Your eyes tell |NamMin|

Kapitola devátá.

„Jimine? Jimine!! " žďuchl do mě Hobi. „Co? Říkal si něco? " zvedl jsem k němu pohled. „Co to s tebou poslední dobou je? Vůbec se nesoustředíš a nevnímáš" povzdechl si Hobi. Promnul jsem si obličej a zajel si rukama do vlasů. „Nic jen jsem unavenej, poslední dobrou špatně spím, promiň hyung" lehce smutně jsem se pousmál. „Trápí tě něco?" zeptal se starostlivě. Zavrtěl jsem hlavou v nesouhlas a postavil se na nohy. Otočil jsem se k velkému zrcadlu a začal si znovu opakovat kroky.

Vlastně ano, něco mě trápí... Je to týden co se mi Namjoon neozval, nebere mi telefony, ani neodepisuje.. Mám strach, co když se mu něco stalo? Co když s ním nejsem když někoho potřebuje? Vážně mi na něm záleží a tohle mě zabolelo.

„Je to kvůli tomu klukovi, kterej tě tady před týdnem vyzvedl?" ozval se z povzdálí Hobi a já se zastavil v pohybu. Otočil jsem se na něj a vlastně jsem neměl ani chuť nějak lhát nebo si vymýšlet. Sklopil jsem hlavu ke špičkám svých bot a povzdechl si. „Chápu, nemusíš odpovídat Jiminie. Ale nechci aby ses trápil, vypadáš jako bys měsíce nespal" přešel ke mě a poplácal mě lehce po zádech. „Já vím hyung, děkuju" smutně jsem se usmál a objal ho kolem ramen. Vážně mě to trápilo, ale nechtěl jsem to dát znát, nechci nikomu ukazovat svou citlivou a zranitelnou stránku, lidé toho totiž umí velice jednoduše využít.

„Pojď půjdeme" popostrčil mě. Vzali jsme si své věci, oblékli se a vyšli ze studia. Cestou jsem hodně přemýšlel, co mám dělat když se mi neozývá? V hlavě se mi najednou rozsvítilo a mě hlavou proběhla otázka... Proč se za ním prostě nestavím? Vím kde bydlí. Zastavil jsem se v pohybu. „Co je Jiminie? Něco si zapomněl?" zeptal se Hobi nechápavě. „Jdi beze mě hyung. Musím si ještě něco zařídit" řekl jsem a ani nečekal na jeho odpověď. Ihned jsem se rozeběhl směrem k paneláku kde bydlí Namjoon. Proč mě to sakra nenapadlo dřív?

Vyběhl jsem patra a zastavil se u Namjoonových dveří, kde jsem začal zrychleně dýchat. Vydýchal jsem se a zazvonil na byt. Nic. Nikdo se neozýval. Vyčerpaně jsem sjel do dřepu a frustrovaně si promnul obličej. Co teď? Z myšlenek mě probralo až zachrastění klíčů v zámku. Okamžitě jsem se postavil na nohy. Dveře se otevřeli a já v nich uviděl Namjoona s rozcuchanými vlasy a lehce opuchlým obličejem po dlouhém spánku.

„Jimine? " překvapeně si mě prohlížel. Jen jsem ho pozoroval nedokázal jsem nic říct. „Jiminie? Co tu-" nestačil dokončit větu jelikož jsem se mu okamžitě vrhl kolem krku a pevně ho objal. Chvíli jsem měl vážně strach že se mu něco stalo nebo.. Že mě zkrátka chce zazdít a dělat jakože mě nezná.. Bál jsem se že bych ho mohl ztratit. Objetí mi opětoval a konejšivě mě hladil po zádech. Úlevně jsem vydechl a více se na něho namáčkl. „Jsi v pořádku? " ozval se po chvíli Namjoon. „Já? To ty ses celý týden neozval, bál jsem se .. pabo" jemně jsem ho plácl po hlavě, načež se on zahihňal. Odtáhl se ode mě a chytl mě okolo pasu. „Promiň" usmál se na mě a dal mi dětskou pusu. „Tohle už nikdy nedělej" přivřel jsem oči a užíval si atmosféru situace. Dlaně jsem mu položil na tváře a začal je lehce hladit.

„Dáš si čaj? " zeptal se Joon. Zavrtěl jsem hlavou v nesouhlas a sedl si na pohovku. „Děje se něco? " přisedl si ke mě Joon a položil ruku na moje stehno. Byl jsem neskutečně rád, že je v pořádku, že se mu nic nestalo ale... Pořád mi vrtalo hlavou, proč se neozval? „Proč si mě ignoroval? " zeptal jsem se lehce smutně. Vážně mě to zabolelo jelikož jsem k němu začal cítit něco jiného.. Něco víc. „Neignoroval jsem tě vážně" vzal mojí ruku a mnul ji v té své. „Nemohl jsem pořádně spát. Bál jsem se, že se ti něco stalo, nebo že jsem tě jednoduše přestal bavit. Já chci aby si v tomhle měl jasno, protože já v tom jasno mám.. Nevím jestli se cítíš tak jako já když jsem s tebou. Jestli si se mnou jenom hraješ tak-"

„Nehraju si s tebou" skočil mi do řeči Joon a vážně se na mě podíval. „Nikdy bych nepolíbil někoho ke komu bych nic necítil" pokračoval. „Omlouvám se měl jsem moc práce, bylo toho na mě moc, neměl jsem čas na telefon, skoro ani na spánek, dneska jsem měl v plánu ti zavolat, ale nevěděl jsem v kolik končíš" nervózně se usmál a podrbal na zátylku. „Víš já si myslím, že k tobě něco cítím" vypadlo z něho najednou a já se na něho nevěřícně podíval... Cože to řekl?

„M-myslíš to vážně? " zakoktal jsem. On se usmál a přikývl v souhlas. Usmál jsem se nazpět a objal ho. Nemohl jsem být šťastnější.. On se mi právě vyznal.. Já jemu taky...

„Zůstaneš tady přes noc? " zakřičel na mě Joon z kuchyně. „Jestli chceš tak můžu, zítra mám volno" odpověděl jsem zatímco jsem si hrál s malým Monem.

Všechno se zdálo být tak perfektní.

~Nevím, baví vás tento příběh?? 🥺☀