Your eyes tell |NamMin|

Kapitola čtyřicátá devátá.

Dnes je to přesně týden. Týden co Namjoon leží v nemocnici. Každým dnem na tom je hůř. Během celého týdne prodělal dohromady tři silné záchvaty.
Většinu času jen spal, a já seděl u jeho lůžka. Nehl jsem se od něho na krok.
Zůstával jsem tu i přes noc. Zařídil jsem si hlídání pro Mona a sám zůstával s Joonem v nemocnici. Nemohl jsem ho nechat o samotě.

„Ahoj” promluvil z ničeho nic Joon. Zvedl jsem pohled na jeho unavenou tvář a pokusil se o malý úsměv. „Vyspal ses dobře? ” zvedl jsem se z malého gaučíku a sedl si na židli u postele. Namjoon místo odpovědi jen přikývl a znovu na chvíli zavřel oči. Pohled na něho mě neskutečně bolel.

Chytl jsem ho za ruku a pevně ji stiskl. Stále jsme oba na svém prsteníčku nosili onen prstýnek, který dokazoval naši lásku. Pozoroval jsem oba lesklé kroužky a jemně se usmál nad vzpomínkou jak nervózní Namjoon byl ten den kdy mi ho dal. Bylo to tak roztomilé.

„Jimine” upoutal mou pozornost opět můj partner. „Říkal jsem ti, že tu nemusíš být každý den. Měl by ses jít pořádně vyspat” řekl a staroslivě svraštil obočí. „Nedokázal bych tam být bez tebe” řekl jsem upřímně. „Nenechám tě tady samotného” dodal jsem.
Namjoon se uchechtl. „Asi je zbytečné ti domlouvat že?”.
„Ne” zasmál jsem se.

Najednou se pokojem rozeznělo klepání. Dveře se následně otevřeli a v nich stál Jin, Yoongi a Taehyung.
„Nerušíme vás při něčem, že ne? ” řekl Jin posměšně. S Joonem jsme oba ve stejnou chvíli protočili oči a tak se trojice našich přátel začala chechtat.
Pozdravil jsem se s klukama a posadil se na gaučík opodál postele.
„Tak, chtěl si s námi mluvit Joone, tak spusť” řekl Yoongi a svalil se na židli u postele. Namjoon se ale podíval mým směrem. „Jimine, mohl bys nás nechat chvíli o samotě. Prosím” poprosil mě.
„Jasně, dojdu si pro kafe” zvedl jsem se z gauče a ještě Namjoonovi ukradl rychlý polibek než jsem vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře.

Cestou k automatu jsem přemýšlel o čem tak asi mluví. Vím, že mi do toho nejspíš nic není, ale zajímalo mě proč Namjoon nechtěl abych jejich konverzace byl svědkem. Je tu snad něco co mi tají nebo?.. Nebo jsem jen paranoidní a moc nad vším přemýšlím. Ano, to bude ono.

Koupil jsem si kávu a když jsem zvedl pohled od kafe k židlím hned kousek opodál, seděli na nich Jungkook s Hoseokem. Kookova hlava se opírala o Hobiho rameno a ten ho lískal jemně ve vlasech.
„Ahoj” přisedl jsem si k nim. Oba se podívali mým směrem a doširoka se usmáli jakmile poznali kdo jsem.
„Ahoj Jimine, jak se máš? Co Namjoon? Jak se drží? Jak mu je? ” začal mě bombardovat otázkami Jungkook. „Kooku, nebuď tak hrr, nemůžeš na něho chrlit tolik otázek najednou” pokáral ho Hobi.

Asi půl hodiny jsme si povídali o všem možném. Celý týden jsem se s nimi neviděl, tudíž jsme neustále měli o čem mluvit. Avšak šlo vidět, že se Hobi i Kook snaží dávat pozor na to co říkají. Jakoby se báli, že řeknou něco špatně. Jakoby se báli, že se kvůli tomu sesypu.

„Jak mu je? ” zeptal se opatrně Hoseok a mně povadl úsměv. Myšlenkami jsem se opět vrátil do reality. „Vypadá to, že ho nic nebolí. Jen.. je dost unavený” zmačkal jsem kelímek od kafe a hodil ho do koše vedle mě. „A jak je tobě? ”.
„Mně je fajn” pokusil jsem se usmát, abych dokázal, že je to pravda, i když nebyla.
„Asi bych už měl jít” oči mi začali slzet a já začal panikařit, slíbil jsem si, že nebudu plakat.. hlavně ne před ostatními.
„Dobře” řekl poraženecky Hobi a i s Kookem se zvedli ze židlí. Udělal jsem totéž a rozloučil se s nimi.
„Kdyby něco Jimine, zavolej mi, dobře? ”.
„Dobře”.
„Měj se, a drž se” dodal Kook a spolu s Hobim se vydali cestou ven z nemocnice.

*

Když jsem znovu vešel do pokoje všechny páry očí se zaměřili na nově příchozího, tedy mě.
„Neruším? ” ptal jsem se nervózně.
„Ne, už jsme na odchodu” usmál se na mě Yoongi.
Všichni se s Joonem rozloučili a popřáli mu hodně štěstí.
Když všichni opustili pokoj tak jsme s Joonem opět osaměli. Posadil jsem se tedy zpět na židli a chytl jeho ruku.
Doširoka jsem se usmál a pohladil ho po tváři. „Děkuju, že tu jsi. Že jsi tu vždycky byl” řekl Joon a pohladil mě palcem po hřbetu ruky.
Na místo odpovědi jsem ho letmo políbil a nechal naše čela spojená.
„Miluju tě” řekl jsem dostatečně nahlas.
„Taky tě miluju” odpověděl mi ihned a usmál se.

Hluboce jsme se jeden druhému dívali do očí a já si uvědomil jak moc ho nechci ztratit. Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. Hromadily se mi slzy, které chtěly ven, ale já je nechtěl pustit.

„Prosím nenechávej mě tu” zlomil se mi hlas a slzy mi začaly samovolně stékat po tváři. Otřásal jsem se jemnými vzlyky a neustále opakoval.. ”Prosím”.
„Prosím nechoď nikam.. J-já tě potřebuju.. Neopouštěj mě” vzlykal jsem
Namjoon mě chytl za tváře a donutil mě otevřít oči. „Podívej se na mě” řekl.
Usmál se a palci mi otřel slzy z pod očí.
„Jsem tady. Jsem tady” opakoval dokola a vtáhl si mě do objetí. „Prosím neplač, nechci tě vidět plakat. Chci tě vidět.. Se smát. Notak” hladil mě po zádech a snažil se mě uklidňovat.

„Budu pořád s tebou, nikdy nikam neodejdu” byla věta, kterou si budu navždy pamatovat. Věta, která mi utkvěla v paměti.

*

~Rozplakala jsem sama sebe 😭.

Doufám, že se máte hezky, a že jsem vám touto kapitolou nějak nezkazila náladu 👀✨.

Jungkookiee pro lepší náladu 🥺🦋.