Your eyes tell |NamMin|

Kapitola třicátá osmá.

Celou noc jsem přemýšlel. Myšlenky mi nedaly spát. Musel jsem pořád myslet na to co se stalo. Proč mi to neřekl? Jak dlouho už to tají? Víc mě ale trápí jiná otázka.. Kolik mu zbývá času..?

Nad tímhle vším jsem přemýšlel několik hodin. Naspal jsem dohromady něco přes tři hodiny. Potom mě ale probudil okolo šesté ráno Mon, který vyžadoval procházku. Několikrát mi olízl obličej a když to nezabralo začal po mně poskakovat.
Vstal jsem tedy, promnul si obličej a zívl. Byl jsem tak unavený ale nemohl jsem spát. Zamířil jsem s malým Monem v patách do chodbičky, obul si boty a připl Monovi vodítko. Nemusel jsem se převlékat jelikož jsem se  včera nepřevlékl do pyžama. Tudíž jsem na sobě stále měl oblečení ze včerejší noci.

Přicházelo léto. A to znamenalo, že venku už bylo plně světlo. Dokonce sluníčko svítilo. Normálně bych si toto počasí užíval. Teď jsem ale byl až moc zažraný ve vlastních myšlenkách. Přemýšlel jsem hlavně nad tím co mu mám říct. Taky jsem neměl od slz daleko už teď a to jsem nad tím vším zatím jen přemýšlel, nevím co bude až mi to bude říkat on sám osobně.

Otevřel jsem dveře bytu a rozepl rovnou Monovi vodítko. Radostně vběhl do bytu a já hned za ním zavřel dveře. Zul jsem si boty a klíče položil na botník. Vešel jsem do kuchyně a tam už jsem se střetl s párem velice smutných a zarudlých očí. On plakal..?

„Dobré ráno, jakto, že jsi tak brzo vzhůru? ” přistoupil jsem ke kuchyňské lince a dal vařit vodu na kafe. „Dáš si taky? ” řekl jsem aniž bych se na něho podíval. „Ano, děkuju” odpověděl jeho ranním hlubokým hlasem, který jsem vždy rád poslouchal. Uklidňoval mě. Začal jsem připravovat dva hrnky, ve kterých za chvíli bude kafe. Po zalití jsem oba hrnky odnesl ke stolu a sedl si naproti Joonovi. Zvedl ke mně pohled a tím se naše oči střetly. Jeho oči nebyly jen smutné.. „Spal jsi vůbec? ” starostlivě jsem svraštil obočí. Namjoon sklopil pohled na stůl a v rukou sevřel hrnek s kafem.

„Nemohl jsem spát” odpověděl jednoduše. „Jimine, o tom včerejšku já-.. Já se omlouvám” jeho hlas se třásl. „Proč jsi mi to neřekl? ” upřel jsem na něho pohled. Nějakou dobu bylo ticho. Jakoby se Namjoon bál cokoliv říct. Nebo jakoby v hlavě skládal větu, kterou mi řekne. Jakoby nevěděl co říct.
„Měl jsem strach” řekl z ničeho nic. „Z čeho? Ze mě? ” ukázal jsem prsteníčkem na mě. „Ne.. Z toho, že mě opustíš. Že mě za to budeš nenávidět. Že mě přestaneš milovat. Že..-” zlomil se mu hlas. Zakryl si obličej dlaněmi, slzy mu začaly téct neskutečnou rychlostí po tvářích, bylo jich tolik.

Rychle jsem vstal ze židle a přišel blíž. Klekl jsem si k němu a odkryl mu obličej, který byl zakrýval dlaněmi. Palcem jsem se mu pokusil otřít slzy po očima. Chytl jsem jeho tvář do dlaní a donutil ho se mi dívat do očí. „Nikdy bych tě neopustil kvůli něčemu jako je tohle. Miluju tě Kim Namjoone. Mě se jen tak nezbavíš” objal jsem jo a hladil po páteři. Ještě nikdy jsem ho neviděl plakat. Trhalo mi srdce vidět ho takhle.. Vzlykal mi do ramene a tiskl se ke mně.
„Prosím.. Nepouštěj mě.. Zůstaň se mnou” zněl tak zlomeně. Zajel jsem mu rukou do vlasů a políbil ho na stranu hlavy. „Ššš. Nikam nejdu jsem tady” snažil jsem se ho uklidnit.

*

„Už je ti líp? ” štípl jsem ho do tváře zatímco on se mi tiskl na tělo. Hlavu měl položenou na břiše a ruce obmotané okolo mého pasu.
„S tebou je mi vždycky dobře” odpověděl. „Jak to teďka všechno bude? S chemoterapií a léčením” nahodil jsem tohle téma. Sice jsem o tom už dnes nechtěl mluvit ale.. Chci to vědět.

Namjoon si nahlas povzdechl a lehl si o něco víš vedle mě. „Zařídí mi silnější chemoterapie. Nic jiného se nezmění. Doktor říkal, že jsem doteď měl štěstí jelikož jsem z chema neměl tolik vedlejších účinků, ale tyhle chemoterapie jsou silnější, tudíž je větší pravděpodobnost, že mi začnou padat vlasy” řekl sklesle. Chytl jsem ho za ruku a pokusil se o úsměv. Chtěl jsem mu říct, že to bude dobrý, že to zvládneme.. Nebyl jsem si tím ale stoprocentně jistý.

„Myslím, že bys to měl klukům vysvětlit. Zaslouží si to vědět stejně jako já”.
„Já vím. Chtěl bych si promluvit i s Taem ale.. ” znovu posmutněl. „Proč s tebou Tae nechtěl mluvit? ” zeptal jsem se opatrně. „Když jsem mu řekl o tom co se stalo v nemocnici, chtěl po mně abych to řekl tobě i ostatním. Ale já byl zbabělec a radši jsem lhal. Pořád jsem to odkládal. Potom mi, během toho co jsme byli u našich, volal. Chytli jsme se. Řekl, že už se mnou ostatním lhát nebude a od té doby se mi stranil a přestal odpovídat. Vlastně se mu ani nedivím”.
„Joone. I přesto žes mi to už dávno měl říct, to co udělal Tae nebylo nejlepší. Už se tím netrap. Dej mu čas, on se ozve. Nebo se s ním pokusím promluvit já, jestli s tebou mluvit nechce” nabídl jsem se.

Namjoon se na mě s jiskrou v očích podíval a hned na to se usmál. „Děkuju” řekl. „Za co? ”.. „Za to, že tu se mnou jsi” řekl a políbil mě.

Ano já tu s tebou jsem.
Jak dlouho tu se mnou ale budeš ty...?

*

~Čeká mě dlouhé rozhodování 😑. Už dlouho přemýšlím nad tím, jaký bude můj další příběh. Respektive na jaký ship. A absolutně si nevím rady!! I need help guyys:'O

•Taekook.. Namjin.. Taegi.. Jinkook.. Hopekook..

Mám v hlavě plno shipů, plno příběhů, dějů charakterů a mám pocit, že mi za chvíli praskne hlava😅.

Každopádně, děkuju za super ohlasy ať už u 'Your eyes tell' nebo u mého prvního a předešlého příběhu 'Silent angel'. Je to neskutečný, moc vám všem děkuju💖.

Mějte se hezky. Uvidíme se u další kapitoly.
Byebyee ✨✨.