku?„ hravě jsem se pousmál. Namjoon se zatvářil jakoby přemýšlel a potom řekl
“Možná.. jednou si tě určitě vezmu„ políbil mě na nos.
“Tak na to si rád počkám„ chytl jsem ho okolo krku.
“Můj muži„ dodal jsem a políbil ho..

**

“-mine...Jimine„.
Prudce jsem zvedl hlavu a zaměřil pohled na slečnu kousek ode mě.
Frustrovaně si povzdechla. “Myslím, že pro dnešek by to stačilo„ usmála se na všechny v místnosti, včetně mě.
“Budeme pokračovat příští týden“ zvedla se ze židle a všichni udělali totéž. Uklidili po sobě židle, na kterých seděli a pomalu všichni z místnosti mizeli.
Jako vždy jsem se já zvedal jako poslední. Pomalu jsem odnesl židli na původní místo a měl v plánu taktéž odchod. Avšak zastavil mě známý hlas.
“Jimine, počkej prosím„ řekla a přistoupila ke mně.

Pohladila mě po rameni.
“Chodíš sem pravidelně už celý měsíc. ale pořád..„ povzdechla si.
“Myslím, že by ti pomohlo zapojit se. vyjádřit své pocity, emoce. Říct co se ti honí hlavou. otevřít se nám„ pokračovala.
“Nejsi na to sám„ řekla soucitně.
Zpozornil jsem.
Nenásilně jsem setřásl její ruku, kterou měla stále na mém právem rameni.
“Měj se Wheein„ usmál jsem se.
Jen co jsem se ale znovu otočil, můj úsměv povadl.

*

Už jsou to tři měsíce co Namjoon zemřel.
Všechno se od toho dne změnilo. Celý můj život se naprosto změnil.

'Ten den mi slzy po tvářích stékaly naposledy' to jsem si slíbil.

Mívám teď často noční můry. Vlastně spánek samotný mi dělá poslední dobou problém. Nedokážu celou noc klidně spát, neustále se probouzím.
Stále bydlím v teď vlastně už mém bytě s Monem. Jelikož Namjoon na mě bez mého vědomí přepsal byt i s jeho majetkem v něm.

První týden byl rozhodně nejhorší. Musel jsem Namjoonově rodině oznámit co se stalo. Musel jsem zařídit tolik věcí. Odnést Joonovi věci z nemocnice. Postarat se o Mona. Pracovat... Bylo toho najednou nějak moc.

Domů jsem začal chodit okolo, tudíž delší cestou. Vlastně jsem se záměrně vyhýbal parku.
Došel jsem až k vysokému panelovému domu a vešel rovnou dovnitř.
Vyšel jsem těch pár pater a zapadl do bytu, který mi teď patřil.
Chvíli po mém příchodu přiběhl Mon. Poskakoval po mně tak jako obvykle.
Vysvlékl jsem se a přešel k pohovce, na kterou jsem se rozplácl.
Vedle mě na pohovku si vyskočil můj bílý, chlupatý spolubydlící a lehl si.
Hlavičku opřel o mé stehno a koukal přímo na mě.

Jemně jsem se usmál a pohladil ho.
“Všechno zvládneme, neboj„ netušil jsem jestli se snažím přesvědčit o pravdivosti mých slov Mona nebo sám sebe. Nejvíc mě ale mrzelo, že to Monovi nemůžu vysvětlit proč se se mnou už páníček nevrátí.

Když tu Namjoon už není, je tu neskutečné ticho. Celý byt pohltila zvláštní osamělá aura. Snažil jsem se nad tím nepřemýšlet, jinak bych se zbláznil.
“Je mi fajn„ řekl jsem si pro sebe nahlas.
Avšak jsem moc dobře věděl, že je to lež. Ve skutečnosti jsem se cítil prázdný, nic jsem necítil. Žal byl natolik silný, že jsem se rozhodl raději necítit nic.

Dokonce jsem si myslel, že by mi skupinové terapie mohly pomoct. Ale mýlil jsem se. Nepomáhá to.
Vlastně nevím proč tam stále chodím. Možná proto, že mě o to požádal můj nejlepší kamarád. Možná proto, že jsem doufal v zázrak.
Myslím, že jsem raději měl zůstat u prášků, které mi předepsal můj doktor. Byly na zklidnění nervů a na spaní. Pomáhaly mi mnohem víc než terapie.

Když už mi moje samomluva začala připadat moc depresivní, zvedl jsem se a odešel se vysprchovat.

*

Převlékl jsem se do pyžama a i s Monem zalezl do postele. Dovoloval jsem mu spát se mnou v posteli i přes to, že by se to nemělo. Mon byl však to jediné co mi po Namjoonovi zbylo, chtěl jsem ho mít neustále při sobě. Cítil jsem se o tolik lépe když tu se mnou ležel.

Mon se zachumlal vedle mě do peřin. Přesněji na Joonovu půlku postele, jako vždy. Zhasl jsem světla v pokoji a zalehl.
Snažil jsem se co nejrychleji usnout jelikož jsem nechtěl začít přemýšlet nad tím vším co se stalo a nebo děje. Bylo toho moc.
Nestíhal jsem to vše pobrat. A tak jsem se snažil vytěsnit z hlavy naprosto všechno co jen šlo. Všechno co mi mohlo ublížit. Všechno co bolelo.

*

~Pravda je, že tuhle kapitolu jsem několikrát přepisovala, měnila a dokonce jsem jí psala asi dva týdny:D

Jsem poslední dobou zaneprázdněná školou a stresem ze školy, takže neměla jsem vůbec čas na psaní. Takže se omlouvám.

A doufám, že jsem vás moc neroplakala 🥺💜.

Přeji vám dobrou noc.🤍
A u další kapitoly zatím AHOJ. ✨