Your eyes tell |NamMin|

Kapitola čtyřicátá sedmá.

Běžel jsem jak nejrychleji jsem dokázal. Taška mi padala z ramena. Vlasy jsem měl rozcuchané do všech stran. Narážel jsem nechtíc do lidí přede mnou. Nedokázal jsem však zpomalit. Měl jsem na to až moc velký strach.. Že přijdu pozdě..

Vběhl jsem do nemocnice a zběsile se vydýchával. Rozhlížel jsem se všude kolem a pohledem hledal Yoongiho, kterého jsem však nemohl očima najít. Došel jsem tedy na recepci a začal se vyptávat. V tom mi ale na rameně přistála ruka a já se polekaně podíval na osobu za mnou. Byl to Yoongi.

„Kde je? Co se stalo? ” měl jsem tolik otázek, a tak jsem je všechny na Yoongiho začal okamžitě chrlit.
„Jimine klid, vypadáš uříceně. Nechceš se na chvíli posadit? ” začal mě Yoongi táhnout k nemocničnímu sezení.
„Ne já.. Potřebuju ho vidět, kde je? Na jakém pokoji?! ” zakřičel jsem. Byl jsem frustrovaný. Měl jsem strach.
Yoongi si povzdechl a rukou si vjel do vlasů. „Teď je u něho doktor, nemůžeš tam jen tak vtrhnout” řekl. Mé oči se pomalu ale jistě začínali plnit slzami. „Prosím, musím ho vidět Yoongi”

Yoongi na mě chvíli hleděl a mlčel. Nakonec mi ale prozradil číslo Joonova pokoje a já neotálel a okamžitě se rozeběhl po nemocnici. Běžel jsem dlouhou bílou uličkou a snažil se najít číslo, které mi Yoongi pověděl. A nakonec jsem jo také našel..

Bez klepání jsem ihned vtrhl do pokoje i přesto, že to bylo značně neslušné. Jako první jsem uviděl Joona, který seděl na posteli, opřený o zeď. Celý v bílém a se zaskočeným výrazem. Kousek opodál postele byla židle, na které seděl doktor a v ruce držel jakési papíry. Oba na mě upírali své pohledy a byli zmatení. Nečekali mě.

„Nechám vás chvíli osamotě” řekl doktor a stoupl si. Měl namířeno pryč ale když okolo mě procházel zastavil mě. „Byl bych rád kdybyste se za mnou ještě dnes zastavil pane Parku” řekl a hned na to odešel. Ani nečekal na mou odpovědět. Prostě odešel.

Sedl jsem si na židli, na které ještě před chvílí seděl Namjoonův doktor a přisunul se blíž k mému příteli. Chytl jsem ho za ruku a přiložil si ji k ústům. Jemně jsem ji políbil a znovu zvedl pohled k Joonovi.
„Co se stalo? ” musel jsem to vědět.
„Nic vážného opravdu jen-” byl zaskočen.
„Jen ztratil vědomí v práci” vešel do místnosti Yoongi a zavřel za sebou dveře.
„Prej nic vážnýho.. Víš jak jsem se bál?” dodal Yoongi.
Namjoon na to jen protočil oči a řekl.
„Moc to dramatizuješ” řekl Joon.
„Dramatizuju? Myslel jsem si, že jsi umřel” začal se s ním dohadovat Yoongi. „Hele, jsem v pohodě, vidíš? Je mi fajn. Klidně bych se mohl vrátit do práce, kdyby mě tu nedrželi” řekl Joon a to už jsem začal reagovat já. „Tak to teda ne, ty teď potřebuješ odpočívat Joone” řekl jsem přísně.

Zdržel jsem se u Joona docela dlouho. Povídali jsme si, Joon se mi pořád snažil namluvit, že je v pořádku a že mu nic není. Čemuž jsem za žádnou cenu nevěřil.

„Už budu muset jít, přijdu za tebou zítra” plácl si s Joonem Yoongi. „Jasně. Ahoj Gi” rozloučili se a Yoongi odešel z místnosti.
„Joone musím na toaletu, za chvíli jsem zpátky, dobře?” řekl jsem a krátce ho políbil.
Vyšel jsem ze dveří pokoje a zamířil jsem za doktorem, který se mnou chtěl mluvit. Samozřejmě jsem to Joonovi nechtěl říkat, a tak jsem mu trochu zalhal.

Krátce ale rázně jsem zaklepal na dveře doktorské místnosti. Ze druhé strany se ozvalo hlasité 'dále' a já vstoupil.
Doktor seděl za svým stolem a pobídl mě, abych se posadil. Zavřel jsem za sebou dveře a učinil tak.
„Chtěl jste se mnou mluvit” posadil jsem se a čekal. „Ano” řekl doktor a sundal si dioptrické brýle. Vážně se na mě podíval a spustil. „O tom co se dnes panu Kimovi stalo už nejspíš víte” řekl a já jen souhlasně přikývl.

„Chtěl jsem s vámi o něčem důležitém mluvit. Jde o pana Kima. Vzhledem k jeho stavu si ho tu budeme muset na nějakou dobu nechat.
Je to váš přítel a tak s vámi chci mluvit narovinu. Pan Kim momentálně prochází třetím a nejtěžším stádiem rakoviny. Některé z jeho smyslů, mohou být poškozeny, mohou úplně přestat fungovat a to jen díky tumoru, který se neustále zvětšuje. To ale není to hlavní o čem jsem s vámi chtěl hovořit pane Parku” podíval se mi zpříma do očí.
„Léčba nadále nemá žádný účinek. Snažili jsme se přijít na jiné způsoby, zkoušeli jsme spoustu nových léků i procedur, ale vše bylo neúčinné. Jediné co pro pana Kima dokážeme udělat, je že mu budeme ulehčovat od bolestí, nic víc už nezmůžeme, je mi líto”.

Nebyl jsem schopný jediného slova. Bylo toho tolik najednou.. Chvíli mi trvalo než jsem to vše vstřebal a začal nad tím uvažovat.
„Takže už nemá žádnou šanci? ” zvedl jsem pohled k doktorovi. „Bohužel, je mi líto” řekl značně zklesle doktor.

*

Po rozhovoru s doktorem jsem vyšel na chodbu a tam se svezl po stěně na zem. Slíbil jsem si, že nebudu plakat. Že Joonovi nebudu ukazovat mou slabou stránku, že mu budu dodávat jen odvahu a podporu. Žádný smutek nebo žal.
Zvedl jsem se, opucoval se a chtěl jít znovu k Joonovi. Z ničeho nic se ale rozevřely doktorské dveře a z nich vyběhl Namjoonův doktor. Vběhl do jeho pokoje a začal přivolávat sestřičky. Rychle jsem také vběhl do pokoje a uviděl něco co si budu navždy pamatovat. Jak moc ten pohled bolel..

Namjoon sebou házel ze strany na stranu a celý se klepal. Sestry přiběhly a snažili se Joona držet v klidné poloze, i když to bylo obtížné.
„C-co se děje?! Co mu je?! ” bylo to co ze mě vyšlo když jsem se konečně probral z tranzu.
Doktor se ke mně otočil a řekl.
„Má epileptický záchvat”.
„Teď byste tu neměl být, sestři prosím odveťte ho na chodbu” řekl a ke mně přiběhla sestra, která mě ihned tahala ven z místnosti. Snažila se mě uklidňovat jakýmsi blábolením o tom, že to bude v pořádku.. A já tomu i v hloubi duše věřil.. Chtěl jsem věřit, že má pořád naději.
Že má naději žít.

*

~Dvě kapitoly za sebou 🤭.

Namjoon to prostě nemá v životě lehké.. Jediné štěstí, že má přátele a Jimina samozřejmě.

Nevím teď vůbec jak budou vycházet kapitoly. Nejspíš o víkendu. Budu se snažit i během týdne ale spíš spoléhejte na víkend.

Každopádně ještě jednou..

HAPPY BIRTHDAY JOON!! 💜🐨
WE LOVE YOUUU.